30. dubna rozhodl pražský městský soud, že „katedrála sv. Víta s přilehlými nemovitostmi patří definitivně státu“. Potvrdil tak zářijový verdikt Obvodního soudu pro Prahu 1. Římskokatolická církev s tímto verdiktem nesouhlasí a hodlá se dovolat k Nejvyššímu soudu. Právě ten ovšem počátkem loňského roku rozhodl, že „nemovitosti byly normou nezpochybnitelně převedeny na stát“. Přelíčení městského soudu byl jako vedlejší účastník přítomen i arcibiskup Vlk. Argumenty proti vynesenému rozsudku uvedl dva. Postrádají sice jakoukoli právní závažnost, pro masáž veřejného mínění však byly vybrány velmi dobře. Oba totiž rozehrávají „komunistickou kartu“. A spojit dnes někoho s komunismem je jako obvinit ho ve středověku ze spolčení s ďáblem.

První Vlkův argument zní, že nemovitosti nebyly převedeny na stát ani podle tehdy platných zákonů. Jeho výpověď je v naprostém rozporu se soudním výrokem, který jasně říká, že „byly převedeny nezpochybnitelně“. Je zarážející, že arcibiskup nemá nejmenší respekt k výnosu nezávislého soudu. Místo aby demokratickou strukturu našeho státu svým projevem podepřel, nabourává a zpochybňuje i tu malou autoritu, kterou moc soudní ve společnosti má. Šermuje přitom slovy „komunistické právo“ a „znárodnění“ a dává najevo, že nerozhodnou-li soudci podle jeho gusta, jsou spjati s dobou, před níž si musí každý povinně uplivnout. Je ovšem dojemné, jak při svém horlení zapomíná, že soud rozhoduje i o „přilehlých nemovitostech“ a z úst se mu dere jen vznešené, skrz naskrz duchovní slovo „chrám“.

Druhou ranou danou justici – tentokrát už vysloveně pod pás - je otevřené zpochybnění legitimity výnosu Nejvyššího soudu, jehož judikátem jsou soudy nižších instancí vázány. Důvodem k tomu je Vlkovi skutečnost, že jeden z jeho soudců, František Ištvánek, byl v druhé polovině 80. let členem KSČ. Nekalost čuje Vlk i v tom, že loňské dovolací řízení probíhalo „pouze dva měsíce“. Proto označuje řízení ve sporu o katedrálu za „nekorektní“, tedy nesprávné a nepoctivé. Takové vysvědčení dává hlava české katolické církve naší justici. Když justici, tak ovšem i celé naší demokracii. Moc soudní je přece jednou ze tří noh, na které stojí. Vypadá to, že jsme dnes ve větší krizi než v době komunismu. Nepamatuji se alespoň, že by tehdy srovnatelně postavený katolický funkcionář režim tak rozhodně kritizoval.

evangelický farář