V listopadu byly zveřejněny dva klíčové dokumenty, které se zabývají drogovou problematikou v naší části světa: výroční zpráva českého Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti a zpráva Evropského monitorovacího centra. Jako obvykle se vyrojily mediální (dez)interpretace a jako obvykle hraje prim plukovník Komorous, podle nějž „jsme v Evropě favority v užívání marihuany a v injekčním užívání heroinu a pervitinu“. To ale žádná z obou zpráv neříká, jak se lze snadno přesvědčit (www.emcdda.europa.eu a www.drogy-info.cz).

Důležitější než bajky velitele policejního protidrogového útvaru však je, co obě výroční zprávy říkají doopravdy.

Tak především: drogová situace v EU a v ČR je výborná. To může znít jako rouhání: jak může být situace v něčem tak z podstaty špatném jako jsou drogy vůbec „dobrá“, natož „výborná“?

Inu, může. Stačí se rozhlédnout po světě. USA mají v přepočtu na obyvatele třikrát více „problémových“ (především injekčních) uživatelů drog, než je průměr EU, a pětkrát více než v Česku (tolik ke Komorousovu tvrzení). Evropská situace je též významně lepší než v Austrálii a Kanadě – o Rusku nemluvě. Nikde ve světě neumírá na předávkování drogami méně lidí – asi čtyřikrát méně než v USA. Země EU mají také nejméně nakažených na HIV/AIDS nejen v obecné populaci, ale především mezi injekčními uživateli drog – asi desetkrát méně než ve Spojených státech, v Rusku a na Ukrajině či v rozvojových zemích. Podobně příznivá – a v ČR ještě lepší než v celé EU – je situace s jinými nemocemi, které souvisejí s užíváním drog. Dalším primátem a zároveň vysvětlením lichotivých statistik je více než polovina evropských problémových uživatelů v kontaktu s léčebnými a jinými specializovanými službami. V ČR je to dokonce 70 % (v USA jen cca 25 %, na východ od nás ještě méně).

Lze namítnout, že čeští šestnáctiletí mají nejvyšší jednorázovou zkušenost s konopím v EU (a téměř takovou jako jejich vrstevníci v USA). Pravidelně tu však s marihuanou experimentuje významně menší, v evropském kontextu jen mírně nadprůměrné procento, jež nesnese srovnání s rozměry tohoto jevu v USA; tam šestnáctiletí také mnohem častěji než u nás experimentují s tvrdými drogami a léky.

Zkušenosti českých dospívajících s marihuanou ale vypovídají o vysoké dostupnosti této zakázané rostliny pro mladistvé, a tak ilustrují (ne)úspěšnost represe. Práce policie v oblasti drogové kriminality je těžká: nakládání s drogami představuje jednu z mála konsensuálních aktivit, jež moderní společnosti trestně stíhají. Prodeje drog se účastní dvě strany: jedna chce drogu prodat, druhá ji chce zkonzumovat. Poškozená strana na rozdíl od jiných trestných činů neexistuje. Oproti např. jadernému materiálu, kde je obchod rovněž přísně regulován, nelze užitou drogou přímo ohrozit nezúčastněné. Podobně jako u některých sexuálních praktik jde o činnost, která odporuje většinovým hodnotám; zatímco konsensuální sex se ale trestá, jen pokud je prováděn s nezletilými, u drog je trest aplikován univerzálně. Proto je policie odsouzena k neúspěchu, který dokládají celosvětově se snižující ceny drog. Informace o trestném činu bez poškozených se získávají extrémně těžce, a tak jich bude vždy odhalen jen zlomek procenta a dopad policejní práce na drogový trh a jeho snahu přilákat nové zákazníky bude vždy minimální.

Buďme rádi, že se navzdory tomuto faktu podařilo veřejnému a neziskovému sektoru v léčbě, prevenci a minimalizaci škod udržet drogovou situaci v EU tak příznivou. Zároveň si ale uvědomme, že další zlepšení jsou už stěží myslitelná. Z východu se řítí bezprecedentní zásilka levného heroinu, ze západu si Česko ohmatávají kokainové kartely. Kritické množství lidí, kteří chtějí drogy intenzivně užívat a tak tvoří odbytiště, tu vždy bylo a bude; nadpoloviční většina jich trpí psychickým onemocněním, jehož je problémové užívání drog vedlejším příznakem. A na nemoc zákazy neplatí.

Nebezpečí, která s přívalem drog nastanou, lze zvládnout s vynaložením dalších (nemalých) prostředků na aktivity, které se osvědčily. Pokud se ale chceme pokusit o razantní zlepšení drogové situace, nezbývá než zvažovat experimenty, které by společnosti umožnily účinněji regulovat množství drog na trhu – tedy alternativy k absolutní prohibici. V opačném případě se v EU ani v ČR asi nestane nic dramatického, je třeba se ale smířit s tím, že „lepší už to nebude“.

Článek vyšel v redakčně redigované verzi v časopise Týden 49/2007
Na Neviditelném psovi uveřejněn se svolením autora

Centrum adiktologie PK 1. LF UK