Náš Sorbon roste a mohutní. Váha zůstává, je nějaký hubený, chlapec. Je mu jedenáct měsíců a je miminko. Ani náznak nějakého rozumu. Jen všeobjímající láska.

Z pokousání Bohoušem se zotavil fyzicky a snad i psychicky, nevidím rozdíl v chování. Zajímavé ale je, že šrám na hlavě z první rvačky mu zarostl bílými chlupy. Takže má rovný bílý stín nahoře mezi ušima.

Pohodička u hospody

Sníh pomalu mizí a je všude bláto, tudíž spousta špíny, která se s čoklem dostane do domu i při sebelepší péči a pozornosti členů rodiny. Zmazal si kobereček, který má jako svoje „místo“ dole v kuchyni. Strčila jsem tedy pelíšek do pračky a zvědavec se přišel podívat, co že to v koupelně dělám. Horní koupelna je totiž zajímavé místo, jsou tam voňavé věci (použité páníčkovy ponožky) a taky věci, proti kterým je třeba velice rázně a nekompromisně zakročit (zapnutý fén).

No a teď tady hučí a syčí ta veliká bedna, do které je vidět okýnkem. CO TO? V bedně je můj pelíšek! Točí se tam nesmyslně dokola. Paničko!!! No toto, panička nic. Ona to sem vlastně donesla, ona strčila moje spinkání do bedny. Huf! Baf!

3 Vezmi mě k sobě, podlaha je tvrdá

Směju se Sorbonovi, je tak roztomilý, naklání hlavu na jednu či druhou stranu, vrhá pohledy do pračky a na mě a myslí si, že těma velkýma packama pračku zastaví a koberec zachrání. Uklidňování mě stálo nějaké piškoty :-)

A druhá momentka z koupelny. Ta mě málem stála zdraví a způsobila opaření. Stojím ve vaně a sprchuju se. Mám jenom přivřené dveře. Miluju horkou sprchu, stojím a užívám si. Najednou se pohnou dveře, pomalinku se otvírají. Trvá to docela dlouho, někdo se mi sem plíží. Milimetr po milimetru. Jojo, zase na mě chce bafnout manžel a myslí si, že nedávám pozor. Dívám se tedy do výšky cca 185cm, kdy se tam objeví ježatá hlava. Omyl, poněkud níž se objevuje černý čumák… černé oči… uši. Sorbon!

„Co je? Chceš osprchovat?“ zahlaholím vesele.

„NUÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ odpoví mi hluboký hlas našeho mlčenlivého miminka. A v mžiku uši, oči i čumák rychle zmizí. 

Pomáhám v kuchyni

Foto: autorka