V rámci vývoje lidské společnosti tu byly různé společenské systémy. Každý z nich prošel obtížným zrozením, pak zazářil a užíval si období slávy, aby pak zahynul na své neduhy a byl vystřídán něčím novým. Ať už to bylo kmenové společenství, starověké říše s jejich otrokářstvím, feudalismus. A teď máme kapitalismus a demokracii. To nové se jistě protagonistům hned nejevilo jako lepší a nostalgicky si přáli zachování starých dobrých časů. Leč vývoj je neúprosný a neohlíží se na lidská přání. Znamená to tedy, že ho lidé nemohou a nedovedou ovlivňovat? Obávám se, že je jejich vliv na společenské změny jen velmi malý. Lidé bývají spíše semleti těmito změnami, než aby je řídili a ovládali. Jsou spíše historiky a glosátory svého vývoje.

Nebo si snad myslíte, že by se lidé v Sýrii snažili svrhnout Asada, kdyby tušili, že to povede k ruinám měst, devastaci země a nástupu Islámského státu? Ani my bychom se nechtěli zbavit komunistů za takovou cenu. Takové změny většinou nazrávají po léta řadou drobných, často nenápadných událostí a v tom spočívá zákeřnost pomalých různorodých změn. Mění se technologie, chování lidí, jejich postoje, myšlení a preference, generační změny. A podobně jako efekt motýlích křídel v meteorologii, najednou se vyloupne krize a změna. Lidská společnost je totiž příliš složitý systém, abychom mu porozuměli a, jak nám historie ukazuje, často vykazuje i chaotické překvapivé chování.

My si dnes myslíme, že demokracie je ten nejlepší způsob uspořádání světa, protože se po řadu desetiletí či staletí celkem osvědčila. Ale stejný pocit měli jistě i lidé na konci feudalismu a před tím v otrokářské společnosti. A přesto jejich systémy podlehly degenerativním změnám, novým podmínkám ekonomiky, přežily se. Čeká něco podobného teď i nás? Máme tolik signálů o tom, že naše demokracie je nemocná. V čem je problém? Otcové zakladatelé to vždy myslí upřímně a čestně. Ať už to byl G. Washington nebo T.G. Masaryk. Lidé se semknou a podporují nový řád. Bývají k sobě tolerantní a vzájemně si naslouchají. To je to idylické období plné nadšení. Pak se zjistí, že život není pohádka a v reálném světě se ne vše daří. To by ještě nebylo tak zlé, protože to lidé znají i ze svého osobního života. Lidé však nejsou beránci a řada vykuků brzy zjistí, jak nového uspořádání využít a zajistit si tak snadný život. Původní ideály zvolna šednou a každá společnost se brzy rozdělí na „my“ a „oni“. Chvíli je to normální život a pak stále víc začnou vystupovat na povrch patologické prvky.

Jaké jsou v demokracii? Původně lidé volili své vůdce podle jejich názorů a činů, a když je zklamali, volili jiné. Časem však ctižádostiví politici do procesu volby zatáhli psychology, marketingové specialisty a vizážisty, protože věděli, že volič má nejen rozum, ale též podvědomí a emoce. A když to funguje v reklamě, proč ne v politice. A tak dnes nevolíme osobnosti, ale volební produkty. Volíme představu, kterou pro nás vytvoří volební manažeři a média. Najednou hraje velkou roli vzhled, oblečení, úsměv, tón hlasu. A politici jsou instruováni, co mohou, co musí a co v žádném případě nesmí říct. Z voleb, pilíře demokracie, se stalo podnikatelské odvětví. Není divu, že řada lidí není již schopna rozeznat smysl voleb.

S tím souvisí i zhoubné bujení populismu. V každém národě je rozvrstvení IQ nerovnoměrné a těch vzdělaných je méně, než těch jednodušších. Volební hlas mají ale všichni stejný, co tedy s tím? Je třeba tyto lidi zaujmout něčím konkrétním a okamžitým – sliby. Slibem neurazíš a později se dá přece vymluvit na změněné okolnosti. Tak i rozumný politik nemůže přijít s tím, že si na pár let utáhneme opasky, umoříme státní dluh a pak si z vyrovnaného rozpočtu pořídíme více silnic, nemocnic či zlepšíme zdravotnictví. A nebudeme zatěžovat naše vnuky. Ví, že by u voleb propadl. A tak jsou všichni nuceni k taktice působit spíše na naše nižší pudy. Tedy, pokud nás přímo neobelhávat, klamat. Jak zabralo před časem zrušení 30korunového poplatku ve zdravotnictví. Abychom nekřivdili, i vzdělanější lidé v nezáviděníhodných životních situacích jsou náchylnější slyšet na sliby a naději. Nezbytně krátké volební období pak způsobí, že politici se nepouští do řešení dlouhodobých a palčivých problémů, protože zde by se nedočkali výsledků a jen si zadělali na nepříjemnosti. Tak stále čekáme na penzijní reformu či systémové změny ve zdravotnictví. Tyto problémy se neřeší, jen hasí. Něco málo nepříjemného se může udělat jen v prvních dvou letech vlády, ale pak se vše soustředí na znovuzvolení a podbízení se voličům.

Dalším neduhem demokracie je, že se po jisté době dojde k polarizaci společnosti na zhruba stejně velké antagonistické skupiny občanů. Ti spolu už nediskutují, nenaslouchají opačným argumentům a jen si melou tu svou. To devastuje i politickou kulturu, protože se tak chovají i odpovídající politici. Každé rozhodnutí té druhé strany je apriorně špatné a zaslouží kritiku. Kde jsou časy moudré opozice, která by řekla: „V těchto opatřeních vlády máte naši podporu, ale to a to bychom udělali zcela jinak.“ Polarizace 50 na 50 často i znemožňuje vznik akceschopné vlády a vede k nesourodým a hádajícím se koalicím. Politická kultura je již značně pokleslá a politici nejen u nás se častují výrazy, které ještě před časem byly v slušné společnosti tabu. Odpůrce prostě není oponent s jinými názory, ale nepřítel a bývá častován pejorativními přívlastky podle příslušnosti (xenofob, neofašista, pravdoláskař či sluníčkář).

Zcela selhávají duševní elity národa. Problém elit, zvláště těch humanitních, je v tom, že si vystačí samy. V posledních dekádách se na západních i našich univerzitách prosazují stále více levicověji orientovaní liberálové se svojí relativizující filozofií. Důraz se klade na odchylky, menšiny, zvláštnosti. Jsou opojeni obrazem světa - ne jaký je, ale jaký by měl podle nich být. Mají pocit, že to vědí nejlépe, a na nás, obyčejné občany, a na naše problémy shlížejí shůry. Považují se za pachatele dobra. Mluví o nich i originální myslitel Nassim Nicholas Taleb ve své eseji Intelektuál, a přece idiot (The Intelectual Yet Idiot). Tím se skutečnému životu vzdalují stejně jako řada politiků podléhajících témuž klamu. Ano, úlohou elit je i vychovávat národ a dávat mu nějakou vizi. Ale ne tak, že budou mentorovat a vnucovat své pravdy. Měly by vést lidi k širšímu uvědomování si problémů a souvislostí, analyzovat skutečný svět kolem nás a nastiňovat možnosti. Když selhali ti humanističtí, možná by je měli zastoupit ti techničtí, kteří mají přece jen k životu blíže.

Média nejsou už strážnými psy demokracie a svobody, ale přežranými voříšky, kteří zaštěkají za plnou misku žrádla. Může za to do značné míry koncentrace jejich vlastnictví a také bulvarizace. Než dělat náročnou investigativní žurnalistiku, je mnohem snazší přinášet skandály umělců a VIP osob a fotit je v nedbalkách. To zvýší náklad mnohem více. Nic tak nepobaví jako průšvih toho druhého. Ano poklesli jsme i my, protože bulvár se kupuje a prosperuje.

Zdá se vám, že jsem vyjmenoval málo neduhů demokracie? Tak ještě to, že je těžkopádná, rozvláčná a všechno jí dlouho trvá. Neumí jednat s diktátory (viz Hitler) a je bezradná, když protivník nedodržuje obecná pravidla morálky. Dlouho jí trvá, než uzná, že už musí vstát od prostřeného stolu a opravdu se musí jít bránit. Přes to všechno se nám zdá, že nic lepšího není. Jedině ona dovede dlouhodoběji zajistit jistou míru svobody občanů, i když ne pochopitelně absolutní a ideální. Protože si ale elity i politici uvědomují, že se řítíme do průšvihu, a tak přišli s konceptem politické korektnosti. Chovejte se jako v ideálním světě, nesluší se říkat nic ošklivého, problémy přece stačí jen lépe nazvat a hned jsou menší. Co na tom, že je to jinak. Lišák a mistr propagandy Goebbels by se jistě usmíval a litoval, že na to nepřišel sám. Drží to lidi v šachu a zároveň plní úlohu cenzury.

Nicméně i stabilní feudalismus zmizel v propadlišti dějin. Co tedy vystřídá demokracii? Vpád barbarů a náboženský fundamentalismus? Nevím to já, a asi ani vy. V diskusích u sklenky vína jsme často opěvovali diktaturu osvíceného monarchy, který myslí dlouhodobě na blaho země i občanů. Který může vše realizovat rychle a hned. Kterého za to národ miluje a ctí. Jenže to je stejná utopie jako komunismus, jen pravicová. Konec konců Hitler dal také zpočátku Německo dohromady a byl milován a opěvován... ale ty konce. Kdepak, na vizionáře pozor! Ideální systém správy země asi neexistuje, už proto, že lidé nejsou ideální, spíše naopak.

A tak nepohřbívejme ještě tu demokracii, třeba nám ještě chvíli vydrží, když nic lepšího nemáme. Snažme se ji očistit a léčit její neduhy. Jak? Zázrakem, nebo třeba že začne každý u sebe?