8.5.2024 | Den vítězství


SPOLEČNOST: Ženy a práce

13.3.2013

Minulý týden jsem zachytila v tisku stížnost jedné z feministek pracujících ve státní správě, že jsme (my ženy) diskriminovány, protože nám nedostatek jeslí brání v nástupu do zaměstnání. Autorka samozřejmě mluvila o nástupu do "práce", protože maminka pečující o děti podle ní asi nepracuje; na to jsme si my, starší ženy, už od padesátých let zvykly.

Je ale otázka, máme-li trvale mlčet ke skutečné nerovnosti pohlaví, která se projevuje právě těmito a podobnými postoji: činnost matky pečující o děti a domov se nepovažuje za práci, protože není placená a dělají ji "jen" ženy. Za práci se považují jen mužské činnosti, protože ty bývají placené, a za co nejsou peníze, to nic neznamená, to není práce. Hodnota člověka se v naší společnosti určuje penězi. Bohužel, i v církevních dokumentech už se objevuje představa, že je normální, aby maminka několika malých dětí chodila ještě navíc do zaměstnání.

Kdykoli slyším stížnosti na obtížnou situaci "matek – samoživitelek", mám chuť začít křičet: Kde je, u všech hromů, manžel? Proč svou rodinu neživí a nestará se o ni? A proč je opuštění rodiny s malými dětmi zcela beztrestné?

Lze mi samozřejmě namítnout, že některé ženy si na tuto situaci zvykly a úmyslně si "pořizují" dítě bez manžela. To je ovšem důsledek dlouholetého vývoje, který postupně zbavoval muže jejich odpovědnosti. Tvrdívá se také, že vzhledem k nevhodné sociální politice je pro ženu výhodnější manžela nemít. Ale výzkum Sociologického ústavu ČSAV ("Děti na psí knížku") ukázal, že nejčastějším důvodem mateřské osamělosti je, že se muži nechtějí ženit. Ten výzkum ukázal ještě další zajímavé věci, například to, že osamělé matky mají nejčastěji jen základní nebo nedokončené vzdělání, zatímco ženy s vysokoškolským vzděláním bývají zpravidla vdané. To mi také vysvětlilo zkušenost, že profesionální feministky, horlící pro ženskou nezávislost, bývají zpravidla bezpečně vdané za muže se stálým příjmem.

Jistě se díky špatné rodinné politice dostává mnoho otců do situace, kdy svou rodinu neuživí, i když se o to snaží. Ale to je zase jiná otázka, o které v poslední příloze Lidových novin diskutovali čtyři muži (ekonom, sociolog, matematik a evoluční biolog) a jedna žena – démografka. Ti svorně poukázali na to, že náš stát systematicky zvýhodňuje bezdětné lidi a břemeno sociální solidarity klade na bedra rodin s dětmi.

Matematik Rusý poukázal na to, že bezdětní budou mít dva důchody: "První z průběžného systému, tedy z příjmu z výdělečné činnosti dětí těch hlupáků, co do nich cpali prachy. Druhý z toho, co si naspoří místo výchovy dětí. Jelikož dvě děti dnes vyjdou na 3-4 miliony korun, budou mít tito bezdětní ve stáří vystaráno." Ekonom Hampl dodal: "Při narození prvního dítěte klesne příjem rodiny na jednoho člena domácnosti o jednu třetinu oproti bezdětnému stavu, při druhém až na jednu polovinu a například při čtvrtém dítěti až na jednu třetinu. Při dvou dětech se tak rodina zaměstnanců s prostřední (mediánovou) mzdou dostane s příjmem na osobu hluboko pod úroveň běžných důchodců."

V debatě zazněl názor, který např. Společnost pro podporu rodiny hlásá už dlouho, žel Bohu bez valného ohlasu. Je totiž třeba neřešit podporu rodin dávkami, ale jinak rozdělit daňové zatížení. A také diferencovat procentní výměru důchodu podle počtu vychovaných dětí. Náklady na děti se nesmějí považovat za spotřebu, ale za investice, které by si rodina odečítala ze základu daně.

Je příznačné, že se účastníci debaty poměrně snadno shodli a jejich návrhy jsou pro každého srozumitelné a logické. To by tu ovšem nesměly být feministky, které považují uštvanou matku samoživitelku za ideál ženské samostatnosti; ty mají ovšem značný vliv právě ve státní správě. Ale samy podle tohoto modelu nežijí.

(debatu v LN uspořádal a řídil Matyáš Zrno)