Za socialismu, ale konec konců ani za první republiky nebylo vhodné hovořit o kartách. Přece jen spíše představovaly hazard (v první republice silně stíhaný) a nezasloužené zisky (za socialismu ještě silněji stíhané). A najednou, uprostřed budování demokracie, se dozvídáme, že "voliči rozdali karty" tak, že se proti tomu nedá nic dělat. Pochopitelně, že dá. Především ještě předtím, než "voliči karty rozdají". Plakat později nad rozlitým mlékem, není nic platné. Vítězí sice Babišové a Okamurové, leč ono rčení o voličském rozdání karet zde zdaleka neplatí. Byť volby dopadly, jak dopadly, otázkou je, zda to tak voliči vůbec chtěli. Zda vůbec tušili, co vytvářejí a na čem se podílejí. Mrkněme se tedy trochu do historie.

Více než 238 let uplynulo od okamžiku, který představuje výše otištěná doprovodná fotografie obrazu Johna Tumbulla. Obraz ten zachycuje okamžik, kdy 1. července 1776 předává určená komise kongresu návrh Deklarace, kterou známe pod titulem Jednomyslná Deklarace třinácti spojených Států amerických (The unanimous Declaration of the thirteen united States of America).

V Deklaraci se mimo jiné říká: pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. K zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou.

Pochopitelně, že to nebylo poprvé v historii lidstva, kdy voliči udělovali souhlas vybraným svým zástupcům, aby jejich jménem vládli. Forma republikánského zřízení v Řecku či v Římě byla omezena volebním právem, které se vztahovalo na vyšší vrstvy obyvatelstva (šlechtu), v některých případech bylo volební právo udělováno všem občanům republiky (mezi občany se však počítala jen část svobodných mužů). Od počátku se vedl spor o to, kdo by měl volit. Sokrates například chtěl vládu aristokracie, kritizoval demokracii, prohlašoval, že lid je nevzdělaný, že může být zmanipulován a podplacen. V našich středoevropských poměrech to byla sociální demokracie, která počátkem 20. století vybojovala všeobecné volební právo. Ženám v mnoha státech bylo toto právo upíráno ještě déle. Takže dnes v podstatě všichni mají právo volit a být voleni (dle příslušného zákona). Je to tak dobře a nedá se s tím nic dělat. Proč také. Na tom se zřejmě v drtivé většině shodneme.

Lišit se budeme asi v tom, jak by měly volby dopadnout. A o to se vede boj. Ten byl sveden v nedávných parlamentních volbách. A bude sváděn na podzim 2014 ve volbách komunálních a předtím ve volbách evropských. O volební posty se bude ucházet mnohde až desetkrát víc zájemců, než je možno uspokojit. A to je dobře. Výsledkem voleb pak je to, že někteří jsou zvoleni a jiní nejsou. To je demokracie. Vždycky platilo ono rčení, že každý (národ, obec, město) má takovou vládu jakou si zaslouží. Horší je to, že si strany tradiční i nově vzniklé (případně i jiná uskupení) mohou bohužel pouze teoreticky rozhodnout zcela samostatně o svém programu i o těch, kteří je ve volebním klání zastupují. Neboť se většinou musí podřídit zájmům koaličním.

Všimněte si, že v onom rčení (každý národ, obec, město má takovou vládu jakou si zaslouží) je uvedeno zaslouží, nikoli zvolí. Je to správně, protože od tvrzení, že si někdo své vedení zvolil, by se mnozí mohli distancovat prohlášením, že třeba nevolili. Nebo tím, že jejich kandidáti nebyli zvoleni. Takže nemáme takovou vládu, jakou jsme si zvolili, mohli by tvrdit jedni. My jsme ji nevolili, my jsme chtěli jinou, mohli by namítat. Ano, proto ono rčení zní tak, že každý má takovou vládu, jakou si zaslouží. A jak se dívat na onu zásluhu? Docela jednoduše – nebyl jsi volit, máš, co zasloužíš. Podporoval jsi špatného kandidáta, máš (nebo spíše budeš mít), co si zasloužíš. Domluvili jste se a vybrali jste ty nejlepší? Máte, co jste si zasloužili! Nedomluvili jste se, hádali se a pomlouvali? Máte také, co jste si zasloužili. A tak dále. Co z toho vyplývá?

Že o praktickém výsledku voleb se vlastně nerozhoduje pouze oním vlastním aktem. O tom, jak bude tvář města či země v období následujícím po volbách vypadat, se rozhoduje dávno předtím, při vlastní přípravě voleb. A v tomto období se dějí hrozné věci. Jakoby ona touha po moci (po zisku?) byla důležitější než všeobecné blaho. Jistá agentura udělala v jedné postkomunistické zemi zajímavý průzkum. Položila několika respondentům dvě otázky. Máte letět na dovolenou dvěma stejnými letadly. V prvním tvoří posádku vysoce kvalifikovaná osádka, let však stojí deset tisíc. V druhém letadle sedí pouze zaučená osádka, ale let stojí pouhou tisícikorunu. Jakým letadlem poletíte? Na první pohled je druhá otázka nesmyslná a nelogická. Ve třech průzkumech této agentury odpovídali lidé shodně. Více než sedmdesát procent si jich vybralo tu zaučenou osádku. Kdyby byl udělán tento průzkum u nás, zjistilo by se, že navíc oněch sedmdesát procent lidí čte denně Blesk, Aha, v lepším případě Právo.

Nyní by někdo mohl prohlásit, že účelem těchto řádků je snaha vytvořit nějaké mínění o tom, že část lidu je nekvalifikována a neschopna volit dobře. Nesmysl. Tak to není. Oněm respondentům, kteří se rozhodli pro tu velice levnou, ale pouze zaučenou osádku, se takové řešení zdálo výhodnější. Bylo to riskantní, ale mohli doletět a ušetřit. Takto často uvažují i lidé vysoce kvalifikovaní. Pouze tedy jinak volí. A když letadlo nedoletí? Je to podobné jako ve volbách. Každý má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Každý, kdo se čas od času pokouší slovem a písmem ostatním něco sdělit, nevystačí jen se svým myšlením a se svými názory. Musí se neustále učit a nejlépe od těch, kteří své umění již prokázali a jejichž schopnosti prověřila doba. Když si chci někdy odpočinout a přečíst si brilantní texty, beru do rukou s láskou a s velkou pokorou díla a dílka takových mužů a žen jako byli Šalda, Němcová, Neruda, Arbes, Zeyer, Vančura, Černý, Pekař, Tigrid, Peroutka, Dyk, Červinková, Bass, Čapek a mnoho dalších. Pokud jde o umění aktuální publicistiky, tak vysoce nad všemi ční postava jednoho z našich nejlepších žurnalistů, neprávem zapomínaného a opomíjeného, Karla Havlíčka Borovského. Havlíček napsal řadu článků týkajících se angažovanosti občanské, úkolů obcí i státu. Mnohé z jeho postřehů jsou velice aktuální i dnes a je jen škoda, že z nich současní publicisté alespoň "neopisují".

Několik měsíců před svým zatčením napsal stať s názvem "Proč jsem občanem?". V té mimo jiné píše o vztahu občana ke státu: "Na všech stranách občan pozoruje, že státní zřízení dokonce není k jeho prospěchu, nýbrž všude jen k jeho škodě a že jen tenkráte by mohl on sám ze státního spojení užitek mít, kdyby se odhodlal s vlky výt a na útraty ostatních utištěných svůj vlastní prospěch vyhledával. Tak se konečně musí ve velké části občana zrodit onen nepřirozený cit, který stát za nepřítele svého a škůdce považuje a který je zcela protivný citu svobodného občana, jenž musí cítit lásku a vděčnost ke svému státu, poněvadž sebe v něm cítí šťastným a spokojeným, poněvadž vidí, že státní zřízení jsou k jeho prospěchu, ne pak on k prospěchu státu… Každý kupř. ví, že by jednotlivý zkušený a řádný občan lépe držel stavby státní v pořádku a s větším prospěchem je zřizoval a řídil, než to činí celý houf draze placených úředníků. Každý ví, že se člověk za rok u pořádného privátního učitele naučí třikrát tolik než ve státní škole. Každý ví, že politické úřady často více zmatků než prospěchu ve svých okresech působí, že by mnohem snadněji občané obstáli bez politických úřadů, než úřadové tito bez občanů……."

Vidíte. Již tenkrát. Sloh jest poněkud archaický. Ale proč ony zmiňované občany sobě nevolíme a pouze karty rozdáváme?