17.11.2018 | Den boje za svobodu a demokracii


SVĚT: Komise, to je samice

18.10.2018

Jak vypadá a kam směřuje progresivní západní svět po roce kampaně MeToo

Začněme provokativně přímo a jednoznačně. Je dobře, že před rokem vypukla v USA kampaň MeToo. Odhalila něco, co se tušilo, ale neříkalo se to nahlas. Až 15. října 2017 cosi vybuchlo. Ozvaly se ženy, které dosud mlčely k praxi sexuálního obtěžování i vydírání, zejména v branži filmu a showbyznysu.

Tedy nejprve se na Twitteru ozvala herečka a producentka Alyssa Milanová, ale na její hashtag #MeToo (Já taky) týž den reagovalo 200 tisíc uživatelů a na Facebooku skoro pět milionů. Sociální média a kultura hashtagů ukázaly svou sílu na dalším poli. Sílu, jež rostla a o rok později mohla stát soudce Kavanaugha kandidaturu do Nejvyššího soudu USA.

Víra, nebo právní stát?

Jak možná tušíte, úvodní odstavec byl psán pochvalně s jistým úmyslem. Sám autor těchto řádků kampaň MeToo tak jednoznačně nevidí a o kultuře hashtagů si myslí své (že posiluje stádnost povýšenou na ideu). Už proto by svůj text nezačal pochvalně třeba v USA, kde by měl pocit, že se tím veze na stádní vlně boje za pokrok. Ale v Česku, v plebejsky liberální společnosti, která se na tyto kampaně dívá skepticky a hodnotí je spíše hospodsky obhrouble (ve stylu „ty nány si za to můžou samy“), je to poněkud jinak.

Ano, právě u nás je třeba připomínat (vytknout před závorku, jak s oblibou říká Václav Klaus), že kampaň MeToo má racionalitu i jasné důvody. Že její původní terč, filmový producent Harvey Weinstein, je skutečně tím, komu se lidově říká „chlívák“, a své chlíváctví zneužíval vůči herečkám z pozice moci. Už proto je dobře, že narazil, a měli bychom si přiznat, že podobné typy se vyskytují v Americe, Evropě i u nás. Tím je řečeno A.

Ale s odstupem roku je třeba více než loni ke zmíněnému A dodat i B. Weinstein se nemůže zlobit, že mu ztroskotalo manželství i profesní kariéra. A pokud ano, tak jen na sebe. Byl nejen nařčen v rámci kampaně, ale též obžalován, policejně i soudně vyšetřován a proces s ním se blíží. Jenže tady se ozývá B: a co ti další, respektive nemalá část dalších, kteří byli rovněž terčem kampaně MeToo, ale policejně či soudně vyšetřováni nebyli? I oni utrpěli škody na pověsti či profesní dráze, přitom k tomu stačilo jen nařčení.

Roční bilanci MeToo lze shrnout takto. Má jeden nepochybný zářez na pažbě – Weinsteina. Upozornila i na jiné „chlíváky“. Přes to vše nevybočila z prostředí filmu a showbyznysu. Zato tím více ovlivňuje společensko-politickou atmosféru v USA i mimo ně. Vyšlapala cestu heslu – a rovněž hashtagu – Věřte ženám. To heslo se opírá o racionalitu, o fakt, že americká justice zaznamenala méně falešných nařčení ze znásilnění než třeba z vražd. Ale právní stát, jímž se teď hlavně v EU tak často operuje, se opírá o jiné zásady. Nikoliv o víru či zapálené přesvědčení v pokrok, ale o důkazy, nezávislé soudy a obhajobu.

Proto lze říci, že kampaň MeToo přispívá k oslabení právního státu. Doložily to i televizní záběry z demonstrací proti nominaci soudce Kavanaugha. „Věříme Christine Fordové“ stálo na transparentech. Jde z toho úzkost. Víra, naděje a láska jsou pěkné křesťanské ctnosti, ale právní stát se o ně opírat nemůže, jakkoliv si to progresisté přejí.

Co by řekl Kundera

Nejde o přehnaný poplach. Americká publicistka Ijeoma Oluová už loni zveřejnila, jak po ní noviny USA Today chtěly článek na téma, že u sexuálních útoků není řádný soudní proces nezbytný. Odmítla s tím, že sama „samozřejmě věří v řádný soudní proces“. Ale šídlo pochyb je z pytle venku.

Setkáme se s tím i v Německu, kde média výročí kampaně MeToo probírají. Angela Gruberová na webu Spiegel Online chválí sílu a moc hashtagů: „Jeden hashtag nespasí svět, ale vzbudí pozornost, v nejhorším případě na náklady nuancí,“ napsala. To je nádherný eufemismus. Lze ho vykládat i tak, že falešné či neprokázané nařčení v kampani MeToo je více či méně pominutelnou nuancí. Nebo že nuancí je i právní stát.

Postoj menšiny hájí Jan Fleischhauer. Zásadní problém hashtagových debat vidí v tom, že míří k identifikaci s tématem (třeba proti diskriminaci), ale neodlišuje to skutečně vážné od infantilního (do jednoho pytle hází sexuální útoky kriminálního charakteru i prkotiny).

To je trefné. Z ukrutně vážných postojů pokrokářů se line komisařská atmosféra, odmítající nadsázku, ironii, vtip, alegorii či sarkasmus. Atmosféra, jakou zachytil Milan Kundera v románu Žert: v něm nelíčí 50. léta skrze brutalitu, ale skrze to, jak lze člověku zničit pověst i kariéru kvůli jednomu sarkasmu. „Ať žije Trockij!“ napsal Ludvík v nadsázce do dopisu. Prkotina? Ne pro komisařské nátury. I takové, jaké dávají náboj kampani MeToo.

I o tuto zkušenost se opírá zdejší skepse vůči genderové ideologii. V básni Křest svatého Vladimíra napsal Karel Havlíček Borovský známý a oblíbený verš: „Vojenský soud, to je samec.“ Půjde-li to takhle dál, časem by mohl někdo napsat: „Genderová komise, to je samice.“

LN, 16.10.2018



Diskuse


M. Drašner
8:48
19.10.2018

A. Alda
16:23
18.10.2018

A. Alda
15:51
18.10.2018

P. Majer
14:31
18.10.2018

A. Alda
13:33
18.10.2018

J. Novotný
13:47
18.10.2018

G. Kovář
11:49
18.10.2018

M. Prokop
12:57
18.10.2018

S. Donát
15:21
18.10.2018

I. Vermis
10:33
18.10.2018

B. Rameš
9:52
18.10.2018

A. Alda
8:45
18.10.2018

J. Kavalír
9:19
18.10.2018

A. Alda
9:23
18.10.2018

I. Vermis
10:31
18.10.2018

R. Langer
11:52
18.10.2018

I. Vermis
20:07
18.10.2018

J. Dostál
7:49
18.10.2018

M. Šejna
8:27
18.10.2018

V. Petr
12:52
18.10.2018

J. Sinnreich
0:24
18.10.2018

V. Petr
12:55
18.10.2018

J. Sinnreich
15:53
18.10.2018

počet příspěvků: 35, poslední 19.10.2018 08:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.