23.7.2018 | Svátek má Libor


SVĚT: Čičenice aneb Proti srsti doby

4.7.2018

Vážený čtenář se možná bude ptát, kde jsou k čertu nějaké Čičenice, že o nich nic neví; oznamuji tudíž, že jsem tak svého času překřtil středisko mayské kultury Chichén (čti Čičén) Itzá v jižním Mexiku. A nerozepisuji se o nich v následujících odstavcích z historických, národopisných či jakých ještě pohnutek, nýbrž abych zaodporoval jevu pro naši dobu příznačnému, jejž bych nazval ušlechtilým pokrytectvím.

Poloostrov Yucatán není co do krajinnného půvabu nic moc; jen krasová plošina porostlá hustým, nevysokým křovím, jemuž se kdovíproč říká selva (džungle). Zato se zde prostírá hlavní a nejrozsáhlejší oblast památníků mayské kultury. Je jich v tom nevzhledném roští skryto na sta, od hojně navštěvovaných starověkých metropolí snesoucích srovnání s divy evropské antiky, až k bezejmenným kopečkům v bezcestí pustin, jichž se dosud nedotkla motyka archeologova. Všechny vypočíst nelze, natož popsat, stojí ale za to si bedlivěji všimnout jedné z nich, výše zmíněné Chichén Itzá. Je v ní snad nejhmatatelněji přítomno… nevím, jak to nazvat. Atmosféra, tajemství, kouzlo… pořád tomu něco chybí. No nic. Zaplaťme ne právě nízké vstupné, vyjděme na rozlehlé, pečlivě udržované prostranství, a už vidíme ty zázraky. Jistě, je úchvatný pohled na ty vysoké, stupňovité pyramidy, strmá schodiště k chrámům na vrcholu, sloupořadí, paláce. Jaké úžasné věci po sobě nechali ti lidé! Jaká škoda, že jejich civilizace zanikla! Jaká hanba a vina lpí na těch, kdo ji zničili!

Chichén Itzá

Chichén Itzá

Ledaže… nu, bylo by tu například hřiště pro pelotu, jak je nazývána míčová hra starých Mayů s rituálním významem. Hřiště má podobu ležatého písmene H, jeho boky jsou tvořeny šikmými stěnami, do nichž je ve značné výšce zasazen kamenný kruh. Hrálo se kaučukovým míčem, jejž bylo dovoleno odpalovat pouze lokty, koleny a boky, takže si lze představit, že strefit se do kruhu bylo možné leda náhodou. Také jakmile se to povedlo, byla hra ukončena, vítěz vyhlášen a… popraven. Nebo, jemnocitněji řečeno, bylo celé vítězné mužstvo či přinejmenším jeho kapitán obětován bohům. Na jiném místě můžeme zase spatřit takovou legrační figurku: kamenného panáčka zhruba životní velikosti, ležícího s nohama skrčenýma a vrchní částí trupu pozvednutou jako ve vaně. Jeho hlava s velkýma čtvercovýma ušima hledí jaksi udiveně do strany a na břiše si přidržuje kamenný tácek. Panáček nese jméno Čak mol; a když jsem ho viděl poprvé v muzeu hlavního města Mexico City, přišel mi tak k smíchu, že jsem ho napodobil, použiv místo kamenného tácku knížku. Smích mě přešel, když jsem se dozvěděl účel té legrační figurky. Byla nezbytným inventářem obětních ceremonií: na tácek se kladla čerstvě vyřezaná, dosud se chvějící srdce obětí. A nebylo jich málo. Tisíce lidí obětovaných v jediný den nebylo výjimkou ani mezi Mayi, ani mezi Aztéky. Kdo má trochu bujnější představivost, může si tu scénu vyvolat: zástupy lidí, jimž bylo popořadě vyřezáno hrbatým kamenným nožem srdce z hrudi nebo týmž nástrojem upižlána hlava. Představme si to. Představme si to, dokážeme-li!

Stalo se pravidlem hledět na ty hrůzy jako na jakýsi svéráz té vzdálené končiny, a k tomu tak dávno. Tak to tenkrát prostě bylo. Takové zvyky měli ti lidé, a my je za to nemůžeme soudit, jelikož to není naše věc. Ptám se tedy, jaká musí být vzdálenost od místa činu a jaký čas uplynout, aby se z hromadných sadistických vražd stal obecně přijímaný historický folklor. Jestlipak jednou třeba také Osvětim… inu, takové to tenkrát bylo, víte, ti lidé, co si říkali nacisté, byli poslušni své víry a my nemáme právo je za to odsuzovat. Co? Slyším nějaká slova pohoršení? Říkáte, že Osvětim a Chichén Itzá jsou ovšemže dva zcela rozdílné jevy, jež nelze srovnávat? No… zčásti možná. V každém případě neužívali osvětimští kati obsidiánových nožů, nýbrž měli k dispozici modernější prostředky. Jinak zůstává podstata věci táž. Desetitisíce a snad statisíce lidí hnaných na příšernou smrt pro naplnění představ zrůdné ideologie. Zatím s výjimkou několika bláznů nikdo nepřišel na nápad omlouvat či popírat Osvětim, a v Německu je to dokonce trestné. Lidské hekatomby mayských obětišť… ono se to muselo, víte? Dělali to třeba neradi, ti mayští velekněží a jaguáří králové, ale viděli v tom nezbytnost. Aby se jim bozi nepomstili.

Vynechme dohad, že když ne bohy, přinejmenším obřady vytvářejí lidé; a mimořádně zrůdné obřady může vytvořit jen mimořádně zrůdná civilizace. Ale ještě nejsme hotovi s prohlídkou; kousek od hřiště s kamenným kruhem zříme objekt, zvaný Tzompantli neboli Chrám lebek. Čtvercovitá plošina se stěnami zhruba tři metry vysokými, celá kolem dokola pokrytá vypodobeními smrtích hlav. Může jich tam být, v kameni pečlivě vytesaných, několik tisíc. Na jiných místech se nabízejí zraku cizincovu další doklady té vražedné pečlivosti. Klečící lidský trup, z jehož hrdla tryská proud krve; na té krvavé fontáně si umělec dal zvlášť záležet. Podrobnosti té zdlouhavé popravy. Bůh v podobě jaguára, požírající lidská srdce. Jiný bůh s uřezanými hlavami v rukách. Hrůza nad hrůzu, je opravdu třeba být nadán obzvláštní nepředstavivostí, aby v těch ohavnostech někdo mohl vidět jen zajímavé kamenořezby. Ti, kdo je vytesávali… nemám na mysli anonymního umělce; nelze vyloučit, že také on byl po skončení díla vlečen k figurce Čak mol. Ale ti, kdož k tomu dávali příkazy. Ti, kteří říkali - tuhle scénu bych rád měl vytesanou na stěně chrámu. Ti, kteří v observatořích na vrcholu pyramidy bádali v nebeských znameních, načež sestoupivše oznámili, kolika lidským bytostem, jak a kdy mají být vyřezána srdce nebo ušmidlány hlavy. Mayští kněží. Zbožštělí králové, postavivší na těch příšernostech svůj vládní systém. Nelze předpokládat, že by to dělali neradi a jen že museli; spíš se jim v té řezničině zalíbilo. Jinak by asi nenechávali detaily těch krvavých záležitostí zpodobňovat, nepokryli by chrámové zdi tisíci lebek, kdyby se ve své vražedné moci nekochali. Lze všelijak hodnotit předkolumbovské civilizace, ale především představovaly v dějinách světa výjimečnou vládu čistého sadismu. Nelze ji srovnat s ničím, ba ani s doklady ideologického šílenství našeho věku. Alespoň není známo nic o tom, že by Eichmann s Himmlerem nechávali vytesávat do kamene osvětimské scény.

Byla to podivná, rozporuplná civilizace. Její mudrcové vynalezli obdivuhodný, tisíce let dopředu i dozadu jdoucí kalendář, komplikované a dodnes ne zcela rozluštěné písmo. Ale že by zároveň vymysleli i takové věci jako kolo, pluh, hutnění kovů, to tedy nevymysleli. Neměli proč; zotročení obyvatelé i tak dopravili na hřbetech, kam co bylo třeba, nač vynalézat kolo. Nač by jim byl pluh, když měli kamennou motyku, i s ní stačili uživit hrdé krále a moudré velekněze. A ty nesmírné miliony kubických metrů kamene, jichž bylo třeba k stavbě všech těch pyramid a chrámů, musel také někdo otesat do pravidelných tvarů; vezmeme-li v úvahu nevelký počet tehdejšího obyvatelstva, dobu trvání mayských center a technologii opracování kamene kamenným dlátem, vyjde nám z toho příšerný, nelidský robotní systém, proti němuž byl nějaký Lomikar ještě hotový dobroděj. I kdyby krvavých lidských obětí nebylo, sama tato skutečnost by stačila k vydání legitimace zrůdné, člověkem pohrdající poroby.

Mluvil jsem o té věci s mladými cestovateli, jež jsem tak porůznu potkával, a oni mě vyslechli a v lecčem i souhlasili. Jejich zájem se však změnil v nesouhlas, když jsem si dovolil ze všeho vyvodit určitý závěr. A nechť jsem třeba proklet, ale vyvodím jej znovu a čtenář ať o něm popřemýšlí, než jej zavrhne. Zaprvé se přikláním k domněnce, již vyslovili i jiní: že mayská civilizace nezanikla na následky sucha, ani vojenskou porážkou, ani z jiného běžného důvodu. Rozpadla se, protože poddaní lidé měli jednoho dne své slavné říše včetně krvavých velekněží a jaguářích králů plné zuby a rozutekli se. Po materiální stránce se jejich život příliš nezměnil, ledaže už dnes neokopávají kukuřičná políčka kamennou motykou, nýbrž železnou. Ale hlavně po nich nikdo nechce, aby si dávali vyřezávat srdce a ušmidlávat hlavy pro čísi zvrhlé potěšení.

Zhruba po šesti stoletích se ještě jednou změnil život obyvatel zaniklé mayské říše příchodem španělských conquistadorů. Změnil… k horšímu? Opravdu? Tvrdívá se to. Nu, oni ti Španělé nebyli žádná jehňátka. Loupili, vraždili, znásilňovali, zotročovali. Měli své představy o obracení na pravou víru a lze pochopit, že jimi není každý nadšen. Ale aspoň neměli legrační figurku Čak mol. Nepotřebovali podplácet svého boha zaživa vyřezanými srdci. Jejich příchodem upadla pyšná města domorodých říší na úroveň nuzných vesnic. Také ale přestala být krvavými, páchnoucími lidskými jatkami. Skončila i nesmyslná robota při otesávání milionů kvádrů kamenným majzlíkem… při plném vědomí španělského řádění se dopouštím tohoto kacířského výroku: slavných překolumbovských říší nebyla žádná škoda a obyvatelé indiánských vesnic mají dobrý důvod pálit v katolických kostelích svíce vděku za to, že je nebesa zbavila jejich sadistické civilizace.

Což je zajisté názor neslýchaný v této době, jejímž příkazem se stalo věřit, že všechna nevinnost je na straně neevropských kultur, avšak bílý muž jest zlotřilý utlačovatel. Zanechme tohoto pokrytectví, možná ušlechtilého, ale lživého. Nemáme proč se hanbit za skutky našich předků, ukončivších existenci leckteré domorodé říše, zároveň však i hrůzných pověr a krvavých obřadů.

Hannover, 2. července 2018



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Hanzlík
20:24
4.7.2018

M. Mikulec
19:31
4.7.2018

J. Kanioková
19:05
4.7.2018

K. Potoček 413
14:48
4.7.2018

J. Kanioková
18:41
4.7.2018

M. Mikulec
19:28
4.7.2018

Z. Rychlý
8:55
5.7.2018

K. Potoček 413
10:34
5.7.2018

Z. Rychlý
20:34
5.7.2018

I. Novák 763
13:15
4.7.2018

F. Navr8til
12:24
4.7.2018

P. Vaňura
13:59
4.7.2018

F. Navr8til
18:18
4.7.2018

J. Lepka
12:05
4.7.2018

V. Lunák
11:01
4.7.2018

P. Papež
22:11
4.7.2018

B. Rameš
10:25
4.7.2018

R. Tesařík
10:40
4.7.2018

S. Netzer
9:28
4.7.2018

R. Tesařík
9:50
4.7.2018

S. Netzer
10:02
4.7.2018

R. Tesařík
10:38
4.7.2018

S. Netzer
11:22
4.7.2018

R. Tesařík
11:35
4.7.2018

P. Papež
22:16
4.7.2018

M. Vondráček
12:11
4.7.2018

P. Lenc
9:10
4.7.2018

B. Veltrubský
8:18
4.7.2018

A. Alda
8:09
4.7.2018

Z. Rychlý
8:32
4.7.2018

A. Alda
10:17
4.7.2018

Z. Rychlý
8:27
5.7.2018

P. Grigar
15:29
4.7.2018

Z. Rychlý
8:14
5.7.2018

M. Prokop
8:45
4.7.2018

A. Alda
10:17
4.7.2018

J. Jurax
15:46
4.7.2018

I. Spálený
9:08
4.7.2018

J. Lukavsky
9:18
4.7.2018

A. Alda
10:23
4.7.2018

J. Jurax
13:05
4.7.2018

S. Netzer
9:29
4.7.2018

J. Jurax
13:08
4.7.2018

Z. Lapil
15:09
4.7.2018

J. Jurax
15:43
4.7.2018

J. Sova
10:16
4.7.2018

J. Lepka
11:54
4.7.2018

M. Vondráček
12:14
4.7.2018

J. Lepka
14:26
4.7.2018

J. Sova
12:18
4.7.2018

Z. Lapil
15:12
4.7.2018

M. Drašner
7:51
4.7.2018

S. Rehulka
5:07
4.7.2018

Š. Šafránek
9:34
4.7.2018

A. Nikoloki
14:06
4.7.2018

P. Dvořák
4:02
4.7.2018

počet příspěvků: 67, poslední 5.7.2018 08:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.