24.6.2016 | Svátek má Jan






SVĚT: Kterak spravedlivě nálepkovati džihád

21.7.2015

Diskutujeme-li o čemkoli, měli bychom předmětu diskuse aspoň v hrubých rysech rozumět. Což se zdá být samozřejmé, ale jaksi není; zejména v záležitostech islámu se mnozí pouštějí do debat kaceřujíce nalevo napravo každého, kdo se odváží nebýt jejich názoru, aniž by si dali sebemenší námahu se s předmětem sporu blíže seznámit. Vícekrát už jsem takovým na těchto stránkách doporučil, ať se, u vousu Prorokova už jednou, aspoň zběžně prolistují koránem, než začnou kázat a kárat. Nicméně uznávám, že je korán kniha dosti zmatečná a každý nemá tu trpělivost; je však po ruce metoda rychlejší a oproti mnohdy neurčitému znění koránových súr určitější: nakliknout si v počítači příslušné heslo, a už se hrnou dobře uspořádané, nezaujauté informace. Tak třeba o tom džihádu, nad jehož nesprávnou interpretací se v 15. letošním čísle Respektu rozčiloval jeden z respondentů, jehož jméno z ohleduplnosti neuvádím. Vážený pane: buď mám o předmětu diskuse povědomost jen nevalnou, eventuelně žádnou, v tom případě se do ní nepletu. Nebo povědomost mám, pak si ale nevybírám z celé šíře faktů, jen co se mi hodí, ale uvážím je všechny, ať si s nimi diskusní partner poradí, jak umí. Vybírání vhodných jednotlivostí jako rozinek z vánočky… no, nemluvil bych hned o podvodu. Jen o jisté selektivnosti: co se hodí, zdůrazní se, co nehodí, se zamlčí. Netřeba snad připomínat, že mezi námi demokraty – jsme-li jimi ještě – by tak diskuse vypadat neměla.

Ale k věci samé: „Pokud vraždící extremisty označíme za džihádisty,“ dokládá výše nejmenovaný autor, „dopouštíme se nespravedlivého nálepkování běžných muslimů, pro které je džihád velmi důležitou složkou jejich duchovního života.“ A on opravdu je. Samo slovo džihád je substantivní formou slovesa džaháda = snažiti se o něco. Přijde na to, o co; islám zná čtyři formy takové snahy:

  1. džihád srdcem (al-džihád bi´l-kalb) = přemáhání hříchu, zbožnost
  2. džihád jazykem (al-džihád bi´l-lisán) = šíření islámu přesvědčováním
  3. džihád rukou (al-džihád bi´l-jad) = pomoc chudým a potřebným
  4. džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) = vedení válek na obranu islámu.

Vcelku lze říci, že se první tři jmenované formy vztahují k míře zbožnosti jednotlivcovy a jejím projevům, povýtce nenásilným. Forma čtvrtá zapáchá násilím zcela jednoznačně, jen chatrně maskovaná slůvkem „obrana.“ Jak z historie známo, zastavila se obrana islámu – či spíš byla zastavena – až na Pyrenejích a před branami Vídně. Dodnes jí není konec, a jak by také směl být. Pravíť korán, súra Pokání: On jest ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými. Jest obtížno si představit, že islám, nauka – povězme to zdrženlivě – tak nekonsistentní, myšlenkově mělká, by mohla zvítězit nad nejen náboženstvími, nýbrž všemi životními způsoby jinými pouze sílou slova; to by se Alláh dost načekal. Bez toho meče to nešlo a nejde, jak ostatně dokládá samo rozdělení světa na dár al-islám (dům, my bychom řekli oblast islámu) a dár al-harb (oblast války). Oba tyto právně závazné pojmy stojí za poněkud širší rozvedení.

Oblast islámu - někdy též z politicko-ideologických důvodů zvaná dár as-salám (dům míru) - se rozprostírá tam, kde víra Prorokova již zvítězila nad náboženstvími jinými. Obyvatelstvo takových zemí je rozděleno na dvě nerovné třídy: 1.) muslimy nadané všemi právy, také však podléhající povinnostem, především účasti na válce. 2.) nerovnoprávné příslušníky jiných monoteistických náboženství, tedy křesťany a židy. Stojí pod ochranou muslimského státu, za což jsou povinni odvádět zvláštní daň, džizja, a podléhají jistým omezením dle uvážení místního vládce. Tak například museli v některých místech nosit oděvy a klobouky určité barvy k odlišení od věřících; abbásovský chalífa al-Muttawakil dokonce nařídil označit domy nemuslimů hlavou ďábla a jejich hroby srovnat na úroveň země, aby nepřevyšovaly muslimské. Bohoslužby a pohřby musí být konány v tichosti a nenápadně; jejich účastníkům je zapovězeno nosit odznaky své víry, např. kříže. Dhimmí nesmějí být zaměstnáni ve státních službách, jejich dětem je zapovězeno navštěvovat muslimské školy nebo být vyučovány muslimem. Mimoto nesmí nevěřící jezdit na koni, pouze na oslovi, a leccos jiného, neméně ponižujícího. K doplnění třeba uvést, že v naší době některé muslimské státy tato omezení zrušily, jiné zčásti, ještě jiné vůbec ne. Jako obvykle, nejpřísnější je v tom ohledu Saúdská Arábie.

Zde bych si dovolil odbočku. Navzdory těmto šikanám se v muslimském světě udržely křesťanské menšiny: v Egyptě koptové, v Libanonu maronité, v Iráku chaldejci, v Syrii, pokud je bojovníci Islámského státu ještě nepovraždili nebo neutekli sami, pravoslavní křesťané řeckého či starosyrského (aramejského) ritu. Nám, kteří jsme si užili desítiletí komunistické vlády, to něco napovídá. Také mnozí z nás stáli před rozhodnutím: pošpinit si v zájmu kariéry svědomí vstupem do partaje, nebo si ponechat svědomí čisté a spokojit se s podřadnějším postavením. V zemích islámského pásu zrovna tak: přijmout vítězovu víru se všemi výhodami s tím spojenými, nebo zůstat u vlastní, byť i za cenu ústrků a znevýhodnění. Odvažuji se tvrdit, že pro druhou alternativu se v obojím případě rozhodla kvalitnější část populace, a je to znát i dnes. Není nikterak vyloučeno, že nás či naše potomky takové rozhodnutí čeká znovu, a bude záležet na tom, čemu dají přednost, zda sebeúctě nebo privilegiím.

Nicméně, žít v postavení neplnoprávného dhimmí ještě není nejhorší, co může člověka ve střetu s civilizací islámu potkat. Pakli si to někdo neuvědomuje nebo nechce připustit, náš západní svět, islámem sice už značně proniklý, zatím ale neovládnutý, je pro muslimstvo dár al-harb neboli oblast války, jak uvedeno shora. Řečeno jinak, aspoň teoreticky a čím dál víc i prakticky se nalézáme se světem islámu ve stavu permanentní války. Budeme-li přemoženi, ať již sílou zbraní nebo početní převahou v našich vlastních zemích, dokud neuzavřeme s vítězem ochrannou smlouvu (al-aman) – vždy pouze dočasnou, nutno věděti – stáváme se nikoli dhimmí s omezenými právy, nýbrž harbí bez jakýchkoli práv, včetně práva na život. Znovu zdůrazňuji, že nejde o nábožensko-historický folklor, o němž je možno si myslet své, nýbrž o zákon; a nezáleží na nás, jak bude uplatňován. Nenamlouvejme si, co není: jsme my nevěřící pro islám plastický materiál, jenž bude – musí být – zformován do správného tvaru možno-li po dobrém, nemožno-li po zlém. Ale zpět k džihádu.

Islám rozlišuje čtyři právní školy (podle svých zakladatelů hanífovskou, malikovskou, šáfíjovskou a hanbalovskou), hodnotící závaznost jednotlivých odrůd džihádu každá po svém. Žádných cirátů v tom ohledu nezná škola hanbalovská: k pěti tzv. pilířům víry (vyznání víry, modlitba pětkrát denně, půst v měsíci ramadánu, almužna potřebným, pouť do Mekky) přiřazuje ještě povinnost šestou, ozbrojený boj proti nevěřícím. A hotovo, výmluvy se nepřijímají. Ostatní školy jsou o něco zdrženlivější, džihád mečem však mají v programu všechny; v tom se zastátnce správné interpretace sekl, vědomě či nevědomě. Ilustrací budiž sám korán, súra Pokání, verš pátý: A až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! To abychom my modloslužebníci věděli, jak na tom jsme.

O vyhlášení džihádu, útočného či obranného, rozhodují vykladači islámského práva (ulamá). Děje se tak prostřednictvím tzv. fatwy, v níž je vyložen cíl a důvod, načež je předána k provedení světským vůdcům. Je-li džihád vyhlášen, stává se povinností celého muslimského společenství (fard kifája). Jeho účastníci se nazývají mudžáhidún (jedn. č. mudžáhid). Padne-li mudžáhid v boji, získává titul šahíd (mučedník, dosl. svědek) a putuje bezprostředně do ráje, kde o jeho tělesné blaho pečují nebeské panny (húrí), a užívá si i jiných slastí. To, prosím pěkně, se může jevit jako barvitá orientální pohádka nám, ale muslim ji chápe smrtelně vážně, a to v plném slova smyslu: smrtelně. Pro sebe i pro jiné. Pravda; většina muslimů v sobě nenalezne vnitřní sílu potřebnou k tomu, aby se stali šahídy. Ale i těch, kteří ji naleznou, je dost, aby nám pěkně zamotali hlavu.

Abych uzavřel tento ne zrovna povzbudivý článek: nejtragičtější hloupost, jaké se kdo může dopustit ve vztahu k tak pracizímu, z jiných podmínek vzešlému, jiným vývojem či spíš nevývojem prošedšímu učení jako je islám, je narážet jej na naše západní, demokratické, lidskoprávní atp. kopyto. Ne. Máme co dělat s civilizací myšlenkově ustrnulou, avšak sebejistou v pocitu nadřazenosti, přesvědčenou o svém poslání obrátit veškeren svět na svou pravdu, nutno-li mečem. Nečiňme si iluzí; nalézáme se v pokročilém stadiu civilizačního střetu. Nevíme, jak se bude vyvíjet dál, zda přijatelně, méně přijatelně či hrůzně a katastrofálně. Hlupák a blázen si ze všech možností vybere tu nejoptimističtější, jíž se pak opájí, než ho realita srazí na kolena. Člověk rozumný uváží všechny možnosti včetně nejnepříznivějších; když nic, aspoň ho malér nezastihne nepřipraveného.

To k připomenutí bláhovečkům, hovořícím o nespravedlivém nálepkování džihádu. Kdepak. Existuje pouze jedna nálepka. Lze si ji nakliknout v počítači, pakli ovšem je zájem.

Hannover, 20. července 2015



Diskuse


B. Rybák
1:07
23.7.2015

K. Wágner
18:51
21.7.2015

J. Švarda
16:12
21.7.2015

J. Sova
17:05
21.7.2015

J. Jurax
22:37
21.7.2015

V. Podracký
13:46
21.7.2015

A. Špronglová
7:07
21.7.2015

E. Vašátko
6:18
21.7.2015

D. Polanský
6:14
21.7.2015

P. Kolář
7:14
21.7.2015

Z. Lapil
9:10
21.7.2015

S. Rehulka
10:53
21.7.2015

R. Langer
12:36
21.7.2015

počet příspěvků: 16, poslední 23.7.2015 01:07









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.