Myšlenka základního příjmu pro každého sice čpí utopií, ale odráží reálné problémy

Léto je v táboře lovců mamutů kulturně neplodná sezona, opakoval si šaman dávnou šamanskou moudrost, když se válel v chládku pod lesem a koukal se na tábor. Všichni tam teď pilně pracovali. Lovci seděli pod stanem v pálícím slunci, hřáli si revmatické klouby a pilně spravovali své staré nebo vyráběli nové zbraně.

Tato slova napsal Egon Bondy v próze Šaman před čtyřiceti lety. Čiší z nich jistá romantika, utopie i nostalgie po časech, kdy stát nebyl všemocným – za Bondyho éry totalitním – diktátorem. Touha po době, kdy si lidé o sobě rozhodovali sami, kdy sice museli lovit, aby vůbec přežili, ale zato měli dost času na jiné věci.

Jak už to u nostalgií bývá, nadsazuje se to dobré (svoboda, volný čas, práce podle vlastní úvahy) a potlačuje se to špatné (neexistence lékařské péče, bezpečnostních, právních či jiných záruk).

I jiní občas zatouží po době lovců a sběračů. Po prvobytně pospolné společnosti, jak říkali marxisté. Prostě po rajských časech, které smetla neolitická revoluce – vynález zemědělství, vlastnictví půdy, soukromého majetku i boje o něj. Až tehdy prý vznikla mezilidská agresivita, nutnost pracovat, vykořisťování člověka člověkem a vůbec vše špatné, co dnes ztělesňuje kapitalismus.

Podobná emoce čiší i z myšlenky zaručeného základního příjmu pro každého. Prostě z toho, o čem Švýcaři hlasovali v referendu. Kdyby lidé dostávali od státu základní peněžní paušál bez ohledu na to, zda a jak pilně pracují, rozvinula by se jejich tvůrčí svoboda. Jenže zároveň by se přetrhla jedna ze základních vazeb – na výkon. Přetrhlo by se to, co činí vyspělou společnost opravdu vyspělou: nutnost produktivity, která teprve může – vlastně jako luxus – zařídit přerozdělování.

A přece je to téma, které se zájmem sleduje celý Západ. Ještě před pár lety by nikoho ani nenapadlo, že tolik mladých Američanů bude hlasovat pro staromódního socialistu Sanderse. A přece je něčím přitahuje. Fakt, že 78 procent Švýcarů nabídku zaručeného příjmu v referendu odmítlo, tu hraje jen malou roli. Po jejich „ne“ by se dalo mluvit o neudálosti. Jenže to téma vyvolává větší zájem, než by neudálosti odpovídalo. Něco na něm asi bude.

Ať rozkvete sto květů

Musí na něm něco být ve světě sociálního státu, který sám vazbu na výkon narušuje. Ve světě, kde se šíří robotizace, leč míra nezaměstnanosti dosahuje dvouciferných hodnot a u mladé generace se někde – například ve Španělsku – blíží polovině populačního ročníku. Ve světě, kde stále větší část produktivních lidí zajišťuje to, jak přerozdělováním (rozuměj dávkami) pečovat o ty neproduktivní.

Myšlenka státem zaručeného paušálního příjmu není švýcarská specialita. Již se testuje v některých lokalitách (letos například na skupině 250 lidí v nizozemském Utrechtu) a celostátně se zvažuje ve Finsku. Ale je dobré rozlišovat různé modely, jak činí třeba německý publicista Florian Diekmann.

Švýcarsko představuje humanistický model myšlenky základního nepodmíněného příjmu. Ten vychází z přesvědčení, že člověku je dána potřeba pracovat. Že ten, koho zajištěný základní příjem (ekvivalent 2740 eur v případě Švýcarska) zbaví stresu z vykořisťování, hledání práce či výpovědi, se uvolní a svou energii věnuje skutečně tvůrčí práci. A že nakonec odvede větší výkon než ve stresu.

Finsko představuje neoliberální model téhož. Tamní vláda zvažuje zaručený příjem ve výši 800 eur. Ten sám o sobě ne umožní důstojně žít, ale prý umožní jiné věci. Za prvé zrušit dosavadní sociální dávky. Za druhé zvýšit ochotu lidí pracovat i v „levných džobech“.

Suma sumárum. Švýcarský model míří k tomu, o čem sní romantici touhy po době lovců a sběračů. Finský model míří k tomu, o čem sní romantici touhy po liberálním státu bez přívlastků. Tohle je nutné rozlišovat.

Sorry, ale už jste dostali

Teď byla idea zaručeného základního příjmu odmítnuta, ale zůstává dobrou sondou pro chování lidí i států. Skutečně by se lidé chovali odpovědně? Předem nevíme. Ale pak je tu otázka ještě ošidnější: Jak by se chovaly státy vůči těm, kteří garantovaný příjem hned probendí? Taky tvrdě a odpovědně? Řekly by jim: sorry, ale své už jste dostali? Nebo by pro ně vyždímaly nějaké nouzové dávky?

Skutečnost je taková, že skoro všichni dnes žijeme v jakési státní zoo. Péči o nás má v rukou stát coby ošetřovatel. Je reálné, že stát, který zavede zaručený základní příjem, by se své ošetřovatelské role úplně vzdal?

Pro stát by taková myšlenka měla smysl, kdyby ji občanům nabízel jako volbu mezi životem v nesvobodě státní zoo a životem ve svobodném přijetí rizika lovců a sběračů. To ale žádný vyspělý stát ne udělá. Když už, nabízí stěhování do luxusnější zoo v podobě základního příjmu.

LN, 8.6.2016