Když odbory u nás vyhlásí v posledních letech nějakou stávku, většinou se nepovede. Není to dáno určením špatného důvodu ke stávce. Kdo by nešel do ulic, když mu z vedení (kde to musí vědět daleko lépe než my dole) vzkážou, že nás chtějí pravičáci zase ožebračit. Jenže průvody projdou, autobusy přijedou a odjedou, nákupy se přivezou, někde se proplatí i mzda, jinde jen cestovné a druhý den si všichni se zájmem koupí noviny a tam nic. Maximálně zase něco o tom, že nás chtějí ožebračit. Řeknu vám přátelé, je to k vzteku.

A přitom se nedá říci, že bychom jako národ stávkovat neuměli. Je to jen o málo více než sto let. V roce 1905, kdy vrcholil boj o uzákonění všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva, uměli naši občané setsakramentsky dobře dát najevo své smyšlení. Desátého října 1905, v první den jednání Sněmu Království českého, zastavila Praha práci a před sněmovnou se shromáždilo 100 000 lidí. A nebýt rozvahy místních sociálně demokratických vůdců, vtrhli by občané až do sněmovny. Ale stávkovalo se i v Brně, v Karviné, v Ostravě, v Třebíči i v dalších městech. Nakonec 28. listopadu 1905 se uskutečnila v monarchii generální stávka. To byl panečku impuls. Nepokoje pak trvaly ještě celý rok. Ale nakonec poslanci říšské rady schválili ve Vídni zákon o zavedení všeobecného a rovného volebního práva dne 1. prosince 1906, panská sněmovna ho schválila 12. ledna 1907 a císař vše potvrdil 14 dní poté. A v květnu 1907 se podle tohoto zákona volilo do říšské rady. Pochopitelně jinak a lépe. I když jenom v Předlitavsku.

Chce se zároveň člověku plakat. Kdyby naši předchůdci věděli, jak ono jimi vybojované právo buď ignorujeme a nechodíme k volbám, nebo diskreditujeme tím, koho neustále volíme i přes to, že již dávno víme, že jde o korupčníka nebo blbce, asi by nám řekli něco pěkně od plic. Ony ty demonstrace a stávky mívaly totiž své četné mrtvé.

Nu a posléze bychom si mohli připomenout období první republiky, která téměř všechny skutečné demokratické vymoženosti monarchie ponechala. A proto se stávkovalo jen dle potřeby. Práva z monarchie nová republika skutečně ponechala. Byli jsme na ně zvyklí. Včetně práva shromažďovacího a spolčovacího.To chce shodou okolností teď (pravicová?) vláda přesně po 144 letech omezit ustanovením o statusu veřejné prospěšnosti v návrhu občanského zákoníku (§§ 146 - 152), což je naprosto diskriminační pro celý neziskový sektor. Právo shromažďování a spolčování, které bylo zrušeno až komunisty a u nás znovu obnoveno v roce 1990, je opět ohroženo. Ale do ulic kvůli tomu nikdo nepůjde, protože lidé vůbec nevědí, o co jde. A současní odborářští vůdcové netuší již vůbec nic.

Takže řečeno dohromady. Odborářští vůdcové neumějí lidem vysvětlit, proč by měli stávkovat, neboť lákadla na nákupy v Praze již moc nezabírají a hesla jako "nedáme se ožebračit" nejsou jaksi reálná a perspektivní. Skutečné problémy, kvůli kterým by stálo za to stávkovat, neumějí pojmenovat ani současní opoziční politici. Jejich laškovné "jsme zásadně proti", nedoplňované dokonalým rozborem nesprávností politiky strany protivné, je spíše směšné, než by se mohlo stát podkladem pro mobilizaci rozhněvaných pracujících mas.

O co si tím vším koledujeme? Až jednou přijde režim, který dokonale omezí naše práva. A nemusí jít o nějaký převrat či revoluci. Toho si prostě nevšimnete. Hitler začínal také jako stoupenec sociálního hnutí (čímž fašismus původně byl) a mnohé sociální vymoženosti byly nacisty prosazeny. A když si začal dělat, co chtěl, bylo již pozdě na to, aby byl zatlačen do krabičky. Neznám moc odborářských bossů. Z minulosti si pamatuji jakéhosi Falbra a nyní mi v uších zvoní zcela náhodně jména Žitníková, Dufek, Zavadil. Nevím, neznám je. Ale vím pouze jedno. Že vedou lidi do stávek a vůbec netuší, jaká vyústění by ony stávky měly mít. Jejich požadavky neexistují, nebo jsou nesmyslné (zachovat všechny vymoženosti pracujícího lidu). Jejich řešení nejsou žádná. Dovolte, povídal mi v diskusi jeden z odborářů, my tu nejsme proto, abychom to řešili, my tu jsme pro k tomu, abychom donutili vládu k řešení.

A třeba i násilím? povídám. Ano, třeba i násilím. Vždyť už to takhle dál nejde, rozhořčil se onen mladý muž. A když jsem mu řekl, že by mohla vláda rezignovat, a že právě oni by se museli postavit do čela, nejen že se mnou nesouhlasil, ale kamsi se vytratil ve tmě.

Chtěl jsem tím vším říci, že stávkovat se musí umět. Že se také musí umět stanovovat ušlechtilé cíle. Na obranu současných, poněkud jakoby v porcelánu se pohybujících odborářů musím říci, že ona jejich pochybení mají na svědomí i současní levicoví umělci, zejména básníci a spisovatelé. Kdyby se chovali jako jejich dávný guru S. K. Neuman, jistě by již dávno vznikla například podobná báseň jako ta, kterou umělec věnoval soudruhu Zápotockému již v roce 1946 (oč lépe by se vše ještě dnes dalo řešit, když budova, budova soudruzi zůstala).

S. K. Neumann
Ústřední rada odborů (ÚRO)
Antonínu Zápotockému

Stráž mozolů jednotná, tvrdá
prostného srdce a hrdá,
tvé ÚRO je naše naděje,
náš Blaník pravdivý a silný
a konec konců neomylný
a konec konců lid,
to, co chceme, aby vládlo
a cihlu pravdy k cihle kladlo,
stavělo soudružskou republiku.

Víme, že ji postavíme
a z jejích zdí pak vyrazíme
blanickou jednotou
vyhladit zbytky ksindlu,
s nímž není smíru.

Hej, ÚRO, hej!
Své nejlepší nám dej,
své nejlepší nachystej.
A ozař temné cesty švindlu,
zazpívej pravdu, radost, víru,
hej, ÚRO, hej,
jsi lidu nejvyšší květ,
buduj a ostříhej
náš rudý svět.

(1946, Rudé zpěvy 1948)

A co jsou ty zbytky ksindlu, s nímž není smíru, to by nám mohl soudruh Zavadil vysvětlit zcela jistě. Jenže ono heslo, to základní heslo, s nímž je třeba vyjít do ulic, to nám schází. A přitom je to tak jednoduché. "Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy". Kdysi dávno to vyšlo a byl by čert v tom, kdyby se to nezopakovalo. Neboť na Blaníku žižkovském vědí vše nejlépe.