aneb Jde do tuhého

Masivní Týden neklidu na českých vysokých školách skončil, důvody nespokojenosti akademické obce ale přetrvávají. A nebezpečí vážných společenských otřesů dál roste.

O co šlo v ulicích, aulách a studentských klubech především?

Za prvé vadí tendence omezovat akademické svobody. Akademické senáty, v nichž podle vlády sedí příliš mnoho studentů, by se měly dělit o pravomoci s tzv. radami vysokých škol, do jejichž složení by výrazněji zasahoval stát. Školy se obávají, že by do jejich řízení začaly mluvit šedé politické eminence, podnikatelé bez širšího rozhledu nebo lobbisté.

Za druhé panuje odpor k vládnímu pojetí školného. Vysokým školám by nepomohlo, neboť o stejnou částku, kterou by vybraly, by jim byl snížen státní příspěvek. Studenti by se museli – byť se státní garancí - zadlužit u bank, které jediné by mlaskaly spokojeností, a po začlenění do pracovního procesu by po dosažení dvojnásobku minimální mzdy museli vyrovnat své závazky.

V minulých dnech sice ministerstvo školství od školného couvlo a začalo hovořit o jakémsi zápisném, jež by ovšem bylo neméně drsné, leč ostatní politici z vládní koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných na školném dál trvají. Neobměkčuje je ani podezření, že po jeho zavedení by stoupl rozsah nakupování/prodeje akademických titulů – přesně podle tržních pravidel.

Zastánci školného rádi hovoří o tom, že by prostřednictvím půjček vyrovnalo studijní šance již dnes těžce zkoušených dětí z chudších rodin. Zamlčují však, že pokud by šlo jenom o toto, mohly by již dávno být k dispozici dávky či výhodné státní půjčky pro ty, kteří složitě zvládají náklady na studijní pomůcky, stravu či bydlení v univerzitních městech. Občas zaznívá i demagogický argument, že vysokoškoláky "živí" dělníci, pokladní v supermarketech a další lidé s nižším vzděláním. Jako kdyby odborný přínos absolventů škol společnosti jako celku byl nulový a jako kdyby jejich platy nebyly náležitě zdaněny…

Za třetí je zcela logicky terčem nespokojenosti osobně ministr školství Josef Dobeš (VV). O legislativních předlohách řádně nediskutuje se školami, rektory, natožpak studenty. V médiích či na veřejnosti se objevuje sporadicky – a když už k tomu dojde, připomíná gejzír arogance. Stalo se již zvykem, že po vzoru krále z legendární pohádky slibuje, co odvolal, a odvolává, co slíbil. Průběžně mění názory i záměry.

Podobné chování předvedl též při úpravách státních maturit. Naprosto chaoticky působí návrh reformy regionálního školství. Ministerstvo neumí čerpat prostředky ze strukturálních fondů EU. Úředníci na klíčových pozicích se střídají jak svatí na orloji. Zato Dobeš zvládá v době krize bohatě a netransparentně odměňovat své nejbližší spolupracovníky. Jeho jediným štěstím je, že ochrannou ruku nad ním drží jak neformální lídr Věcí veřejných Vít Bárta, pro kterého kdysi Dobeš pracoval v bezpečnostní agentuře ABL, tak prezident Václav Klaus, který oceňuje ministrovo konzervativní národovectví a naopak o mládeži studující zadarmo se vyjadřuje jako o parazitech.

Ministrova hlava by však studentům, jejich učitelům, ale i děkanům a rektorům zřejmě nestačila. Návrhy zákonů, které Dobeš předložil, se nelíbí ani Legislativní radě vlády. Jejich kosmetické úpravy by nicméně situaci nevyřešily. Ve své podstatě totiž jen plní politické zadání: omezit veřejný charakter vysokoškolského vzdělávání a podřídit je tržním zákonitostem.

Být politikem, nebral bych situaci na lehkou váhu. V České republice si už protesty vyzkoušeli lékaři, státní zaměstnanci nebo odboráři v dopravě a průmyslu. Ovšem když ulicemi proudí i studenti, začíná jít do tuhého. Stačí si vybavit důležité mezníky našich novodobých dějin.

NašiPolitici.cz