16.6.2019 | Svátek má Zbyněk


SPOLEČNOST: Výhody většinové volby

10.6.2006

Jednou z příčin současného povolebního patu je samozřejmě Ústava ČR. Nemělo by nás to překvapit: skutečně kvalitní konstituce může vzniknout jen uzákoněním dlouhodobě vyzkoušených a osvědčených postupů - a před čtrnácti lety bylo vyzkoušeného a ověřeného jen velmi málo.
Sudý počet dvou set křesel zdědila Poslanecká sněmovna po České národní radě, která však nebyla vytvořena pro svobodné volby. Volební zákon z roku 1992 znemožňoval vytvořit ve sněmovně demokratickou většinu hned o čtyři roky později, jeho pozměněná verze vede do slepé uličky po volbách letošních.
S jistotou lze předpokládat, že nás znovu čeká nějaké nouzové řešení, a v důsledku toho opět ožila debata o většinovém volebním systému; dovolím si k ní přispět, a to i s vědomím, že nakonec může zůstat jen při ní.

Půvab dočasnosti
Proti většinovému volebnímu systému se často argumentuje tím, že systém poměrný poskytuje voličům pestřejší výběr různých alternativ a lépe zrcadlí rozložení názorů ve společnosti. Jedno ani druhé však není účelem voleb.
Volby nejsou ani sociologickým průzkumem ani nákupem v supermarketu; jejich půvab není v tom, že si můžeme vybrat naprosto přesně podle svých představ. Krása voleb spočívá v něčem jiném, totiž v jejich pravidelném opakování; žádné volby nejsou poslední a každá vláda může být po čase vystřídána.
Možnost včasné nápravy chyb je mnohem cennější než všechny předvolební sliby dohromady. Jednokolový většinový systém pak zaručuje střídání dvou stran u moci a jasné rozlišení vlády a opozice mnohem spolehlivěji než systém poměrný (bez ohledu na přepočítávací metody); chceme-li od volebního systému víc, nedostaneme ani toto málo.

Kouzlo většinové volby
Do roku 1996 bývalo nutné alespoň stručně vysvětlit, jak vlastně většinový volební systém funguje, avšak po zkušenostech s volbou Senátu už není třeba příliš mobilizovat naši představivost. Kouzlo většinové volby je vcelku prosté: volební obvody jsou jednomandátové a každý volič přesně ví, komu dává svůj hlas. Strany jsou tak nuceny vybírat kandidáty schopné předstoupit čelně před voliče, neboť se tu nikdo nemůže schovat na nějakém "ještě volitelném" místě kandidátní listiny. (Tento účinek se arci nemusí dostavit okamžitě: v prvních senátních volbách bylo mnoho senátorů zvoleno jen díky svému stranickému dresu, dnes je však volič o poznání náročnější a strany musejí své kandidáty vybírat mnohem pečlivěji.)
Většinová volba má však ještě další významný efekt: politici s podobnými názory (nebo jen zájmy?) se musejí v každém volebním obvodě dohodnout na společném kandidátovi, což postupně snižuje počet stran. A právě v tomto bodě začíná být debata o většinovém volebním systému skutečně zajímavá.

Tradice koaličního vládnutí
Již před lety zde zdomácněla pověra o tom, že systém dvou stran nelze přenášet z jednoho prostředí do druhého a že k naší politické tradici patří koaliční vlády, v nichž nemůže žádná strana bezohledně vnucovat národu svou vůli; potřeba dohody s koaličními partnery nedovoluje zacházet do extrémů a přispívá k vyšší politické kultuře a stabilitě. Takováto argumentace však přehlíží, že každá ze dvou velkých stran střídajících se u moci je vlastně také koalicí různých názorových proudů a mnoha zájmů, ovšem koalicí, která musí představit svůj program již před volbami.
Stanout v čele takové strany, smířit všelijaké frakce a sjednotit ji pod společným programem vyžaduje talent skutečného státníka. V poměrném systému vyroste státník jen málokdy; vést do voleb semknutý šik svých vlastních stínů dovede i obyčejný demagog.

Ochrana menšin
Je zcela mylné se domnívat, že "malé" strany by byly většinovým systémem zlikvidovány, zatímco ty "velké" by mohly se založenýma rukama čekat, až jim moc spadne do klína. Zavedení většinového systému by ve své nynější podobě nemohla přečkat ani jedna z našich současných stran; zcela vyřazeny by pak byly jen strany s nulovým koaličním potenciálem, neboť s těmi by se nikdo nebyl ochoten domluvit na společných kandidátech.
Většinová volba vůbec nevede - jak se často namítá - k diskriminaci menšin; menšiny nejsou chráněny způsobem hlasování, ale tím, že se o některých věcech nesmí hlasovat. (Politologové v této souvislosti rádi používají varovný příklad přetížené lodi, na níž by pasažéři většinově hlasovali, kdo půjde přes palubu.)

Zodpovědnost za stát
Na největší přednost systému dvou stran však upozornila již před půlstoletím Hannah Arendtová. V tomto systému nese vždy jedna strana plnou zodpovědnost za vládu, přičemž strana opoziční (jakožto budoucí vláda) znemožňuje, aby se vláda jedné strany proměnila v diktaturu. Systém mnoha stran naproti tomu neumožňuje, aby takovouto zodpovědnost přijala kterákoli strana či kterýkoli jednotlivec, a žádná koaliční vláda se proto necítí plně zodpovědná.
Toto je jeden z důvodů, proč anglosaský svět nikdy nezažil ono znechucení politickými stranami, jaké je typické pro evropský kontinent. Ve většinovém systému strana reprezentuje stát - anebo jej bude reprezentovat zítra. Stát pak není jakousi metafyzickou entitou, neboť strana se s ním vždy dočasně ztotožňuje; zájmy státu jsou zároveň zájmy strany.
V minulém století jsme si bolestivě vyzkoušeli, k jakým hrůzám vede splynutí strany a státu na věčné časy. Dnes naopak zakoušíme, jak je pro důvěru v demokracii zhoubné, když žádná strana na přesně vymezenou dobu se státem nesplyne: zájmy strany a zájmy státu nejsou pak nikdy totožné, a není třeba zdůrazňovat, že stranické zájmy nakonec vždycky převáží.

Autor je učitel



Diskuse


Jiří Novák
22:34
11.6.2006

Haf
12:51
11.6.2006

pařez
18:14
10.6.2006

Cesilko
15:05
10.6.2006

Skepticus Maximus
10:09
10.6.2006

Hanuš
8:55
10.6.2006

Skepticus Maximus
7:51
10.6.2006

quetzal
1:07
10.6.2006

Borek@Exil
7:35
10.6.2006

Skepticus Maximus
7:45
10.6.2006

Cesilko
15:30
10.6.2006

Cesilko
15:34
10.6.2006

Cesilko
15:36
10.6.2006

počet příspěvků: 21, poslední 12.6.2006 10:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.