Vystřihl jsem si onehdy z jednoho českého časopisu odstaveček, s jehož obsahem bych čtenáře Neviditelného psíka neunavoval, kdyby neobsahoval jeden závažný... ne omyl, i když také, jak si hned ukážeme. Obyčejný omyl by mě ještě tak ze židle nezvedl, ostatně se mýlívám také a často. Ale řekněme zálud. Podlý fígl, tak typický pro tuto dobu poučovatelské jednostrannosti, jež jsouc na štíru se skutečností, vypomáhá si nálepkováním: to je populistické, to zase sexistické, nu, a když na to přijde, i pravičácké.

Ale abych přešel k věci: zmíněný odstaveček se týká Saúdské Arábie s její náboženskou a státní doktrinou, jíž je wahhábismus. Uvádí, že obsazení Velké mešity v Mekce islámskými extremisty r. 1979 významně posunulo saúdský režim k náboženské pravici - to by ještě byl ten odpustitelný omyl; posun k náboženskému extremismu, milý pane autore, nastal už v roce 1744, kdy vládce polonezávislého Nadždu (širší okolí dnešního hlavního města ar-Rijádu) se dohodl se zakladatelem wahhábismu, Muhammadem ́Abd al-Wahhábem, a přijal jeho učení. Mohla by nám ta málem už tři sta let stará událost být vcelku lhostejná, ale co má znamenat, ke všem džinům a šajtánům, ten posun k pravicovosti? Wahhábismus, vycházející z doslovného znění koránu i stejně závazné ústní tradice (suna), je věroučný směr vskutku značně extrémní, zakazující kdeco příjemného včetně tance a hudby; ale co, medle, je na něm pravicového? Nepleťme dohromady, co spolu nesouvisí: wahhábismus je mezi všemi islámskými směry a sektami stejně málo pravicový nebo levicový jako mezi křesťanskými církvemi dejme tomu českobratrská. Vím, že se stalo obyčejem strkat každý s dogmaty levicového liberalismu neladící jev do pravicového kouta hanby, ale to je, s odpuštěním, hovadina. Snad abychom si zopakovali politickou násobilku, jelikož, jak zjevno, ledakomu povypadala z paměti. Co jest či naopak není pravicovost? Co levicovost? Než postoupíme dál, objasněmě si tyto dva pojmy.

^*

Princip pravicový vychází ze zásady zodpovědnosti jedince za vlastní existenci a role státu omezené na nejnutnější míru i za cenu určitého rizika. Levicovost je dána požadavkem životních jistot, jejichž zárukou má být sociálně spravedlivý stát. Můžeme si obojí představit jako měrnou lať, označenou ryskami od nuly do sta, přičemž na nulový konec postavme absolutní levicovost, na rysku s číslem 100 stejně krajní pravicovost. Než pokročíme dál, vylučme, co na měrnou lať nepatří, leda z povrchnosti: zpolitizovaný nacionalismus, jakkoli bývá rád řazen na pravý konec názorového spektra. Nemá na něm co dělat, není to plod rozumové úvahy, to jen pračlověk v našem nitru velí hájit lovecko-sběračský revír proti těm pacholkům z konkurenční tlupy, co by nám ho rádi vyžrali. Právě tak, dodejme, nepatří na měrný loket zpolitizované náboženství. A víc toho není; je nesmyslné vyhlašovat něco za pravičácké (nebo dle osobního gusta za levičácké) jen proto, že nám to nejde pod nos. To bych mohl vyhlásit za levičácký mrkvový nákyp, jelikož mi nechutná, a rebarborový koláč za pravicový, jelikož se po něm můžu utlouct. Ale dosti legrace.

Přes všechny hlubokomyslné řeči má spor levice s pravicí málo jiné podstaty než materiální. Nejde v něm o víc, než jak naložit s plody lidského snažení; hodnoty duchovní v tomto krámě na prodej nejsou, jakkoli se mnohdy inzerují. Extrémně pravicový recept je tento: co si svobodný občan svým důmyslem a pílí vydobyl (čeho nabyl občan pilný, pěje stará rakouská hymna), budiž mu až na nejnutnější odvod do daňové pokladnice ponecháno k volnému použití. Extrémní levice předkládá recept přesně opačný: všechno vyprodukované bohatství nechť je navršeno na společnou hromadu, z níž pak bude rozdělováno a přidělováno tak, aby nikdo ani netrpěl nouzi, ani se nekoupal v nezaslouženém přepychu. Obě krajní pozice mají své dobře viditelné háčky, takže se na ně staví už jen dušičky nedozrálé, cítící potřebu se producírovat s něčím hodně radikálním. Soudnější lidé si vesměs vyberou postavení někde mezi ryskami 20 a 80, každý dle svých sklonů a priorit. Budiž mi v této souvislosti prominuto, že definuji pojem pravicovosti z vlastního hlediska, jak mě k němu dovedl dosti už dlouhý a proměnlivý život. Dovedl-li koho k hledisku jinému či opačnému, rád se dám poučit.

Jsou však i jiná měřítka. Bývá pravicovost kladena na roveň konservativismu; úplně přesné to není, ale něco na tom je. Kdo zvažuje rizika samostatného rozhodování, bývá zdrženlivější s velkými seky, jiným slovem konservativnější. Zásady levicové, píšící slůvko zodpovědnost menšími literami, se naopak k sekům rozpřahují zlehka. Je nezbytnou přísadou levicové polévky notná dávka mesiansimu: víry, že kdesi je skryt generální návod, spásná idea, kterážto jedním vrzem vše změní k lepšímu, jen ji himlhergotsakra už jednou konečně objevit. Pravicová je zkušenost, zářné zítřky vesměs nepotvrzující. Místo nich vychází ze skutečnosti, jaká je, z přítomnosti s přesahem do budoucna i do minulosti, z přírodní a dějinné zákonitosti, z vývoje, jenž se ubírá od paleolitického sekeromlatu přes parostroj a telegraf až k počítačům a snad ještě dál, kam nedohlédneme, možná naštěstí.

Pravicový recept má mnoho co nabídnout: vyšší míru svobody jednotlivce, volnost disponování vlastními prostředky, stát pak úsporný, s pravomocemi omezenými na řešení problémů přesahujících možnosti osobní či obecní iniciativy. Jeho společnost bývá občansky vyspělejší, a třebaže to leckdo nerad slyší, i solidárnější. Vyšší stupeň blahobytu je pak přirozeným součtem těchto aktiv. Jenže, kruť to jak kruť, je to společnost vymezující. Za jejím okrajem zůstávají lidé z nejrůznějších důvodů neschopní vyhovět jejím nárokům: všelijak postižení, nenadaní, i zase popletové a lajdáci, nebo prostě jen smůlou pronásledovaní. Z toho důvodu nelze žádnou společnost organizovat výhradně na pravicových zásadách, vždy je nutno do té polévky přidat něco levicových ingrediencí. Je otázkou a vlastně podstatou vší debaty, kolik jich má být.

Přesto má navzdory vyššímu stupni logiky a reálnosti v politickém mariáši horší karty pravicovost: neponechává mnoho příležitostí těm, kdož usilují o moc ovládnutím davů. Její zásady kážící nebořit co dobře slouží, nevymýšlet umělé světy, nechtít jimi nahradit přirozený vývoj tisíciletí, žít podle svých nejlepších schopností a svědomí, zodpovídat sám za sebe a neškodit jiným... to věru žádných komandantů nepotřebuje. Tam však, kde se plody občanova úsilí přerozdělují, z hromady na hromádku přesýpají, kde selhává jedna spasitelská vize za druhou a je třeba stále nových, tam se rozkládá požehnané pole tomu, kdo rád za sebou vidí do jednotného stáda skomandovaný, dobře dojitelný dobyteček. Pohleďme, kde dlí víra, že přijatelnějšího stavu se nedosahuje tvůrčími činy svobodných lidí, nýbrž ideologickými recepty, a uzříme, odkud se blíží malér. Konservativismus může sejít z cest pravých. Levicové vizionářství musí.

^*

Čímž můžeme pokládat tuto část úvahy za ukončenou a obrátit pozornost k výše dotčenénu wahhábismu. Sám o sobě by nás nemusel nijak zvlášť zajímat; stav se však základem politické, právní atd. praxe v Saúdské Arábii s jejími téměř nevyčerpatelnými finančními zdroji, představuje pro západní civilizaci větší hrozbu než všechny Islámské státy, al-Kaidy a an-Nusry dohromady. Vládcové saúdského království moudře pochopili, že podřízení všeho světa islámu, jak je věřícím slibuje korán súrou Pokání, nedosáhnou křivou šavlí džihádu, nýbrž rozkladným působením na západní společnost, tolerantní až k sebezničení. Přičemž mešity, stavěné za saúdské peníze v evropských městech... no, prvek je to cizorodý, ladící se zdejším kulturním prostředím jako příslovečná pěst na oko, ale to by byla ještě menší nesnáz. Nebezpečnější je pozvolné pronikání do lidských, především mladých myslí. Vím, jak se to děje, protože jsem sám býval takový pubertální osel, celý zfanfrnělý do všeho arabského a islámského. Ne že by mě učení Prorokovo uchvátilo svou přesvědčivostí; ta je, jak mohu po bedlivém studiu konstatovat, rovna nule. Ale svou, dejme tomu, fascinací. Oním jistým orientálním kouzlem, schopným zaujmout, v extrémním případě zcela ovládnout mysl mladého člověka, zejména spojí-li se s přirozenou mladistvou touhou po odlišení. Aby se všichni divili a holky si šeptaly – on je ten Vašek Vejtrubů mohamedán! Pravda, okouzlení islámem zpravidla – ne vždy – pomíjí s odezněním puberty, jenže to může být sakramentsky pozdě. To už může být zpitomělý mladíček (ale i děvenka) někde v Sýrii a cvičit se na sebevražedného atentátníka.

Dá se proti tomu něco podniknout? Nu, snad by se i dalo. To bychom ale museli mladé lidi poučit o islámu dřív, než se do toho dají všelijací saláfisté a jiní toho druhu dobrodinci. Jakž opět mohu demonstrovat na vlastním příkladu. Svou fascinaci islámem jsem v těch telecích letech pojímal velmi opravdově. Do kurzu klasické (koránové) arabštiny jsem se zapsat dal a dva roky jej navštěvoval, kdejakou literaturu o islámu sháněl, až se mi dostal do ruky sám korán. Jak jsem se jím pročítal, od súry k súře postupoval, fascinace mě opouštěla, až se z ní stala – ne islamofobie, to je prázdný šplecht – ale kritika islámu. Ono je opravdu obtížné zůstat jeho zastáncem, čte-li člověk všechny ty výzvy k nesmiřitelnosti, k výboji a zabíjení, k zášti a pohrdání jinověrci, stejně jako je obtížné brát vážně líčení muslimského ráje (ovšem jen pro pány), kde se duše věrných oddávají neustálému obcování s dívkami rozkošnými hlubokých očí černých... no, nebudu zabíhat do podrobností.

Učí se na našich školách všelicos, čemu je souzeno vletět jedních uchem tam a druhým ven, snad by se tedy v rozvrhu hodin našlo místo i pro základy islámu. Věcně a nezaujatě, neříkat hned žáčkům, co si o něm mají myslet, jen jim dát do rukou korán, ať si sami postupují od súry k súře, od jednoho výroku Prorokova k druhému. Koho by ještě po roce takové výuky okouzlení islámem nepřešlo... asi by bylo opravdu nejlepší vystavit mu bezplatnou letenku do Sýrie. Ať si ho tam dosyta užije, inšalláh.

Hannover, 4. prosince 2016