27.8.2016 | Svátek má Otakar






SVĚT: O legendách a skutečnostech

13.11.2013

Probírám se osmdesáti lety svého života, a nebyl to zrovna vlídný úsek dějin: krátká období stability a hned nato vražedný chaos, naděje a zklamání, sláva a rezignace, jedna velká válka a hromada menších, vítězný jásot a rozčarování, pád do poroby a vysvobození, vzápětí následované další a dlouhodobější porobou, krev a špína, velká slova a hned nato selhání… všechno to mám v paměti jak do kamene vytesané, ale co o tom budou vědět naši potomci? Jaký obrázek vlastní minulosti si malovat? Jaký si maluje už dnešní mladá generace? Co se tak obvykle povídá a čemu se věří, není víc než legenda, z útržků polopravd a účelných zkreslení posešívaná, mezerovitá, co se nehodí zamlčující, co se hodí zdůrazňující, za pravdu pravdoucí vydávající. Legenda masarykovská, benešovská, legionářská, mnichovská, partyzánská, osvoboditelská, disidentská, legenda, legenda, legenda. S děním okolního světa to není o nic lepší; byl zde jakýsi náběh k zobrazení nedávné minulosti, jaká opravdu byla a jak ji chovám v paměti, brzy se ale zobrazitelé zalekli vlastní kuráže a vyměnili skutečnost za legendu, polopravdivou, povrchní, pokryteckou, podepření současných tendencí sloužící. A to mluvím jen o tom, čemu jsem byl sám přítomen, osobně nebo zprostředkovaně. Co si mám myslet o dějinách ještě starších, spořeji doložených? Máme vůbec nějaké dějiny, národní i světové, nebo sbírku legend? Smutek na duši usedá.

Nechám českou legendistiku pro tentokrát stranou, i když mě prsty svědí, a začnu z opačného konce světa: byl v jisté zemi proveden experiment, všedší do dějin pod názvem apartheid. Systém nelidský, ponižjící, dle zbarvení pokožky jedněm všechna práva přiznávající, druhým je upírající… nebo tak jej aspoň líčí obecně přijímaná legenda. Ale já jsem pobyl v Jižní Africe za časů apartheidu. Maje oči kolem nosu jsem pozoroval, poslouchal, s lidmi mluvil, uvažoval, skládanku skutečnosti si pomalu dohromady dával. Byla, krátce řečeno, jiná. Složitější, ne tak prostičce černobílá, jak ji líčí ti, kteří se k jihoafrickým břehům ani na sedm tisíc námořních mil nepřiblížili. Zde po svobodě toužící černý muž, tam bílý usurpátor… tak začíná zjednodušení, matka omylu, ne-li holé a záměrné lži. Jihoafrická skutečnost byla a je komplikovanější: devatero etnických skupin černého lidu, dalším dělením se rozpadajících na nepřehledné (aspoň pro nás) množství kmenů a podkmenů. Budiž zdůrazněno, že nejkrutější zášť nepanovala mezi černými a bílými, jak nám maluje legenda, nýbrž mezi černými kmeny a etniky navzájem z důvodu jakýchsi dávných, ale nezapomenutých vzteků a hlav řezání. Bílá menšina se pak dělila na jazykem afrikaans (archaická holandština s příměsí bantuských prvků) mluvící Bury a pozdější přistěhovalce hovořící převážně anglicky, ale též řecky, německy, jidiš, portugalsky, ba i česky a slovensky. Mimoto ještě: početná komunita indická, Griquas (potomci prvních holandských kolonistů, ženivších se z nouze s Hotentotkami) a jiní míšenci, jakož i zbytky prapůvodního obyvatelstva, jímž nebyli ani černí, ani bílí, nýbrž Hotentoti a Sanové (křováci). Životní styl všech těchto skupin byl ostře rozdílný a vzájemně neslučitelný, což zavdalo podnět projektu odděleného vývoje, pokud možno (většinou nemožno) na vlastním teritoriu. Ten pokus se vzhledem k značné komplikovanosti a zásahům zvenčí nevyvedl, což neznamená, že v něm nebyl kus rozumné úvahy. Český člověk ví zajisté sám dobře, k čemu vede společnost namíchaná z dvou složek naprosto odlišných životních stylů a způsobu myšlení; z nich se pak apartheid vyvine už sám sebou, ledaže apartheid živelný, tím neřešitelnější. Pravdou jest, že černí měli v apartheidnické Jižní Africe méně politických práv než bílí; mohli volit do obecních a kmenových zastupitelstev, ne však do pretorijského parlamentu. Přesto, což nelze dostatečně zdůraznit, požívali nesrovnavně vyšší míry občanských svobod než jejich soukmenovci v celém zbytku Afriky. Byli souzeni dle separátních, vesměs přísnějších zákonů; přesto byla jejich právní jistota nepochybná, opět ve srovnání se všemi ostatními zeměmi černého kontinentu. Měli své vlastní školy a nemocnice, vesměs na nižší úrovni než tatáž zařízení pro bílé; přesto… ale nebudu se opakovat. Nic mi neříkjte, byla to dobrá země, ta Jižní Afrika mých vzpomínek, vlídná k svému lidu obojí barvy, určitě vlídnější než vše, co bylo v tom ohledu nabízeno všude kolem. Škoda jí. Nerozvrátil ji bílý rasismus – to by musela být bandou zlých rasistů i pětitisícová kolonie uprchlíků ze socialistického Československa – ale zlovolná, nepravdivá, černobílá legenda, vytvořená těmi, kdož se nenamáhali k jihoafrické skutečnosti ani z dálky přičichnout. A už to tak zůstane, zpátečka se v dějinách zařadit nedá, amen.

Prosím váženého čtenáře o shovívavost, byl-li mu předešlý odstavec příliš dlouhý. Ale žádali mě lidé tenkrát před těmi šestadvaceti lety - říkejte pravdu o Jižní Africe, až se vrátíte domů! Pojal jsem tu výzvu jako svůj osobní závazek a dodržuji jej dodnes. Stejně jako Pilát z Pontu, ani já nevím, co jest pravda; vím ale, jaká byla skutečnost. A teď dál, také z konce světa, ale z jiného. Do Chile jsem přišel tak říkaje s křížkem po funuse; býval bych rád zvěděl, jak se vede chilskému lidu pod knutou zlého diktátora Pinocheta, ale než jsem se k tomu dostal, bylo po knutě: zlý Pinochet prohrál volby, vzal generálskou čepici z věšáku a odebral se do ústraní. I chtělo by se zvolat - kéž by všichni diktátoři chtěli být takoví, a leckdy – ne že bych na něco narážel - i nediktátoři! Také že byl v Čechách po listopadovém přelomu Augusto Pinochet postava dosti populární; sám prezident Havel, nedbaje nesouhlasného brblání ze stran západních, ho na Hrad pražský pozval, zkušenosti si povyměňoval. Neupadlo ještě v zapomnění datum 25. února 1948, ani jak se naši národněfrontovní demokraté nedokázali vzepřít komunistickému puči ničím víc než váhavou demisí; i říkalo se – mít tak tenkrát takového Pinocheta! Muže rázného, který si, pravda, nepočínal zrovna jemnocitně dle všech zásad demokratické etiky, jenže, což spravedlivé duše rády zapomínají, demokraticky lze jednat zase jen z demokraty; kdo to zkusí jinak, dočká se nepěkných konců. Buď jak buď, nestalo se Chile po Kubě druhou základnou moskevského imperia na západní polokouli, a zůstává zemí demokracie a skromné prosperity dosud, když si ostatní jihoamerické státy jeden po druhém navlékají chomout chávezovského pseudosocialismu. Dnes, hádám, by Václav Havel, i kdyby ještě žil, generála Pinocheta do Prahy nepozval. Už se prosadila legenda, podlá, pokrytecká, nepravdivá, hovící však těm, kdož by rádi viděli svět osázený samými Kubami. Kdo jsi schopen samostatného myšlení, nedej se jí obloudit, i kdybys měl se svým názorem zůstat v menšině. Hovádek, bučících jak celé stádo bučí, je i tak na světě dost.

Něco nepříliš jiného se dělo v sousední Argentině. Poznal jsem ji o něco zběžněji a také až s křížkem po funuse, přesněji řečeno až poté, co generálská junta předala moc civilní vládě. A sám zloduch Pinochet není u světové – najmě levicové - veřejnosti v takové nelásce jako mužové kolem generála J.R. Videly. Zmocnil se řečený Videla ve stavu naprostého rozvratu vlády pučem, pravda. Svrhl prezidentku Isabelu Perón, vdovu po diktátoru Juanu Perónovi a taky velkou demokratku, pravda. Vláda Videlovy junty je poznamenána stigmatem násilí vůči politickým odpůrcům, také pravda. V šarvátkách a v kriminálech zahynulo nebo beze stopy zmizelo na 30 000 nepřátel režimu, zhruba toliktéž jich dalo přednost emigraci, také to je pravda. Kdyby někdo chtěl srovnávat ty počty s oběťmi sovětských Gulagů nebo uprchlíků z Husákova Československa, má vědět, že si počíná nekorektně; oběť komunismu neplatí nic, kdežto oběť obrany proti komunismu jest ozdobena korunou mučedníka za věc spravedlivou. Táž logika platí v případě argentinské Revoluční lidové armády (ERP), jejímž vyhlášeným cílem bylo nastolení řízně marxistického režimu metodou městské gerilové války. Dnes se má vesměs za to, že bojovníkům za tak svatou věc nemělo být bráněno, a když, tak jen jemně, polehoučku, jako když jarní vánek povívá. Jenže generálové, čert je vem, tomu nechtěli rozumět. Byli té zastaralé představy, že vyhlásí-li kdo válku, byť i partyzánskou a pouliční, musí počítat s tím, že také protivník sáhne po zbraních. Neboli jinak, že kdo se chce prát, nesmí se divit, když sám dostane po hubě. Ale zkrátím to povídání. Jako generál Pinochet, i jeho argentinští kolegové zabránili, třebaže za cenu obětí a ne zrovna čistými prostředky, mnohonásobně většímu neštěstí, kdyby guerilleros dosáhli svého a do ruky to vzali nějací místní Castrové, pochopitelně na sovětském provázku. Naštěstí k tomu nedošlo. Naštěstí provázek ještě dřív zpuchřel a Sovětský svaz se rozpadl v důsledku své neschopnosti ve všech ohledech než právě dezinformace a infiltrace. Marxistické revolucionářství se pak opět stalo hračkou přepapaných buržoazních synáčků, ne však nebezpečím pro svobodný svět. I když kdoví. Kde se místo skutečnostem věří legendám, je možné všelicos.

A poznal jsem vlastní zkušeností i dějiště letitého sporu palestinsko-izraelského, kolem nějž se vytvořila – přesněji byla vytvořena – další, neméně zákeřná legenda. Chci k ní povědět jen tolik: je-li na jedné ze stran té půlstoleté šlamastyky víc vůle k smíru, víc ohleduplnosti k protivníkovi s jeho požadavky, je to strana izraelská. Dávno mohli mít Palestinci svůj vysněný stát, kdyby dokázali pustit z hlavy představu konečného zničení (Endlösung, říkávalo se svého času) nenáviděných Židů. Byl jsem v Sýrii ve dnech nejdivočejší intifády, a byl jsem v Izraeli ve dnech, kdy skoro denně vybuchovaly nálože v kavárnách a školních autobusech, a mohl jsem srovnat vzpěněnou nenávist jedněch a zdrženlivou uvážlivost druhých. Není nesnadné vysledovat, kdy a z čeho se zrodila antiizraelská legenda: sionistické hnutí, směřující k založení nového židovského státu na troskách Šalomounova chrámu, obsahovalo krom této ideje i silný prvek kolektivisticko-socialistický. Když pak 14. května 1948 skončil britský mandát a židovský stát se stal skutkem, viděl v něm Stalin svého spojence, předmostí sovětské moci na březích Levanty; proto také vydal příkaz čerstvě podmaněnému Českoslovenku k vyzbrojení Izraele proti předpokládatelné arabské invazi. Jenže židáci, potvory, ho zklamali. Místo aby si poslušně navlékli moskevský chomout, přiklonili se, fuj fuj, k Americe. To jim nemohlo být zapomenuto. Proto až podnes veškerá intelektuální levice tak velmi nemá ráda Izrael; a jelikož levicový vliv převládá v tisku a všude tam, kde se vytváří oficiální verze veřejného mínění, ujala se a je obecně přijímána legenda, hloupá, pokrytecká a jaká ještě chcete, ale hlučná, hlas rozumu i veškerou zkušenost překřikující.

Věru že bych přál autorům a šiřitelům legend i jejich ochotným konzumentům, aby se jim splnilo, oč si koledují. Jen kdybych… no, my dědkové u toho už asi nebudeme, ale jsou i mladší generace. Neskončí-li hodně brzy iracionální fandění všemu možnému, jen když je to dost levičácké, protiamerické, protiizraelské etc., čeká je neradostné procitnutí.

Hannover, 8. srpna 2013

Převzato z Nového Polygonu



Diskuse


J. Sinnreich
21:11
13.11.2013

J. Kulišek
19:21
13.11.2013

J. Kulišek
19:22
13.11.2013

J. Cervenka
18:12
13.11.2013

P. Urban
16:00
13.11.2013

J. Kanioková
15:51
13.11.2013

B. Brousková
15:59
13.11.2013

J. Kanioková
17:21
13.11.2013

J. Václavíková
17:27
13.11.2013

B. Brousková
17:56
13.11.2013

B. Brousková
18:01
13.11.2013

J. Kanioková
18:54
13.11.2013

J. Kanioková
19:51
13.11.2013

B. Brousková
19:21
13.11.2013

J. Kanioková
20:28
13.11.2013

J. Kanioková
17:14
13.11.2013

B. Brousková
14:56
13.11.2013

J. Kubička
13:21
13.11.2013

J. Štrobl
14:28
13.11.2013

J. Kubička
14:46
13.11.2013

F. Netopil
12:56
13.11.2013

F. Navrátil
15:29
13.11.2013

F. Netopil
10:58
14.11.2013

P. Moravčík
9:36
13.11.2013

P. Krešňák
9:27
13.11.2013

E. Heusinger
8:13
13.11.2013

J. Farda
8:28
13.11.2013

E. Heusinger
9:12
13.11.2013

J. Schwarz
10:09
13.11.2013

L. Křivan
10:39
13.11.2013

T. Vodvářka
9:24
13.11.2013

E. Heusinger
9:32
13.11.2013

J. Schwarz
10:12
13.11.2013

E. Heusinger
10:16
13.11.2013

P. Urban
16:03
13.11.2013

P. Urban
16:07
13.11.2013

B. Brousková
18:32
13.11.2013

T. Vodvářka
11:05
13.11.2013

E. Heusinger
12:01
13.11.2013

L. Křivan
12:14
13.11.2013

F. Navrátil
15:52
13.11.2013

L. Křivan
12:08
13.11.2013

E. Heusinger
12:40
13.11.2013

J. Lukavsky
18:55
13.11.2013

B. Brousková
15:10
13.11.2013

K. Frauknecht
7:35
13.11.2013

J. Mrázek
6:04
13.11.2013

J. Schwarz
6:02
13.11.2013

T. Vodvářka
5:34
13.11.2013

T. Vodvářka
5:35
13.11.2013

P. Baum
1:18
13.11.2013

P. Kolář
5:54
13.11.2013

H. Lukešová
15:57
13.11.2013

počet příspěvků: 70, poslední 14.11.2013 10:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.