26.4.2024 | Svátek má Oto


SPOLEČNOST: Středověk neskončil, středověk trvá

17.4.2015

Verš z Luciiných Černých andělů mi v souvislosti s řáděním Islámského státu připomněl fenomén středověku kolem nás stejně, jako se nám připomene naše vlastní kostra, když si přivodíme otevřenou zlomeninu nebo když ty šťastnější z nás, kteří je ještě máme, rozbolí zuby. Kostra je pro naši osobní existenci věc základní, přesto ji nemáme v oblibě. Ve své čisté podobě nás straší, symbolizuje smrt. Středověk vnímáme podobně. Pro naši současnou společenskou existenci je základem, který si běžně neuvědomujeme. Přitom je stále přítomen, od linie hranic našeho státu, sítě silnic a cest, přes strukturu jader měst s dominantami gotických kostelů až po státní znak na dresech našich hokejistů. Středověkem nazýváme období mezi starověkem a novověkem a pouze středověk je epochou, u které známe začátek a konec. Pokud si ale odmyslíme školou biflovaná data a několik notoricky známých jmen, představuje středověk pro většinu z nás čas tmářství, špíny, smradu, morových ran a také nábožensky motivovaného vraždění všech všemi, a to přesto, že jedním ze základních Bohem stanoveným pravidel bylo už tenkrát „nezabiješ“.

Tehdy věřil v Boha každý a nejen věřil. Lidé byli o existenci Boha přesvědčeni jako o nezpochybnitelné jistotě, stejně samozřejmé jako že ráno vychází Slunce a večer zapadá. Egyptský (až na nevydařený pokus s Atonem jako jediným Bohem) a řecko-římský starověk uctíval zástupy bohů. Jeden z nich byl šéf a ostatní specialisté. S úspěšným konceptem jednoho abstraktního Boha přichází až židovský vůdce Mojžíš (možná i Atonem inspirovaný). Bůh se mu zjevil v hořícím keři, za hlomozu polnic v oblaku na vrcholu Sinaje mu dal desky s Desaterem, později mu zjevil pět knih, jako základ Tóry, hebrejského písma svatého. V závěru starověku tento text převzala jako část své Staré svaté knihy židovská sekta křesťanů a připsala k ní Novou svatou knihu, která zaznamenala ve vyprávěních jeho čtyř učedníků běh života Ježíše Krista, božího syna, hlasatele všeobjímající božské lásky a odpuštění, tvůrce zázraků. Svou smrtí na kříži spasil lidstvo před hněvem svého otce, Boha ze Staré svaté knihy, z lidí už poněkud znechuceného a občas dokonce krutého. Nové lidumilné náboženství bylo starořímskou vládou pronásledováno, přesto se rychle šířilo, až starověkou říši ovládlo jako náboženství státní. Starověk ale právě v ten čas končil a křesťanství tak vstoupilo do počínajícího středověku jako opora vládnoucích evropských dynastií. Židé, snad proto, že jejich Bůh byl tentýž jako křesťanský Bůh otec, byli se svým náboženstvím sice trpěni, ale občas to řádně schytali, protože nám křesťanům nechali našeho Žida Ježíška na Velký pátek ukřižovat.

Během půl tisíciletí od sepsání křesťanského Nového zákona se se svatými knihami Židů i křesťanů seznamovali též pouštní obchodníci na Arabském polostrově, pak se jednomu z nich zjevil archanděl Gabriel a nadiktoval mu islámskou svatou knihu Korán, kde mu sdělil, že Židé i křesťané své svaté knihy sice zapsali podle pokynů stejného Boha, jenž teď prostřednictvím jeho, archanděla, hovoří k němu, proroku Mohamedovi, ale udělali to pozdě a nepřesně - například Ježíš byl sice prorok, ale v žádném případě spasitel nebo dokonce boží syn - a že pokud se nebude lidstvo řídit Koránem, čeká je boží trest.

Středověk trval něco málo přes tisíc let, náš ještě stále trvající novověk má za sebou zhruba polovinu té doby. Současná Evropa, představovaná Evropskou unií, „zapírá“ oněch tisíc let vývoje spojeného s křesťanskou morálkou - ať už ji obdivujeme nebo se jí vysmíváme - stejně, jako když my sami v sobě vytěsňujeme svoji vlastní kostru, protože nám něco nepříjemného připomíná. Nelze se však bez ní obejít a my se můžeme jen ptát, zda nám vyjde či nevyjde sázka, kterou už dávno zformuloval barokní vědec a filosof Blaise Pascal:

„Člověk neví nic úplně jistě, měl by se proto chovat jako hráč a řídit se možnou výhrou. Ztratit nemůže nic, ale pokud má náboženství pravdu, může nekonečně vyhrát.“

Je samozřejmě otázkou, zda vyhlídka na výhru může někoho přivést k tomu, aby skutečně věřil v Boha. Pascal měl tehdy na mysli křesťanství a my se nad jeho sázkou můžeme přezíravě usmívat. Smích nás ale přejde, když si do stejného vzorce dosadíme muslimy a islám. Co když se právě teď dává do pohybu nové stěhování národů a současné vzepětí islámu, byť zatím jen v brutálních excesech, představuje jen další boží korekci? Jak je možné, že se Evropa chová jako králík hypnotizovaný kobrou? Trojskému koni naplněnému islámem otevřela své brány jako naivní dítě nebo idiot, zavírá oči nad svou historií. Zapomněla na padlé v dávných bitvách s Araby na jedné a s Turky na druhé straně kontinentu? Tehdy šlo o přežití. Teď zapírá Krista, napadá Židy a současně má záchvaty strachu. Čekáme na zázrak? Vrátíme se k Bohu?

K jakému?