Lidokupectví aneb Kapitulace evropských elit před zločinem

Je ještě druhá, či spíš první fronta té patálie: neutuchající proudy běženců ze zemí Blízkého východu, rozvrácených sektářskými válkami, či zase ze zemí Afriky od moře Středozemního až po rovník, rozvrácených bídou a politickou neschopností. A jestli v případě popsaném v předešlé úvaze existuje řešení, byť i dlouhodobé, po řadu generací se táhnoucí, afro-arabská invaze, jest se obávati, změnila život v naší staré Evropě už natrvalo.

Ono to možná někomu tak nepřijde, ale situace, do níž se vmanévrovalo evropské státnictvo v součinnosti s intelektuálními dobroději, lze bez přehánění nazvat kapitulací vlády zákona před zločinem. Neboť co jiného než zločin, že ano, je ten obrovký, velevýnosný kšeft s lidským neštěstím, jak jej vcelku bez překážek, ba s jistým porozuměním soucitných duší už léta provozují převaděčské bandy. Porozumění poněkud ubylo v nedávných dnech, kdy policie našla u dálnice nedaleko Vídně odstavený nákladní vůz s jedenasedmdesáti bezduchými těly, ženská a dětská v to čítaje. Inu, z jakéhosi důvodu nemohli lidokupci pokračovat v jízdě, i ponechali vůz i své klienty jejich osudu a utekli. To už toho bylo jaksi dost a zazněla tvrdá slova o nutnosti důslednějšího potírání převaděčského kšeftu. Jak konkrétně ovšem má to potírání vypadat, o tom se příslušní úřadové nezmiňují a nejspíš to ani nevědí. Pochytat malé ryby – pachatelé masakru na rakouské dálnici byli dopadeni a odevzdáni soudu – je málo platné, a dosáhnout na velké žraloky nemožné, leda by se z malých ryb vytloukla vyšší spojení. Jelikož bylo právo útrpné už zrušeno, lze mít o úspěchu své pochybnosti. Co ale jinak?

Inu co: lépe než malé lotříky chytati jest lotrovině předcházeti. Toho nebude dosaženo, dokud západní veřejnost a její intelektuální vůdcové nenajdou kuráž poukázat na kořen problému. A nepoukáže na něj, dokud zanechavši omluvného švitoření nerozliší příčiny od následků a nenazve je pravými jmény. Jelikož se k tomu politické a jiné elity nemají, pokusme se o to při vší rozmyslné zdrženlivosti sami.

Hlavní z příčin je... ale kdepak chudoba. Kdo dá dohromady těch pět nebo kolik tisíc dolarů, co jich lidokupecké bandy účtují svým klientům, těžko ho zvát chudým. Spíš rozvrat a sakramentská životní nejistota v rozlehlých a stále se šířících oblastech Země. Nezazlívám nikomu, že z nich utíká, sám bych utekl z takové Eritreje, o Libyi a Sýrii ani nemluvě. Rád také povím, že uprchlíci, co jsem jich měl příležitost osobně poznat a byla s nimi nějaká domluva, byli vesměs lidé milí, za přátelské slovo a kousek pomoci vděční. Rozezlený křik se tu a tam ovšem rozlehne také, to když uprchlictvo dosáhne vysněného cíle a zjistí, že není všechno tak zlaté, jak jim namluvili lidokupci, ale snad i to časem a zkušeností pomine. Nicméně, určitou výtku si neodpustím. Odejít z vlastní země do jiné, vyměnit vlastní životní styl za jiný a odlišný, to není žádná legrace. Jsou tací, že se do postavení uprchlíka vrhají z náhlého hnutí mysli a po hlavě, obvykle se ale potenciální migrant na svůj skutek připravuje. Sám jsem byl v takové situaci, když jsem se rozhodl opustit socialistickou zadrátovanost, takže snad vím, o čem mluvím. Rozdíl mezi tehdejším Česloslovenskem a Západním Německem nebyl tak radikální jako mezi dejme tomu Jižním Súdánem a dnešním Německem, a přizpůsobení bylo snadnější; přesto jsem sháněl informace, jak a kde jen jsem mohl, to na rozdíl od naprosté neinformovanosti většiny současných příchozích. Určité znalosti světových jazyků jsem měl, obvykle si však našinec nemohl moc vybírat, kde složí svůj uprchlický raneček; i tloukl jsem si do hlavy angličtinu, co se do ní vešlo, o něco méně intenzivně francouzštinu. Když se navzdory jiným plánům ukázalo, že se skládání ranečků bude konat v Německu, tloukl jsem si ještě urputněji do hlavy němčinu. Kudy jsem chodil, nosil jsem po kapsách lístky se slovíčky, po jedné straně německá, po druhé česká, učil se je a do úmoru opakoval, až Němci říkali, ta vaše výslovnost... nojo, ale slovní zásobu máte obdivuhodnou! S touž intenzitou jsem si přemílal a doplňoval své odborné znalosti netuše, u jaké práce zakotvím. Což všechno nevykládám, abych se chlubil; jen na důkaz toho, že to jde. Naši nevolaní hosté, jak se zdá, si s přípravou hlavy příliš nelámou. Když měli ony zmíněné tisíce na úplatu převaděčským bandám, snad jim mohl zbýt nějaký groš i na jednoduchou učebničku jazyka cílové země, jaké jsou při jistém úsilí k sehnání i v Addis Abebě. Ale kdež. Až na těch nemnoho, kteří ovládají několik nejzákladnějších anglických frází, co jich tak je třeba k nahánění turistů, vesměs nedovedou jazykem vyhlédnuté země pípnout, a ani se o to nesnaží. To je pak obtížno uplatnit odborné znalosti, i kdyby nějaké měli.

Ale dobře, pokud zrovna neřádí po ulicích a nedemolují své ubytovny, lze ke každému z nich jednotlivě pojmout větší či menší míru sympatie, jak už naznačeno. K celé té mnohasettisícové mase – a to jsme teprve na začátku - to už je složitější. Naši krasopěvci a povrchní politikové jsou, to se ví, samý jásot a samá dobrá naděje (nakolik v ni sami věří, je věc druhá), obecný a neprivilegovaný lid je však znepokojen. Kolik kulturní odlišnosti tak zásadní je vůbec země schopna pojmout? Deset procent? Dvacet? Kde je mez, za níž přestává být sama sebou a mění se v týž zmatek a rozpad, z jakého ti hodní, sympatičtí lidičkové utíkali? Zvlášť když si v uprchlickém ranečku nesou pyšnou, nesmírně rozkladnou ideologii islámu, od níž nemíní za žádnou cenu upustit?

To ale bude až pak. Možná za dvacet, možná za třicet let, možná vůbec ne, ony jsou ty cesty Páně rozličné. Aktuálnější a nejspíš i ničivější je rozkladný proces, k němuž dochází právě nyní. Nelze totiž nepostřehnout, že se mezi evropskou politicko-intelektuální elitou a občanskou masou vytváří čím dál hlubší příkop. Na straně občana příkop skepse, nedůvěry, nepochopení, pocitu zrady a ponechání na holičkách, na straně elit pak výjimečnického pocitu nadřazené pravdy. Tváří v tvář zaplavování Evropy dalšími a dalšími vlnami běženců jsou plné optimismu, hovoří o obohacení, jásají nad příchodem ach tolik potřebných pracovních sil, dokládajíce svá tvrzení příkladem poválečného Německa, které také přijalo, přesněji bylo nuceno přijmout dvanáct milionů vyhnanců z Východních Prus, ze Slezska, ze Sudet i odjinud, a přece... Je obtížno rozhodnout: jsou původci těch řečí tak hloupí, nebo tak pokrytečtí? Pravý intelektuál by ale hloupý být neměl. Snad jen trochu praštěný ideologickým pytlem, to by mohlo souhlasit. Však i naprostou většinu megaprůšvihů od časů Robespierrových až po Lenina a Hitlera spískal ne nějaký revoluční lid, nýbrž pobláznění intelektuálové. Proč tomu tak je a snad i musí být, stálo by za samostatnou studii, no, snad až někdy příště. Řadový občan naproti tomu, svým politikům už tradičně nedůvěřující a intelektuálské slovní vybroušenosti pokládající za dobré do filosofických disputací a revuí, ne však do života, si klade otázku – kam až to takhle může jít? Jak bude tahle země vypadat, až dorostou moje děti? Bude ještě stát za to v ní žít? Jestli ne, kam z ní utéct? Bude ještě nějaké kam? Co se stane s jejím tisíciletým kulturním dědictvím, k němuž přišelci nemají, nemohou mít žádný vztah, pakli už je nepokládají za neislámské a hodné zničení?

Je nesnadno určit, jakým podílem je ve společnosti zastoupen oficální optimismus a občanská skepse. Porůznu v Evropě provedené průzkumy ukazují na zhruba šedesátiprocentní převahu na straně skepse, nutno však počítat s tím, že každý hned nevypoví, co si opravdu myslí, aby nebyl za rasistického či jiného takového psa; i je možno zvednout pomyslnou laťku na sedmdesát i více procent. Není tudíž divu, že většinový občan se navzdory vší demokracii cítí být nevyslyšen a posílá své elitáře obojího druhu, pokrytce pokryté, do háje nejzelenějšího. Možná jim křivdí; odjakživa bádaly vzdělanecké elity nad tím, jaký by svět měl dle jejich osvíceného soudu správně být, kdežto teoretickým myšlením nezatížený občánek spíš kouká, jaký ve skutečnosti je. Což nemění nic na tom, že potrvá-li tento rozpor nebo se bude ještě prohlubovat, může z toho být a pravděpodobně i bude fenomenální malér, jaký Evropa nezažila od vpádu hunských kmenů, a ve svých důsledcích se vymykající jakémukoliv příměru.

Běda společnosti, z níž se vytratil i poslední zbytek autority! Mívali jsme své politiky, jichž jsme si, pravda, nijak zvlášť nevážili, ale volili jsme je a nechávali se jimi vést v důvěře, že nevyřeší-li všechny problémy státu v naprosté dokonalosti, vyřeší je aspoň napůl a lajdácky; i s tím se dalo žít, ostatně jsme nic lepšího ani neočekávali. Měli jsme svou intelektuální kastu, jež nás sice občas štvala svým životní praxi vzdáleným mudrlantstvím, představovali jsme si však, možná naivně, že slovo intelektuál jest odvozeno od slova intelekt, a to zase není příliš vzdáleno slovu rozum; a že tudíž nepochybíme, budeme-li jí naslouchat, vybírajíce z nadoblačného teoretizování zrnka rad použitelných v pozemském životě. Zklamali jsme se v obojím. Jak si má občan, je-li ještě hoden toho titulu, vysvětlit úslužné přitakání mužů a žen politiky úděsným nesmyslům, jen aby vyhověli příkazům právě panující intelektuální módy? Lhostejnost, cynismus, duševní bída, zbabělost... jak v nich ještě spatřovat autoritu, ať už jakkoli kulhavou? A jak brát vážně intelektuální snivce, o nichž ze zkušenosti dvou staletí už dostatečně víme, že žádný jejich myšlenkový konstrukt se dosud nikdy neosvědčil, naopak skončil v neslýchaném maléru? Konstrukt v lepším případě neuskutečnitelný, v horším a nikterak vzácném vedený pod maskou filosofické rozšafnosti holou záští vůči vlastní civilizaci, která ne a ne se řídit jejich světaspásnými recepty? Politické pokrytectví přivedlo Evropu na kraj propasti. Intelektuální samolibost je připravena ji s pocitem dějinné spravedlivosti do ní srazit.

Prognóza se jen málokdy stává skutečností; je mnoho křižovatek, na nichž může uhnout z předpokládaného směru, a také z něj vesměs uhýbá Přesto se na následujících řádkách chci pokusit o prognózu budoucnosti s úpěnlivým přáním, aby se nenaplnila. Lze po odložení brýlí povinného optimismu očekávat, že nestane-li se dost brzy něco zásadního - je ale obtížné hádat, co by to mělo být – z příkopu mezi politicko-intelektuální elitou a občanskou většinou se stane propast. Bude-li dál pokračovat příliv migrantů, a to on asi bude, protože bídy a beznaděje přibývá v nerozvinutém světě rychleji, než mohou odčerpat uprchlické proudy, poroste zároveň v občanské většině pocit ohrožení spolu s pocitem osamění a bezmoci. V té situaci je představitelný dvojí scénář. Buď se politická kasta zalekne hlasů, utíkajících od etablovanách partají k všelijakým populistům, pravicovým extremistům a jiným –istům; i naladí svůj kolovrátek podle toho. S nějakým zpožděním se ráda nerada přizpůsobí i kasta intelektuální a pomumlávajíc i nadále své mantry uchýlí se do svých kabinetů, redakcí a far, v indoktrinaci obecenstva až na další nepokračujíc. Nebo vykašlavše se na veškerou demokracii – snaha nasadit jí koretnostní ohlávku je patrná už dnes – se jediný správný názor nařídí komandem; a kdo cekne... krucinálfagothergotsakra! Nepokládal bych ani za vyloučené, že se rozhodování chopí nějaká pevná pěst a začne dělat pořádek podle svého, neboť v krizových situacích nebývá o pevné pěsti nouze.

To by ovšem znamenalo konec nejen demokracie, ale i jejích zřízení včetně parlamentů, nezávislých soudů a podobných buržoazních krámů. S tím pochopitelně mizí ze společnosti i jakýkoli respekt a úcta k institucím státu, nahrazená vynucenou poslušností. Jak může reagovat poddanská – o občanské nemluvme – většina... možná se vzchopí ještě včas a postaví se na odpor. Porůznu budou vznikat oddíly občanské sebeobrany, a začne se to mydlit. Nebo se to mydlit nezačne – podmínkou vzniku sebeobran je jistá dávka svobody, ne aby se sešli tři sebeobránci a čtvrtý byl fízl - a zavládne umrtvené ovzduší totality se všemi nám starším dobře známými symptomy. Chaos a blázinec, nedostatek životních potřeb, korupce na korupci, vše provázeno potajmým pošklebováním poddaného lidu. Migranti z různých konců světa se pak mohou divit, proč do té Evropy lezli; to všechno mohli mít bez námahy a zadarmo doma.

Netvrdím skálopevně, že všechno dopadne zrovna takhle; je to jen jedna možnost z mnoha jiných, lepších i horších. Rozumně předvídavý člověk se připraví na všechny. Povrchní optimista jen na jednu, nejpříznivější. Ještě se nestalo, aby mu dějiny vyhověly, a nelze to očekávat ani tentokrát. Ostatně kdo chce, může předložit vlastní scénář. Do roka, nanejvýš do tří můžeme scénáře porovnat. Ač nejsem věštec, zázračné vyřešení uprchlických patálií bych nečekal.

Dokončení zítra.