Les se obnovuje

V době, kdy naši zákonodárci projednávají návrh zákona o NP Šumava, jsou suché šumavské porosty v národních parcích na obou stranách hranice stále náplní článků a diskuzí nejenom v odborných kruzích. Vichřicemi a kůrovcem způsobený velkoplošný rozpad lesů v bezzásahových oblastech neponechá chladným snad nikoho z návštěvníků Šumavy. Jedni jsou pohoršeni spoustou suchých stromů, ponechaných v lese zdánlivě bez užitku, jiní jsou nadšeni sílou přírody, která tyto staré velikány nahrazuje desítkami miliónů nových mladých stromků. Dřívější hrozby odpůrců bezzásahovosti, že se les sám obnovit nedokáže, se nepotvrdily. Na místech, kde proběhlo přirozené narušení lesa již v 80. a 90. letech minulého století, se o tom může přesvědčit každý návštěvník na vlastní oči. Dokazují to také výzkumy zaměřené na obnovu lesa, prováděné v obou národních parcích – na Šumavě i v Bavorském lese.

Skutečnost, že se lesy opravdu dokáží obnovit, už nezpochybňují ani kritici přístupu bezzásahovosti. Občas se objeví námitky, že hlavně v bezzásahových oblastech Národního parku Šumava opět vzniká smrková monokultura a ne ten tolik chtěný smíšený les. Protože se většina těchto míst nachází v pásmu klimaxových, či podmáčených a rašelinných smrčin, nelze zde ale ani nic jiného očekávat. Ostatně i nejstarší výzkum šumavských pralesů z roku 1846, provedený v okolí Kvild, Bučiny a Černé hory, dominanci smrku potvrzuje. Lesmistr Seidel v něm píše, že podle provedených měření připadalo na každých 100 smrků 12,8 jedle a 13,4 buku. Z celkového počtu šesti výzkumných ploch vytyčil Seidel čtyři plochy v nedotčeném pralese. Na nich byl poměr druhů: 100 smrků – 3,5 jedle – 9,9 buku. Buky zde dorůstaly mnohem menších rozměrů než třeba v níže položeném Boubínském pralese. Jejich objem dřeva na strom byl skoro 5x nižší (0,6 m³ : 2,9 m³). Na jedné ploše o velikosti 2877 m² umístěné na severovýchodním svahu Černé hory v blízkosti pramenů Vltavy se nacházely pouze smrky (1848, Forstwirtschaftliches Jahrbuch - Fünfter Band). Také další autor Göppert, který procestoval v roce 1864 Šumavu v doprovodu zakladatele Boubínského pralesa lesmistra Johna, o smrku uvádí, že se na něj musí od 1100 m nadmořské výšky nahlížet jako na samostatného vládce šumavský lesů. Nejnádhernější a nejvelkolepější se však zjevuje již na hranici k bukovému regionu, zhruba mezi 950 -1075 m n. m., a třebaže nedosahuje takové výšky a tloušťky jako jedle, nahrazuje to svým masovým výskytem v obrovských porostech (1868, Skizzen zur Kenntniss der Urwälder Schlesiens und Böhmens).

Nová kritika

V poslední době se proto stává terčem kritiky bezzásahovosti údajné vymírání ptactva na Šumavě. Na stránkách Neviditelného psa se tato kritika objevila třeba v článku Jana Chloupka z 12. 3. Šumava: Experiment „zelených Khmérů“, kde se můžeme dočíst, že z bezzásahových zón zmizely druhy jako datlík tříprstý a datel černý, protože se na pahýlech suchých stromů neuživí, či že se zde snižuje počet ptactva a zcela zmizely zejména druhy hnízdící v dutinách stromů. Jsou tato tvrzení pravdivá, nebo jenom účelově hrají na city laické veřejnosti? Co na to říkají ornitologické výzkumy?

Lokalita Skelná - pár datlíků tříprstých s hnízdní dutinou v čerstvě napadeném lese

K výročí založení NP Bavorský les vydali J. Müller a R. Simonis článek 40 let lesního národního parku z ptačí perspektivy, který shrnuje výzkumy zkoumající reakce ptačích druhů na změny spojené s velkoplošným rozpadem smrčin na bavorské straně Šumavy, který začal ve staré části parku v 80. letech a vyvrcholil na konci minulého století. Z české strany Šumavy zatím takový ucelený přehled schází, ale vzhledem k tomu, že území dělí jenom pomyslná hraniční čára, můžeme předpokládat stejný vývoj i u nás. A současná pozorování na české straně to také potvrzují.

Ptáci a doupné stromy

Poté, co tisíce hektarů lesa podlehly náporu kůrovce, došlo v těchto porostech k dramatickým změnám ve světelných a tepelných podmínkách a zvýšilo se i množství stojícího a ležícího mrtvého dřeva. Ptačí svět na tyto změny reagoval. Prvním vítězem byl vzácný datlík tříprstý. Ten byl na spoustě míst vyhuben moderním lesnictvím, protože v hospodářském lese není ponecháváno dostatečné množství mrtvého dřeva. Na Šumavě to je v současnosti hojný datlovitý druh. V prvních rocích po masovém rozmnožení kůrovce došlo až k patnáctinásobnému nárůstu jeho počtů.

V dalších letech se počty datlíků lokálně snížily a setrvávají na nižší úrovni. Pokud se však ponechají mrtvé stromy v lese, stanou se po deseti a více letech opět zdrojem datlíkovi potravy. Pak už z nich nevyzobává kůrovce, ale larvy jiných nosatcovitých brouků a tesaříků.

Datlík a další datlovití ptáci vytvářejí s pomocí dřevožijných hub v mrtvých a oslabených stromech bez přestání nové dutiny. Dutiny ve stromech a pahýlech, které zůstávají v bezzásahových zónách stát, dokud je vítr a rozklad nepokácí. Výzkumy ukázaly, že výskyt alespoň pěti doupných stromů na hektar významně zvyšuje počet ptačích druhů hnízdících v dutinách. Takový počet doupných stromů najdeme mimo park a některé maloplošné přírodní rezervace pouze vzácně. V národním parku se však vyskytují i v místech, kde kůrovec zahubil stromové patro již před 20 a více lety. Tato skoro neomezená nabídka "bydlení" umožňuje našim malým sovám – kulíškovy nejmenšímu a sýci rousnému – dosáhnout v letech s hojným výskytem myší (např. 2007 a 2010) extrémně vysokou sídelní hustotu s bohatým potomstvem. V takových letech není výjimkou slyšet z jednoho pozorovatelského stanoviště i tři sýce. Na druhou stranu se ale může stát, že v drsných horských podmínkách a ve špatných "myších" letech sovy nevyvedou ani jedno mládě.

Lokalita Březník - pár datlíků tříprstých hledajících potravu na stromech uschlých v 90. letech

Nové ptačí společenství

Rychlé odumření vzrostlých smrků má však i poražené. K nim patří sýkory smrkových korun – uhelníček a parukářka. Sýkora uhelníček je však i přesto druhým nejhojnějším ptačím druhem v NP Bavorský les. Podobné místní efekty můžeme pozorovat i u kosa horského. Tento druh horských lesů z některých vrcholů zmizel.

Zmíněné území ale nezůstává bez ptáků. Nově vzniklé biotopy rozvolněného světlého lesa s velkým množstvím mrtvého dřeva a se spoustou doupných dutin mezitím obsadilo jiné ptačí společenství, které známe spíše z ovocných sadů. Rehek zahradní a linduška lesní mají i v těchto vysokých nadmořských výškách velmi vysokou hustotu osídlení. Můžeme zde narazit i na ťuhýka obecného, pěnici hnědokřídlou a lindušku luční. Ze sýkorek pak často potkáme sýkoru lužní, která hnízdí v tlejících pahýlech, jakmile se v jejich okolí objeví zmlazení. Malou senzací bylo osídlení těchto ploch krutihlavem obecným. Mnoho těchto druhů se z kulturní krajiny vytrácí. Vývoj v NP Bavorský les nám ukazuje, kde se mohly tyto druhy dříve přirozeně vyskytovat – v otevřených, strukturovaných lesních biotopech vzniklých po velkých přírodních narušeních.

Rehek zahradní rád využívá ke hnízdění dutiny (foto R. Simonis)

V těchto místech žije společně s výše uvedenými druhy i tetřev hlušec. Ten může žít i uprostřed suchého lesa, pokud se v něm vyskytuje obnova a několik stromů vysokých alespoň tři metry. To mu umožňuje nalézt dostatek potravy a míst k úkrytu a spánku. Více podrobností o nejnovějším výzkumu tetřeva najdete i v češtině na internetových stránkách NP Bavorský les.

V NP Bavorský les jsou bezzásahové tzv. přírodní zóny vyhlášené i v nižších oblastech, v bukojedlových lesích. Do těchto lesů, které nyní mohou přirozeně stárnout, se vrátil velmi vzácný strakapoud bělohřbetý. Daří se v nich holubu doupňákovi, brhlíkovi lesnímu, lejskovi malému nebo znovu vysazenému puštíkovi bělavému.

Je les po kůrovci ekologická poušť?

Velkoplošný rozpad lesa s sebou přináší významné změny, na které musí živočišné a rostlinné druhy reagovat. Na takto postižených místech však nevzniká ekologická poušť, jak je často tvrzeno v kritických článcích. Ornitologové zaznamenali v NP Bavorský les 89 druhů ptáků, kteří zde hnízdí nebo přezimují. Další druhy, které zde pravidelně odpočívají při tahu (např. žluva hajní, budníček horský), nebo se sem ojediněle zatoulají (např. orel skalní, orel mořský) nejsou v této statistice zahrnuty.

Výzkumy bavorských vědců ukazují, že diverzifikací stanovišť dochází k nárůstu druhové rozmanitosti i u dalších taxonomických skupin. Náhlé prosvětlení porostu způsobené žírem hmyzu neprospívá jen smrkovému zmlazení, ale i mnoha druhům, které jsou na smrk vázány. To ukazuje například pozitivní reakce mnoha druhů brouků osidlujících dřevo v důsledku prosvětlení a to především druhů, které jsou specializované na smrk nebo jehličnany. Mluvíme-li celkově o všech druzích, pak můžeme konstatovat, že je výrazně více těch, kteří takovým vývojem získají, než těch, kteří v jeho důsledku ztratí. To platí především pro mnoho ohrožených druhů hub a hmyzu.

V NP Bavorský les (jehož rozloha je 24 000 hektarů) vědci zatím s jistotou určili 7299 druhů. Bylo nalezeno 3849 zvířecích druhů, 1861 druhů hub, 488 druhů mechů, 344 druhů lišejníků a 757 druhů cévnatých rostlin. Odhaduje se, že celkový počet druhů přesahuje 14000, což je 22% všech druhů vyskytujících se na území Německa. To není na tak malé území, které je z 98 % tvořeno lesními porosty vůbec špatné.

NP Šumava je skoro třikrát větší (68 000 ha) než NP Bavorský les a zároveň je mnohem více strukturovaný – les u nás zabírá pouze 80 % plochy. Proto je jasné, že biodiverzita je v našem národním parku určitě vyšší. Ekologická zkáza zde proto jistě nehrozí. Ponechání velké části národního parku samovolnému vývoji naopak přispívá k navýšení druhové rozmanitosti.

Každý z nás vnímá přírodu a přírodní krajinu jinak a má na ni jiné požadavky. Proto by diskuze o budoucnosti NP Šumava měla proběhnout nejenom v odborných kruzích, ale napříč celou společností, protože obdobně cenných a krásných přírodních míst v České republice moc nemáme a už vůbec ne na tak velké a souvislé ploše. Při této diskuzi bychom však měli alespoň v otázkách, které jsou objektivně dokazatelné, používat pravdivé údaje.