Kauza pana Milana Kundery se jeví již jako poněkud vyčpělá. Nedá mi ale, abych se k ní ještě nevrátil. Předesílám, že tohoto spisovatele neznám. Něco málo jsem od něj četl a to se mi líbilo. Je toho víc, co jsem od něj nečetl. Pokud o něm říkají, že je to velký spisovatel, asi mají pravdu. Já to posoudit neumím a posuzovat nehodlám. Já vůbec nehodlám posuzovat pana Kunderu. A, nechť mi pan Kundera promine, je mi vcelku lhostejný a ujišťuji kohokoli, že nejsem v dané věci nikterak předpojatý.

Mě na celé věci zajímá něco úplně jiného. Existuje jakýsi Ústav pro studium totalitních režimů. Jeho vznik provázely hádanice, jestli má nebo nemá být, co má vlastně studovat atd. atd. Ústav nakonec vznikl a začal nejspíš dělat to, co má v názvu, tedy studovat totalitní režimy.

Jsem laik a jestli se mýlím, předem se omlouvám. Moje možná poněkud zjednodušená představa takového ústavu je následující. V budově – v dnešní době vybavené počítači a všemožnou technikou umožňující a usnadňující bádání – je množina vědců, badatelů, kteří jsou zavaleni spoustou písemností, fotografií a různých materiálů, které studují, činí si výpisky a poznámky, zjišťují, analyzují, porovnávají atd. atd. atd. Nahlíženo zvenčí se v tomto ústavu vlastně nic moc neděje, a to tak dlouho, že se občas někdo i ozve, zda ten ústav k něčemu je dobrý a zda nepolyká peníze zbytečně.

Po nějaké době – mohou to být řádově i roky – tento ústav vydá knihu. Velmi tlustou knihu, která by se mohla jmenovat třeba „Československo 1948 – 1989“. Mohlo by to být i několik knih monotematických jako třeba o násilné kolektivizaci zemědělství nebo o těžbě uranu atd. atd.

Tato odborná literatura bude pro laika nezáživná až nesrozumitelná. Těžko se jí budou prokousávat i historici amatéři. Historici profesionálové knihu popř. knihy prostudují a svolají několik symposií a kongresů, kde se k problematice vyjádří, bude se o ní ze všech stran diskutovat, někteří vydanou literaturu ocení, někteří zkritizují, možná vzniknou i nové podněty k dalšímu studiu.

Tak takhle si představuji práci vědeckého ústavu.

Jestliže ale někdo v zaprášeném fasciklu najde zažloutlý papír, na který kdosi před půl stoletím napsal, že kdosi jiný práskl, že někdo další si u někoho ještě dalšího schoval kufr, tento zažloutlý papír uchopí do zubů a utíká ho předat novinářům, tak to pro mě, líběj vodpustit, není vědec. A instituce, která toto připustí, pro mě není hodna názvu vědecký ústav.