26.9.2017 | Svátek má Andrea


SPOLEČNOST: Tělo a duše

2.11.2016

aneb Zamyšlení nad modročervenou mapou

Našel jsem nedávno v Lidovkách článek nadepsaný „Lidé prchají z venkova za pohodlím“, pojednávající o tom, jak a proč se vylidňují některé české krajiny. Přináležela k němu mapka znázorňující různými odstíny modři od šedavě světlé po tmavou, které okresy se vylidňují, a červenými, které naopak zalidňují... něco mě při tom pohledu napadalo. Kdepak, ono to stěhování z pohraničí do vnitrozemí a z venkova do měst nebude jen tím, že je někde špatná dopravní dostupnost, daleko k lékaři a na nákup a zavřela se hospoda, kteréžto důvody uvádí zmíněný článek. Kdyby tomu tak bylo, muselo by něco podobného být znát například i v Německu, ale není. Naopak, lidé se stěhují z měst na venkov jako diví, za čistším vzduchem, aby měli pokoj od motorového blázince, za lacinějšími pozemky a nižšími činžemi, i jen tak, že je to právě taková móda; mnozí dokonce nejsou líní kvůli tomu vzduchu a pozemkům dojíždět do práce sto i více kilometrů denně. Aniž by trpělo úbytěmi zrovna pohraničí; jisté úbytě jsou znát na území bývalé NDR, ne však kvůli zavřeným hospodám, ale že si tamní pracující vykřičeli a vydemonstrovali vysoké platy při nízké produktivitě. Čímž si spolehlivě odpudili každého, kdo by se chtěl v té končině věnovat podnikání, takže jsou teď holt nepracující.

Nikolivěk. Jsou i jiné, přesněji dvě příčiny této české, jinde se v té míře nevyskytující anomálie. Ač vím, že mi mnohý starovlastenec za tu opovážlivost bude chtít vyškubat fousy, začnu poválečným vyhnáním (odsunem, zní-li to komu liběji) sudetoněmeckého obyvatelstva. Mapka ukazuje dlouhý pruh temné modři mezi Chebem a Děčínskem a dál pak od Trutnova po Opavu... inu ovšem. Vyhnance sice nahradili noví usedlíci z českého vnitrozemí, i když také jak kde, ale plnohodnutnou náhradu nepředstavovali, hned si povíme proč. Obsadili opuštěné domy a domečky, někteří je vyrabovali a táhli zase dál (jsem dost starý, abych si tu zlatokopeckou éru pamatoval); jiní se usídlili trvaleji a v poctivějším úmyslu, ale s místem a krajinou se sžít, najít k nim hlubší, domovský vztah také nedokázali. A když se naskytla vhodná příležitost, prodali chalupu nějakému Pražákovi a frrr... už byli za lepším v městě. Tak sudetský venkov zpustl zčásti úplně, zvlášť když se díla chopila i lidová armáda a bdělí pohraničníci s jejich zakázanými pásmy, zčásti se z něj stala krajina rekreantská, probuzející se z dřímot jen o víkendech a nějaký ten den dovolené. A zaplať Pámbu aspoň za to; bez městských chalupářů by leckterý kout někdejších Sudet dodnes vypadal jako po moru. Nezpochybnitelný výsledek druhé světové války, jak zní obvyklé zaklínadlo, je to věru dosti ubohý.

Ale proč, medle, mapka ukazuje modrou barvu postupného vylidňování – byť o odstín světlejší – i v hlubokém vnitrozemí? Jaká pohroma zasáhla – vybírám namátkou – Jičínsko, Chrudimsko či Přerovsko, krajiny odvěce české, odsuny nepostižené? Ani tam, odvažuji se odporovat zmíněnému článku, není příčinou ani tak nedostačující dopravní struktura, jako spíš druhý hřích – přesněji zločin – poválečného času: komunistická kolektivizační hysterie. Bývalť páteří českého národa selský stav, nezávislý, sám sobě zodpovědný, v dědičné půdě zakotvený, z něj zásluhou osvícenských vzdělanců znovu povstal národ a jazyk český, stojící málem už před zánikem; a bylo první starostí komunistického režimu selský stav zničit, nahradit jej neskonale ubožejším jézedáctvím. Dnes už sice nemáme jézedáky, ale ani sedláky, jen farmáře. Sedlák by neprodal pole developerovi, aby na něm postavil plechovou ohyzdu nějakého skladu; farmář bez hlubšího vztahu k půdě prodá. Zastrčí peníze do kapsy a odstěhuje se někam blíž za příjemnostmi města; proto ty nahloučeniny červené barvy zejména kolem Prahy a Brna, a proto mrzutá šeď tam, kde úrodný kraj dával obživu generacím předků. Že stejně jako sudetský dosídlenec ani farmář nemá, nemůže mít hlubší vztah ke krajině svého pobytu, netřeba zvlášť zdůvodňovat.

Jestli se s tím dá ještě něco dělat... obávám se,že sotva, a když, ve velmi, velmi dlouhodobé perspektivě. Krajina zbavená duše ji nenabude na počkání, to si žádá dlouhého vývoje. A jestli to nezní příliš esotericky, i vyznání z hříchů a upřímnou snahu o odčinění. Hřích vyhnání v podstatnější míře odčinitelný není. Vyhnanci si vybudovali solidní existence v Zášumaví i v širém světě a třebaže si zachovali srdečný vztah k zemi původu, už se nevrátí. Ostatně mám takové i ve vlastním vyženěném příbuzenstvu a mohu potvrdit, že jimi touha po návratu do starých domovů nijak nelomcuje. Kdyby lomcovala, mohli by se v rámci spojené Evropy bez velkých cirátů odstěhovat, kam by je srdce vábilo, tedy i na sytou modří přemalované Děčínsko, odkud vesměs pocházeli. Ale nestěhují se. Škoda, řekl bych.

Komunistická podlost vyústivší v likvidaci českého selství by se snad – snad, pravím – odčinit dala, i když asi ne úplně a také ne naráz. Opravuji se: jsou, jsou ještě sedláci v zemích Koruny české. A jsou i farmáři, kteří by se sedláky mohli stát, ale chtělo by to trochu podpory ze strany státu, a když ne jí, aspoň ohledu a porozumění. Aby se samostatně hospodařícímu sedlákovi volněji dýchalo, aby nemusel překonávat ty hromady obtíží, co mu je klade do cesty někdy ouřední horlivost, jindy netečnost. Abych podal příklad: mám mezi svými čtenáři sedláka z rakouského příhraničí. Mohl by plody své práce nabídnout blízké výkupně, jezdí s nimi ale raději přes hranice do Rakous, protože je tam udá bez běhání od čerta k ďáblu a nadto za výhodnější cenu. To by nemuselo být. A našly by se bohdá i jiné způsoby, jak podpořit selství, pomalu a obtížně se probouzející z půlstoletého kómatu. Neníť pouze dodavatelem poživatin, na což bývá jeho úloha vesměs zužována, ale i nejhlubším kořenem národního bytí a rozhodujícím prvkem krajinné drobnokresby. Jezdívám do Čech přes hranici někdejší NDR a mohu srovnávat: bezútěšnou nudu nekonečných lánů někde mezi Magdeburgem a Lipskem, a půvab drobnokresby lučin, polí a hájů na západ od téže hranice, aniž by tamní zemědělství bylo méně výkonné či výnosné. V souhrnu všeho, komunistické jézedáctví vzalo krajině duši. Znovuoživlé selství ji dokáže zase vrátit, jak se už leckde ukazuje. Ale mohlo by to jít rychleji.

Co v tom můžeme udělat my, kteřížto nejsme ani sedláky, ani nemáme velký vliv na věci politické... v případě tmavomodrých ploch na svrchuzmíněné mapce se přestat nedůvěřivě šklebit na někdejší obyvatele oněch míst. Nemáme si co vyčítat: naši Němci si na sebe svobodně zvolili Henleina a Hitlera, naši tatíci o nemnoho později Gottwalda a Stalina, hloupost jedněch není smazána hloupostí druhých. Ale to už pomalu přestává platit, co by ještě nepříliš dávno bylo koledováním o titul národního zrádce, je dnes vcelku přijímaným, byť ne většinovým názorem. Takže jen tak dál. V případě krajiny jézedácké, duše zbavené, třeba takhle: znám obec v pražském okolí, kde se lidé rozhodli ji krajině zase vrátit. Vyhledali ve starých katastrálních mapách, kde v polích stávaly křížky, na rozcestích kapličky, a jali se je obnovovat. Našli si, kudy vedly dávno rozorané polní cesty, a vymohli si jejich znovuzřízení. Zemědělskému velkopodniku se tak poněkud ztížil přístup na pozemky, ale krajina je veselejší, mnohotvárnější, získala zpátky kus své duše.

Tělo a duše. Není jednoho bez druhého, vytratí-li se duše, i tělo zakrní. Přitom to nestojí moc, zachovat si duši. Aby se některé kouty země dál nevylidňovaly, ne kvůli dopravní infrastruktuře, nákupům a hospodám, ale že k nim jejich obyvatelé ztratili – nebo nikdy nezískali – onen důvěrný vztah, činící domov domovem.

Hannover, 29. října 2016



Diskuse


J. Jurax
23:15
2.11.2016

J. Babicka
14:18
2.11.2016

I. Novák 763
13:09
2.11.2016

V. Vaclavik
12:33
2.11.2016

V. Vaclavik
12:49
2.11.2016

J. Brunner
22:04
2.11.2016

K. Luboš
11:39
2.11.2016

R. Langer
11:57
2.11.2016

Z. Rychlý
10:02
2.11.2016

A. Alda
10:18
2.11.2016

J. Lancik
15:38
2.11.2016

J. Kanioková
19:24
2.11.2016

J. Lancik
19:32
2.11.2016

R. Dubravský
9:40
2.11.2016

M. Malovec
9:16
2.11.2016

P. Lenc
9:47
2.11.2016

A. Alda
Jo.
10:20
2.11.2016

R. Langer
11:59
2.11.2016

M. Nesrsta
9:13
2.11.2016

P. Kmoníček
8:41
2.11.2016

K. Janyška
8:34
2.11.2016

A. Alda
8:03
2.11.2016

J. Kanioková
1*
19:26
2.11.2016

J. Jurax
23:25
2.11.2016

P. Zinga
7:42
2.11.2016

R. Langer
12:00
2.11.2016

J. Dostál
7:16
2.11.2016

D. Polanský
7:09
2.11.2016

A. Alda
8:07
2.11.2016

J. Bruner
3:46
2.11.2016

T. Marný 393
6:11
2.11.2016

J. Jurax
23:37
2.11.2016

J. Dostál
7:23
2.11.2016

počet příspěvků: 33, poslední 2.11.2016 11:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.