Rád tak činím, aniž bych byl posedlý jakousi morbidní fascinací. Předpokládám, že nejeden z nynějších čtenářů kdysi viděl hodně dlouhý film s jménem svého pozoruhodného představitele, jímž byl americký generál George S. Patton, který za druhé světové války v květnu 1945 se svými vojsky dorazil až do českého Holoubkova. Učinil tak s vědomím porušení závazku svého velitele Dwighta Eisenhowera, daného tehdejšímu sovětskému spojenci, o ponechání území naší rodné vlasti Rudé armádě - Osvoboditelce. Jenže Patton, jak bylo jeho známým zvykem, nepříjemné příkazy nezřídka ignoroval, do mého rodného města piva dorazil, a já jako patnáctiletý junák jsem tehdy byl svědkem značné střelby v plzeňském centru a při pozdější příležitosti jsem Pattonovi nadšeně mával.

Na evropský kontinent se Patton dostal severoafrickou oklikou, poté, co nezkušené americké jednotky inkasovaly první pořádný nářez od Rommelova Afrikakorpsu. Ve filmu je dlouhý záběr, jak po bitvě Patton poručil, aby se jeho jeep vydal jiným směrem, a to k bojišti, kde se kdysi utkalo Kartago s Římem. Jeden z pobočníků cosi poznamenal o obrovité vzdálenosti uplynulého času, což vyprovokovalo Pattonovo ujištění, že on se přece na onom utkání v době ještě před narozením Krista podílel.

- - -

V nynějším životě blíž než Kartago je mi časem i vzdáleností Gettysburg v sousední Pennsylvánii. Tam se za občanské války uskutečnila tři dny trvající (1. - 3. červenec 1863) bitva armády Jihu (gen. Lee, 75 000 vojska) proti Severu (gen. Meade, 85 000), celkové ztráty 51 000 mužstva zabitého, zraněného, zajatého, bitva považovaná za nejvýznamnější v celé válce. Nyní je to veliký poklidný národní park, kde tamější služba občas pořádá takzvanou authentic recreation - historické výjevy bitvy se vším všudy.

A stalo se i toto: Z Washingtonu přijela výprava se vzácnými návštěvníky prohlédnout si bojiště. Tam před nimi najednou pochodovala jednotka vojáků se vší původní výstrojí. Návštěvníci pak na ředitelství parku ocenili kvalitu právě zažitého představení a tuze je překvapila zpráva, že vůbec nic takového se toho dne nekonalo. Halucinace jednotlivce vyloučena, však přehlídku viděla celá delegace. Navíc, zatímco většinou se lze setkat jen s matnými přízraky, tato jednotka pochodujícícch vojáků z onoho roku 1863 byla naprosto realistická. Zprávy o přízracích ovšem nezůstávají utajeny a kromě návštěvníků se zájmem o historii již vznikla turistická specialita v podobě tzv. Ghost Tours. Jiným oblíbeným místem přízraků je hotel Cashtown Inn, za války okupovaný jižanskou armádou. Zřejmě místo natolik oblíbené, že dodnes se tam objevují postavy v hnědých uniformách konfederace.

- - -

Zavítal jsem do Verdunu, dějišti nejdelší (únor - červenec 1916) a největší bitvy všech věků. Tam za první světové války zahynulo 700 000 německých a francouzských účastníků. Úděsná končina s nezapomenutelným dopadem: ani teď po přemnoha letech mi z paměti nevymizel dopad dělostřeleckého zásahu, který pozvedl dostatečné množství půdy, jíž pohřbil hlídku vojáků, kteří tam dodnes, už téměř celé století na stráži stojí a důkazem jsou vyčnívající části nasazených bajonetů. Tolik se tedy museli obětovat za vlast na té či oné straně a není jim dopřáno pořádně odpočívat v pokoji.

Tohle vše je ovšem věc historie, na níž se má, nyní již značně stařecká generace nepodílela, na rozdíl od druhé světové války, s jejímž generálem Pattonem jsem toto

zavzpomínání započal. Při první příležitosti jsem odspěchal do Normandie, se zpožděním očenichat invazi ze začátku června 1944, děsivé vyloďování na Omaha Beach, následné lány hřbitovů s pohřbenými, pramálo oceňovanými Američany.

- - -

K prvnímu nahlédnutí do asijského světa došlo v roce 1967, čili v době ještě před tankovým příjezdem internacionálních bratrů do české kotliny, při prvním mém seznamování s vyženěným příbuzenstvem na Tchaj-wanu, s pokračováním do Hongkongu, Bangkoku a zastávce v Singapuru, někdejším drahokamu v britské koloniální koruně, kde toto imperium utrpělo svůj mrtvičný záchvat, z něhož už se nikdy nevzpamatovalo. Představte si tu drzost: v naprostém rozporu s britskými štábními učebnicemi, které kategoricky předpověděly útok z moře, Japonci šli na Brity od lesa, tj. od džungle ze severu, a obránce s kanony namířenými opačným směrem hravě převálcovali. Třicet tisíc jich přijelo na jízdních kolech a jim se vzdalo 85 000 pramálo účinných obránců v britských uniformách. Tam se rozpadl mýtus nepřemožitelnosti bílého koloniálního pána. Odhadovaný počet 14 000 zajatců (POW - Prisoners of War) zahynul na stavbě železnice Thajsko-Barma (známý film The Bridge on the River Kwai stále v dobré paměti) a ztráty v domorodých řadách byly odhadem dvacetkrát větší. Zájemci o podrobnosti tak mohutného debaklu (“the worst disaster and largest capitulation in British history“, takto se vyjádřil Winston Churchill) doporučuji seznámit se s knihou Forgotten Armies: The Fall of British Asia, 1941-1945, historiků Christopher Bayly a Tim Harper, Harvard University Press, o aroganci a neschopnosti takové velitelské elity.

- - -

Po přesunu k opačnému břehu Atlantiku jsem se značně začal zajímat o utkání v Pacifiku. Nikoliv tedy Buzuluk, ale spíš Tarawa, Guadalcanal, takové historické dramatické zastávky. Ovšem na seznamování s bitvami námořními už bylo pozdě. S jednou ale částečnou výjimkou, jíž byl Truk - tečka nalezitelná v Mikronésii ve východních Karolinách. Laguna obklopená 140 mil dlouhým korálovým útesem. Tam si Japonci vybudovali námořní základnu tak obrovitou, že si ji Američané vůbec netroufli dobývat, ale v únoru 1944 se dostavilo devět mateřských lodí s přemnoha letadly. V utkání jich Američané ztratili dvacet pět, Japonci desetkrát tolik. Posléze popojížděním na lodičce, domorodec prstem k hlubinám ukazoval, kde navždy odpočívá ten který císařský kolos.

Zpět teď k mládí a k souši: ještě před Vítězným únorem 1948 jsem v plzeňském kinu Alfa stihnul film o bojích na ostrově Guadalcanalu, onom Stalingradu Pacifiku. Středoevropan si spíš všimne kokosové palmy než švestkového stromu. Světový konflikt tu podtrhovala romantika jižních moří.

Koncem roku 1971, čili čtvrt století poté, jsem letěl na tento Guadalcanal, odkud pak dál putoval po stopách druhé světové války přes Kokoda Trail na Nové Guineji, na filipínský Corregidor a Luzon, Guam, na atoly ostrovů Marshallových.

Američané byli na válku trapně nepřipravení, ale hned na začátku získali jedno ohromné plus: rozluštili japonskou šifru, prokoukli jim kódy, a tak mohli číst korespondenci a plány na nejvyšší válečnické úrovni. Na tuto znalost doplatil i admirál Yamamoto, hlavní komandant japonské moci vyslané ke zničení Pearl Harboru. Vyluštěna byla informace o Yamamotově letu z ostrova Bougainville, Američané na něj čekali a sestřelili do pacifických hlubin.

Po Pearl Harboru v onom prosinci 1941 se Japonci pustili do mnohonásobného vítězného běhu. Do Vánoc si přivlastnili Hongkong, Sarawak na britském Borneu a začala se vzdávat jediná americká država - Filipíny. V květnu, tedy za pouhý půlrok, japonské císařství dobylo Malajsko, Singapur, Barmu, holandskou Východní Indii, ostrovy Gilberts, pořádný kus Nové Guineje. Mac Arthur se musel stáhnout až do Austrálie. To vše docílilo japonské císařství za pouhou cenu svých 15 000 padlých vojáků, ztracených 380 letadel a 4 torpedoborců. Tehdy mohli dopochodovat až do Austrálie a zastavily by je nejvýš puchýře ve vlastní punčoše.

V červnu 1942 se konala námořní bitva u ostrova Midway - pětidenní a pětinoční utkání, Japonci dokonale prohrané. Byla to jejich první porážka za posledních 350 let.

Spojencům pomáhali loajální domorodci v roli tzv. Coast Watchers. Za všechny jmenuji legendárního Jacoba Vouzu, guadacanálského Melanézana, jehož Japonci chytili, mučili, doslova ho ukřižovali, a přesto z něj nic nedostali. Doslova biblicky slezl z kříže a doplazil se do bezpečí s ujištěním, že nic neprozradil. Děravé tělo se zotavilo a skoro třicet let později jsem jako nevěřící Tomáš ve vesnici Roroni osahával jizvy zmrtvýchvstalého náčelníka.

V červenci 1942, tedy měsíc po Midway, Coast Watchers oznámili, že Japonci na Guadalcanalu v Šalamounově souostroví budují mohutné letiště, což znamenalo nebezpečí pro Novou Kaledonii, Fidži a Austrálii.

V srpnu 1942 došlo na Guadalcanalu k vylodění 19 000 příslušníků první divize námořní pěchoty, jíž velel generál Alexander A. Vandegrift. Ti během 24 hodin letiště dobyli. Když jsem se po několika desetiletích po invazní končině potuloval, ještě se tam povalovala spousta původního invazního harampádí. Snadným vítězstvím potíže teprve nastaly a trvaly přesně půl roku. Američané přecenili sílu japonských obránců, Japonci později podcenili sílu Američanů. Japonci expedovali na břeh své jednotky k okamžitému zmasakrování. Přes mrtvoly se pak hnaly další nakomandované jednotky budoucích mrtvol. Obránci tento japonský systém konzumpce amerického střeliva pojmenovali „Tokio Express“. Tehdy byli Japonci lepší válečníci po setmění, vybaveni lepšími optickými instrumenty. Nepozorování se vloudili k ostrovu Savo, na dohled z Guadalcanalu, za půl hodiny potopili tři těžké americké křižníky, jeden australský, další čtyři vážně poškodili a bez vlastní ztráty zmizeli. Byla to největší porážka v americké námořní historii.

Následovaly další námořní bitvy v tomto guadacanálském půlroku a obrovité japonské bitevní lodi začaly nacházet cestu ke dnu. Radarem kontrolovaná artilérie na vzdálenost osmi kilometrů vyřadila z akce bitevní loď jménem Košima za pouhých sedm minut.

Mezi Guadalcanalem a Japonskem ale zbývalo na deset tisíc ostrovů. Štábní hlavy vypočítaly, že kdyby dobývání každého opevněného ostrova trvalo pouze jeden měsíc, potřebovali by Američané osm století, než by dorazili do Tokia. Proto se vymyslela nová metoda válečnictví - frog-leaping, žabí skákání. Místo heroického krvácení na každém trsu, raději se Japoncům vyhnout, dělat jen ojedinělé zastávky a co nejdelší skoky. Ideální strategie a možná že i echo budoucnosti: s nepřítelem se neprat, ale minout ho.

Lačný agresor, rozprostřený na tisícerých ostrovech se dostal do nevýhody, když si všechno tohle dobyté měl teď hlídat. Spojenci si terče mohli vybírat. Vyhnuli se příliš opevněným tvrzím, jejichž posádky, ignorovány nepřítelem a nedosažitelné přítelem, si brzo po chaplinovsku musely vařit k obědu pěchotní škrpály. Co nedorazil hladomor, dorazili ke spojeneckému prospěchu mravenci, brouci, mikrobové, paraziti.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče