24.8.2016 | Svátek má Bartoloměj






SVĚT: O jazycích obtížných a neobtížných

21.10.2010

Našel jsem v jednom z letošních čísel švýcarského časopisu Zpravodaj povídání o nejsnadnějších a nejtěžších jazycích světa, které mě nejen zaujalo, ale i potěšilo. Jazyky, víte, to je můj koníček. Učím se jim často a rád, hlavně když se zase chystám někam do světa. Ne že bych se bez nich neobešel; ale jazyk, toť okno do duše národa. Kdo si dá tu práci, získá si nejen sympatii domorodců – čím drobnejší národ, tím obdivněji kvituje každé slůvko vlastní řeči z úst cizincových – ale teprve tehdy mu země přestane být uzamčená sedmerem zámků cizoty. Učil jsem se tak už – hned to spočítám – třiceti jazykům blízkým i exotickým, snadným i méně snadným, čímž neříkám, že je všechny umím; mám moc rád zvěsti o jazykových geniích, kteří se naučili pateru řečí a teď je všechny perfektně a doživotně ovládají. Kdepak. Cizí jazyk je třeba nejen se naučit, ale i v praxi užívat, jinak se z paměti zase povytrácí, tím rychleji, čím je člověk starší. Neboť jak praví mudrc: V mládí se učiti – v skálu tesati. V stáří se učiti – v písek psáti. Ani netvrdím, že jsem je všechny dovedl do naprosté dokonalosti; schopnost domluvit se s domorodci o záležitostech denního provozu je meta, s níž může být člověk pocestný spokojen. Nicméně teď aspoň vím, jaká vnitřní skladba a jaký charakter je dán kterému jazyku, a mám-li se vyjádřit tak poeticky, i jaká duše.

Autor zmíněného povídání užil údajů konsorcia, zasedavšího nevím kdy v Paříži a zabývavšího se pořadím obtížnosti jednotlivých jazyků; i dovolil bych si ve vší uctivosti poznamenat, že si s ním moc práce nedalo. Vyhlásilo-li slavné konsorcium za nejsnadnější jazyk světa španělštinu, znamená to pouze, že tak připadala pánům porotcům; zeptejme se však Číňana, a hned uvidíme, jak vypadá jeho žebříček obtížnosti. Stejně ošidné je vynášet soudy o obtížnosti či kráse vlastního jazyka. Hledě sám na sebe do zrcadla nikdo nedokáže posoudit, jaký je fešák; jsou prostě hodnocení, jež je lépe přenechat jiným. Pamětliv té zásady mohu sestavit ne hned světově platnou tabulku jazykové obtížnosti, ale aspoň svou vlastní. Z téhož důvodu z ní už předem vylučuji češtinu.

Dočetl jsem se kdesi, že přímo pekelně složité mají být některé indiánské a eskymácké jazyky, ale začnu raději těmi, s nimiž mám vlastní zkušenost. Pravím tedy, že nejurputněji mé snaze vzdorovaly jazyky tónové, v mém případě thajština a čínština. S thajštinou jsem nakonec hmoždil skoro zbytečně, jelikož jsem se v té arcituristické zemi skoro s každým domluvil anglicky, třebaže ne právě na oxfordské úrovni. V Číně to už bylo zapeklitější. Vím, že by se mnou nesouhlasili členové turistických výprav, obskakovaní štábem profesionálně vyškolených průvodců a tlumočníků (nepochybujme, že ve službách čínské odrůdy StB), dovoluji si však tu opovážlivost a pravím, že o použitelnosti angličtiny v Říši středu vědí starou belu. Zvlášť opustí-li poutník různé Velké zdi, Zakázaná města a jiné turistické mucholapky, zjistí, že praktické znalosti oné nadnárodní mluvy je jako šafránu a každý drobek čínštiny do vlastní palice natlučený je nad zlato. Snadné natloukání to věru není. Obvykle se za zdroj jazykové obtížnosti pokládá gramatická složitost; té je čínština prosta, ba nemá mluvnici vůbec žádnou. Zato – ach, bohové, ty tóny! Čínština je řeč slabičná; a když se pořád dokola opakují čtyři stovky stále stejných a navzájem podobných slabik, z nichž každá může mít desatero i víc významů, už to stačí, aby se z toho našinec pominul. Slabika „šui“ může dle okolností značit „voda, spát, daně“ i leccos jiného; aby se v tom Číňan vyznal, uděluje každé slabice jeden z pěti tónů. Už jsem ten příklad někde uvedl, ale když on je tak pěkný: větička „wo gan mao“ otónovaná tak znamená „nastydl jsem se“, otónovaná onak „souložím s kočkou". A ani to ještě není všechno, jen málokdy platí – jedna slabika, jeden pojem, většinou je nutno se učit jejich kombinace, ty ale vyplynuly z čínské, ne z naší logiky. Když se vše navrch okoření tisícovkami znaků čínského písma… nikdo nechť se mi nediví, že řadím čínštinu na první příčku svého osobního žebříčku zašmodrchanosti.

Japonština, již pařížské konsorcium v punktu obtížnosti zařadilo dokonce před čínštinu, už tak strašlivá není. Řeč přehledná, logická, dobře naučitelná, sám jsem v ní při celkem běžném úsilí došel tak daleko, že jsem dělal jednomu pánovi od japonské televize tlumočníka (dnes bych ho mohl tak leda pozdravit). K tomu, což je zvlášť třeba zdůraznit, je to řeč srozumitelná. To o sobě nemůže říci leckterý jazyk kulturně nám bližší; francouzštinu například si mohu lít do hlavy horem dolem, a když pak Francouz začne mlít papulou, rozumím zrovna tak „oui, monsieur“. Co jsem se ale naučil z japonštiny, také v toku řeči poznám. Potíž začíná teprve u zdvořilostních forem. Mladší k staršímu, podřízený k nadřízenému atd. promlouvá jiným slovníkem, jinou a složitější gramatikou; a jelikož bývá v Japonsku do řádu osob vznešených automaticky zařazován i cizinec neboli gajdžin (zvlášť starší a fousatý), může být domluva zatrápeně těžká, hlavně na venkově, kde lidé nejsou na ty podivné, dlouhonosé tvory zvyklí. Z čínštiny převzaté znakové písmo, navíc kvůli vyjádření gramatických tvarů a cizích slov zkombinované s dvěma slabičnými abecedami, pak umocňuje japonštinu do opravdové obtížnosti. K základní domluvě – a o víc člověku pocestnému zpravidla nejde – však postačí půl roku intenzivního učení.

Ani korejština, již tabulka uvádí v jednom chumlu s čínštinou a japonštinou, mi nekladla nijak mimořádný odpor, leda že je našemu duchu – inu, opravdu cizí. Stejně jako baskičtina (té jsem se neučil) nebo gruzínština (té ano, i když z výletu nakonec vinou ruského vpádu sešlo) náleží k jazykům nezařaditelným k žádné ze známých skupin a ničemu není podobná. Neklade-li si však pocestný za podmínku, aby se „gramofon“ řekl „gramofon“ a nemocnice aspoň „hospital“, neshledá korejštinu nijak zvlášť obtížnou. Ani písmo ne; na první pohled sice vypadá značně čínsky, ale ve skutečnosti jde o systém hláskový, dobře naučitelný; sám jsem dokázal po týdenním pobytu za plné jízdy luštit silniční směrovky. Ledaže nejsou korejská písmenka seřazená do řádků, jak jsme zvyklí, ale do jakýchsi hnízdeček po dvou nebo po třech. I zdravím váženého čtenáře srdečným „anynog haseyó!“ Pakli by ovšem čtenář byl starší a ctihodný, bylo by slušno pozdravit ho „anyong hašimnika“. Zkuste si to, ona je Korea země kupodivu turisticky téměř neznámá, ale krásná a po kulturní stránce nadmíru zajímavá.

Trochu z jiného soudku je arabština, zejména ve své klasické, koránové formě. V jejím případě bych se zařazením mezi nejobtížnější jazyky souhlasil, ba ji ještě postrčil před finštinu i s maďarštinou, ba před samotnou češtinu. Arabské písmo, takový ten rozsypaný čaj, je ještě naučitelné snadno; je hláskové jako naše, ledaže má každá litera čtyři podoby podle toho, na kterém místě slova leží. Krutější už je k evropskému hrdlu arabská výslovnost, obsahující řadu obtížně vyslovitelných zvuků a pazvuků. Ale ani kvůli nim si nemusíme zoufat, Araba ze sebe beztak neuděláme, stejně jako může našinec prožít v německém exilu půl života, aniž by ze sebe udělal k nerozeznání Němce. Vrcholná obtížnost klasické arabštiny tkví v jejím nad všechno pomyšlení překypujícím slovníku a mluvnici. Prý – sám jsem tak daleko nedošel – jen pro pojem „kůň“ má pět set výrazů, pro každého koně jiný, o málo méně i pro „meč“ či „velbloud“. Dost se tím podobá jazykům australských praobyvatel, kteří také mají po jednom slovu pro každý druh eukalyptu, jen pro „strom“ žádné. Arabská mluvnice pak… ajajaj. České časování si vystačí s třemi osobami jednotného čísla a třemi množného. Arabština zná osob třináct: jednotných, množných a podvojných, k tomu rozčleněných na mužské a ženské. Téměř s každým arabským substantivem je nutno se učit i množné číslo, pravidelná koncovka „-úna“ (muslimúna = muslimové) funguje jen výjimečně. Korunou všeho jsou ale slovesné formy. Základnímu slovesu dávají deset až dvanáct významově odlišných podob; snad postačí, když uvedu za příklad „kasara = rozbít“, z čehož se převedením do třetí formy stává „kassara = roztřískat vzteky na cimpr campr“. Naštěstí se v běžné domluvě užívá lokálních dialektů, syrského, egyptského, marockého a jiných, které se sice od sebe mohou lišit jako čeština od bulharštiny, zato jsou oproti svému klasickému vzoru daleko jednodušší.

Z jiného důvodu zařazuji do žebříčku obtížnosti jazyk garifuna, s nímž jsem se setkal na karibském pobřeží středoamerických republik. Garifunové jsou výsledkem smísení uprchlých černých otroků s původním indiánským obyvatelstvem; a jejich řeč je jedinečná v tom, že jsou to vlastně řeči dvě: jednou se dorozumívají muži, druhou, zcela odlišnou, ženy. Má-li se tudíž malé garifuňátko domluvit s tatínkem i s maminkou, musí ovládnout obojí jazyk. Jednoduché to věru není.

Pořadí jednoduchosti bych nezahajoval španělštinou, nýbrž malajštinou, úřední to mluvou v Indonésii a Malajsii. Píše se latinkou, výslovnost je snadná a hlavně neobsahuje vůbec žádnou gramatiku. Žádné pády, členy, osoby, časy přítomné či minulé, prostě jen řadíte slovíčka za sebou jako kostky v dominu. Ledaže záleží na správném řazení. Věta „můj bratr koupil na trhu dva černé buvoly“ musí vypadat takto: „bratr já buvol dva černý trh koupit už“. Seřadíme-li jinak, dochází k neporozumění. V našem povědomí je z té řeči „orang-utan“, což však nepřekládejme jako „lesní člověk“, nýbrž „člověk-les“. Množné číslo „lidé“ pak vytvoříme zdvojením: „orang-orang“, v písemné formě „orang²“. Vybírat z malajštiny rozinky mezinárodních slůvek jako z většiny evropských řečí ovšem nelze, i když se pozůstatky koloniální holandštiny či portugalštiny také najdou.

Evropské jazyky jsem si nechal na konec, jelikož jsa Evropanem, necítím se k jejich kodifikací povolán. Jenom, jak se tvůrcům tabulky ocitla mezi nejtěžšími jazyky němčina? Sám na ní nic tak obtížného neshledávám. Italštinu a španělštinu pařížští konsorciálové naopak zařadili mezi jazyky snadné, což možná tu záhadu vysvětluje: jsouce ve své většině Francouzi, připadá jim snadná italština. Kdyby se konsorcium sešlo třeba ve Stockholmu, mohla získat medaili snadnosti němčina. Typický příklad hodnocení z vlastního hlediska, jak o něm byla zmínka výše. Když už je řeč o italštině: dost jsem ji pozapomněl, ale právě se chystám potloukat po Itálii, takže si ji po večerech oživuji. Mám jen ten problém, že se mi do ní pořád plete španělština, v níž jsem přece jen honěnější. Jinak mi jsou tři čtvrtiny italské slovní zásoby už jaksi předem známé, což vytváří dojem snadnosti. Týmž dojmem může působit skutečnost, že románské jazyky jsou… jak bych to řekl. Ne snad primitivní; bohatství slovesných tvarů si z latiny zachovaly značné. Na skloňování je však původ z legionářské hantýrky pozdního Říma dobře znát. Už jsem o tom někde psal, takže se budu zase opakovat; ale když se dejme tomu „psí ocas“ poví francouzsky „la queue de le chien“ (ten ocas od ten pes), nenechám se přesvědčit, že jde o vší filologické vytříbenosti futrál. Zajímavý může být převod psího ocasu do jiných jazyků: „psa ocas“ anglicky, „psoocas“ německy, na druhé straně zeměkoule japonsky „ocas od pes“, turecky dokonce „köpek kuyrugi = pes ocasí“. V čínštině a jných negramatických řečích je to prosté: „pes ocas“. Jako by se v psím ocase duše národa otvírala.

Obtížnost bych spíš hledal v keltských jazycích, z nich především v gaelské irštině. Zajímal jsem se o ni jen okrajově, protože jsem potřeboval podmalovat svůj román „Praotcové“ něčim keltským, nicméně jsem si stačil všimnout, jak nesmírně zamotaná je její mluvnice se svými leniticemi, eklipsami a jinými kumšty, jak složitě se tvoří už jen přítomný čas – obyčejné „rozumíme“ se napíše „tuig-eann- muid“, inu, není divu, že keltské jazyky kvapem vymírají. Neméně zajímavé jsou jazyky baltské, zejména tím, že se nepodobají žádné jiné evropské řeči, a přitom se podobají všem. Zkusme si litevsky započítat: „viens, dvýs, trýs, keturi, penki…“ už ve „viens“ slyšíme jak latinské „unus“, tak německé „eins“. Litevské „keturi“ samozřejmě vyvolá asociaci s románským „quatro, quatre, cuatro", ale šup vedle do Lotyšska, a je z něj „četri", což nám zní blízce. Poděkovat můžeme po litevsku slovem „áčiu", ale také „dekui", na což se odpovídá: „prašom". Vida! Jen estonština nenáleží k jazykům baltským, nýbrž je blízce příbuzná s finštinou. „Yks, kaks, kolm, viis, kuus", počítá se do pěti estonsky, kdežto finsky je to „yksi, kaksi, kolme, viisi, kuusi", jak zřejmo, žádný velký rozdíl. Finština byla zařazena mezi jazyky obtížné patrně proto, že její slovník nemá ani zbla (ví-li kdo, co je takové zblo) z všeevropské univerzálnosti, rovněž že… inu, kam se hrabe čeština se svými sedmi pády; finština jich má hned patnáct. I když to ponejvíc skutečné pády nejsou, spíš přípony ve funkci našich předložek: „talo“ = dům, „talossa“ = v domě, „talosta“ = z domu. I není to tak hrozné. Mimochodem, bylo kdysi také jedno takové konsorcium a zabývalo se otázkou jazykové libozvučnosti. Na první místo nazařadilo žádného z obvyklých favoritů, nýbrž finštinu. Což mohu zčásti potvrdit. Potvrdit naopak nemohu rozšířenou doměnku o blízké příbuznosti finštiny s maďarštinou. Jsou si příbuzné asi v tom smyslu jako čeština s bengálštinou: obojí náleží do téže jazykové skupiny. O finském počítání jsme si už pověděli, srovnejme s ním tedy maďarské: „egy, két, három, négy, öt". Sami vidíte, žádná podoba. Není jí ani ve slovech tak základních jako otec – matka: „isä, äiti“ finsky, „atya, anya“ maďarsky. Jedinou podobnost jsem shledal ve slově „voda“: finsky „vesi", maďarsky „víz, což je ale k vzájemné domluvě málo.

O mluvách slovanských se z výše dotčených důvodů rozepisovat nechci, ale jednu výjimku mi přece dovolte: lužickou srbštinu, jazyk krásný a starobylý, mně obzvláště milý. Třebaže se v žebříčcích pařížského konsorcia nevyskytuje, zachovala si bohatství gramatických tvarů, vymizevších z češtiny už před půl tisíciletím. „Drobni ptački sydnychu“ (sedli si), začíná dětská básnička… slyšíte ten aorist? Tvar času minulého, jenž se v češtině naposledy ozval někdy v době předhusitské. Ještě káře Píseň veselé chudiny bezstarostné nuzáky veršem „v létě spáchom, nic netbáchom, že zima bude…“ Ani netušíme, že říkajíce „bych, bychom“ užíváme posledního zbytku aoristu. Nevím, čím to je, že zrovna v jazyce vývoj vesměs znamená zjednodušování, ochuzení, proletarizaci, úpadek. V jazyce českém posledních dvou desítiletí pak zcela mimořádně. Ale vzpomínám si, že jsem vlastně nechtěl jsem psát o češtině, promiňte.

(podle švýcarského krajanského časopisu Zpravodaj)

Hannover, 20. března 2010



Diskuse


J. Adler
4:01
24.10.2010

V. Kolman
14:09
21.10.2010

D. Krajíček
10:32
21.10.2010

P. Joch
8:54
21.10.2010

počet příspěvků: 4, poslední 24.10.2010 04:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.