V evropské kontinentální tradici o činu provinilce bude především rozhodovat soud jeho státní příslušnosti, kdežto v anglosaské tradici primární je místo spáchání činu. Takže když před lety potraty byly nezákonné jak ve Francii, tak v USA, Francouzka, která podstoupila takovou operaci v Japonsku, riskovala po návratu domů potrestání, na rozdíl od Američanky, která se o tom chlubila v televizi a nic se jí nemohlo stát. Existují též zločiny, jejichž pachatel je považován za psance, vyvrhele lidstva (outlaw of mankind), jehož může právoplatně soudit soud v kterékoliv zemi. Do této nepočetné kategorie tradičně patřilo jen pirátství a otrokářství. Kdyby pirát, pokud možno s dřevěnou nohou a černým flastrem kryjícím slepé oko, přijel na léčení do Františkových Lázní, tam by mohl a věru měl být zatčen a souzen, bez ohledu na tristní skutečnost, že Česká republika má ke všem mořím hodně daleko. Poslední dobou se za zločin s univerzální jurisdikcí počítá i únos letadla, zmocnění se rukojmí v mírových podmínkách a též terorismus - činnost nejpočetnější a jehož interpretace je rovněž nejspornější.

V některých státech došlo k přijetí zákonů opravňujících trestní postih mimo vlastní hranice v případě válečných zločinů a těch proti lidskosti. V Izraeli mají takový zákon v souvislosti s holocaustem, na což v roce 1961 doplatil v Argentině lapený Adolf Eichman. Ve Španělsku v roce 1998 soudce nejnižší stolice rozpoutal mediální povyk žádostí, aby mu Velká Británie vydala bývalého chilského diktátora Augusta Pinocheta. Kubánští exulanti zažalovali Fidéla Castra pro jeho porušování lidských práv, v Izraeli oběti sebevražedných útoků zažalovaly Jásira Arafata a skupina libanonských Palestinců na oplátku zažalovala Ariela Šarona, že nezabránil masakru v uprchlických táborech Sabra a Šatila.

Den před záhájením leteckého útoku na Bagdád, 18. března 2003, sedm iráckých rodin iniciovalo žalobu proti prezidentu Bushovi, viceprezidentu Cheneymu, ministru zahraničí Powellovi a bývalému velícímu generálovi Schwarzkopfovi s obviněním z válečného zločinu způsobeného bombardováním Bagdádu v roce 1991. Žaloba byla podána v Belgii, kde v roce 1993 parlament odhlasoval přijetí zákona o univerzální jurisdikci v případě vážného porušování lidských práv, ať už spáchaného kýmkoliv kdekoliv. Impuls tomu dal šok z pocitu provinění v bývalé vlastní kolonii Rwandě, když na jaře 1994 po ztrátě deseti vojáků Belgie stáhla své o mír usilující jednotky a genocidální jateční obřady Hutů, vraždících menšinové Tutsie, se rozjely na plné obrátky se závěrečným účtem aspoň půl milionu mrtvol. Mezinárodní trestní tribunál, který OSN zřídila v tanzánském městě Aruša, odsoudil asi tucet předních provinilců, zatímco místní rwandské soudy v procesech nevalné kvality vynesly několik tisíc rozsudků nad vrahy menšího formátu. V květnu 2001 v Bruselu, právě na základě onoho novátorského zákona z roku 1993, započal soud se čtyřmi rwandskými občany – jedním obchodníkem, jedním profesorem fyziky a dvěma jeptiškami, které prozradily útulek, a tak způsobily smrt pěti tisíc Tutsiů.

Ze zahraničních zdrojů se dočítám, že kromě špatného svědomí se maličká Belgie se svou neobvyklou morální iniciativou s univerzální jurisdikcí značně snaží zviditelňovat ve světě, že ale tento s dobrými úmyslu přijatý zákon se vymkl příliš nežádoucím směrem. Již zasedla parlamentní komise se záměrem zákon přepsat, jeho dopad zkrotit.

Zakladatelem moderního mezinárodního práva se stal Holanďan Hugo Grotius, narozený koncem šestnáctého století.

- - -

V nedávno dokončené knize (Priscilla: Dost svévolně se košatící osud) se zmiňuji o svých dvou památných dnech - obě to soboty: šestý květen měsíce máje roku 1945, když do mé rodné Plzně dorazila vojska amerického generála George Pattona a tamější německý velitel Georg von Malinski se zastřelil, nikoli tedy spáchal harakiri po vzoru neméně nevítězných japonských spojenců.

Druhou památnou sobotou byla ta nejposlednější v měsíci červnu roku 1959, kdy jako okresnímu soudci s agendou občansko-právní v západočeském pohraničí se mi podařilo vyzrát nad železnou oponou úprkem od budování komunistické nirvány do náruče západních imperialistů..

Teď se vracím k původnímu šestému květnu, jenž mě učinil dědečkem. Toho dne se v Americe narodilo robátko česko-německo-švýcarsko-čínsko-a zejména korejského původu, má vnučka je totiž také pravnučka bývalého jihokorejského předsedy vlády či snad i prezidenta.

Ještě se pozdržím u té doby roku 1945, který jsem prožíval jako patnáctiletý gymnaziální kvintán. Zásluhou americké armádní přítomnosti lahodné pocity osvobození se vesměs uskutečnily bez krvelačné odplaty. V jiných částech země, její většině, to probíhalo jinak. A toho jsem byl svědkem právě onoho data 6. 5. 2016 zásluhou britského dokumentárního záznamu, jak po oné válce, kterou v náš prospěch vyhráli jiní, náš vesměs poslušný, holubičí, ba i kolaborující národ se s vervou pouštěl do zabíjení všeho germánského. Ubíjet, střílet, vešet, i když jediným zločinem oběti byla neschopnost mluvit česky, poněvadž dotyčný, posléze umlácený, byl Švéd jakož i jeho rodina. I ve stověžaté Praze se vraždilo ve velkém. Kladenská ulice, civilisté, všechno německé zahnáno k příkopům a postříleno. Tímtéž zpúsobem se vítala svoboda na Bořislavce.

Porozhlédněme se po okolním kraji: vražedné orgie v Žatci, ještě víc se řádilo v Postoloprtech. Mnohonásobně tam víc obětí než třeba v Lidicích.

Ani Morava nezůstala příliš pozadu. Brno pokračovalo v nacistické tradici u Kounicových kolejí, německá nedospělá mládež musela důkladně pracovat na výstavbě šibenic, na nichž pak došlo k jejich popravám

V Mirošově, západočeském kraji, došlo k uplatňování sadistických šprýmů, kde němečtí zajatci byli nuceni vzájemně se utloukat, až všichni se dočkali své smrti.

V celé zemi následoval pramálo šetrný odsun několika milionů bývalých spoluobčanů, potomků usedlíků již z dob v sedmém či kolikátém století.

A česká elita, v čele s prezidentem Benešem Nadrobitelem, se postarala, aby všechny vrahouny z oné první fáze poválečného jatečního řádení ocenila šlechetnou univerzální amnestií.

Pak národ okusil leta padesátá - „národ sobě“ si pořádně pochutnal.

- - -

Juristé předchozích věků se velmi snažili zavést nějaký univerzální pořádek. Přibývalo množství mezinárodně přijatých závazných konvencí, současně s chřadnoucím zájmem je poctivě dodržovat.

Příklad: Princip, že válečnému stavu musí předcházet stav jeho oficiálního vyhlášení. Od konce druhé světové války došlo k uspořádání aspoň sta válečných konfliktů. Ale ani jeden nebyl vyhlášen. Ustálila se všeobecně přijatá praxe, že války se vedou, aniž by se vyhlašovaly, ale války nemohou skončit bez formálního ceremoniálu. Poněvadž válka na Korejském poloostrově v červnu roku 1950 neformálně a přitom tuze krvavě započala a v létě roku 1953 došlo vyhlášení armistice, čili příměří - „klidu zbraní“, formálně de iure ale taková válka vůbec neskončila..

Není mi známo, že by se někdo byl obtěžoval těmito záležitostmi zabývat. Vždyť moudré hlavy mezinárodně uznávaných juristických kapacit si příliš nekladou otázky ještě podstatnější: jako třeba o kvalifikaci subjektů mezinárodního práva. Jimi tradičně jsou zejména státy, nikoliv mezinárodní organizace, církve, všelijaké armády spásy.

S tím souvisejí další kritéria: jestliže stát musí mít teritorium, jak značný musí být rozsah jeho území? Lichtenštejnsko, San Marino, Andorra postačí? Ledacos však nepostačí.

Dalším zásadním kriteriem je ovšem obyvatelstvo - kolik by ho minimálně muselo být. Republika Nauru v Pacifiku, velmi blízko rovníku, všeho všudy má pět až šest tisíc občanů, což této miniaturní republičce zaručuje status plnoprávného členství v OSN.

K území a populaci nutno též posoudit kvalitu fungující vlády, schopné a ochotné administrativy udržovat pořádek, platnost zákonů v zemi a takto uplatňovat a proasazovat své schopnosti v mezinárodním prostředí. Však proto vznikla vyslanectví, diplomacie, prosazování zájmů své země ve světě. Slavný je výrok moudrého muže, který definoval diplomata jako ctnostného patriota, schopného a ochotného lhát ve prospěch své vlasti.

- - -

V tomto novém tisíciletí se s velkou vehemencí začínají prosazovat až explozivně destruktivní hodnoty, s brutalitou nevídanou od středověkých dob, nyní však s asistencí moderní zvládnutelné technologie. Fenomén s iniciálkou IS, Islámský stát, jehož prioritou je podřezávání krků bezvěrcům, upalování zajatců zaživa v klecích, bez ohledu na ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci (POW - Prisoners of War), mezinárodně závazné již od roku 1949.

Onen anonymní útvar IS si nepočíná ve smyslu jakýchkoliv civilizačních precedentů - je bez adresy, diplomatického zastoupení, bez vyjádření ochoty přispět jakkoliv jen symbolicky k civilizovaným možnostem pobytu na naší této jediné planetě.

A nejhrůznější prognozou se stává stále víc zřetelná pravděpodobnost, že ona dosud většina ohroženého světa pramálo užitečně usiluje o likvidaci svého mohutnícího nepřítele.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče