Je posláním obchodního řetězce vychovávat lidi k obrazu svému?

Člověk míní, Facebook mění. Na článek o nepodmíněném základním příjmu si, čtenáři, ještě chvíli počkáte. Na Facebooku jsem totiž narazil na výše zmíněnou konverzaci a rád bych ji okomentoval. Tedy zejména tu odpověď. Na otázce není zas tak moc co komentovat, to je vyjádření jedné občanky, těch nasbíráte miliony za den. Ale odpověď velkého řetězce, toť přeci jen jiná.

Odpověď Lidlu v sobě zahrnuje dvě myšlenky, které jsou dost odlišné. První půlka odpovědi je ta nekontroverzní. Máme zákazníky všech barev pleti, chceme jim vyjít vstříc. To je u obchodních řetězců normální, že se snaží maximalizovat svůj podíl na trhu.

Zato ta druhá, ta problémová je. Aspoň z mého hlediska. Podívejme se na ni ještě jednou.

„Čím více ze světa totiž poznáte, tím větší toleranci vůči jiným máte. Proto jsou naši modelové ze všech koutů světa.“

Lidl tedy chce prostřednictvím svých reklamních materiálů nejen prodávat své produkty, ale zároveň vštěpovat svým zákazníkům určitý názor.

Toto je velmi německé chování. Moderní německý stát je s myšlenkou převýchovy lidí spojen více, než by se mi líbilo. Říkám „stát“, ale tím nemyslím tím jen politiky, ale také velký business, který je s nimi úzce propojen, a rovněž velká média. Tyto složky spolu vytvářejí jakýsi konglomerát určující společenské poměry v zemi. Megařetězec Lidl samozřejmě nestojí stranou.

Už za kancléře Bismarcka se takto převychovávalo, byť tehdejší cíle převýchovy byly diametrálně odlišné od dnešních. A stejně jako za Bismarcka, i dnes jsou převychovávatelé přesvědčeni, že tím prokazují světu velkou službu. Mimo jiné patří Německo k těm státům, které zakazují možnost učit děti doma (homeschooling) a zákaz dost tvrdě vynucuje, i odebráním dětí z rodiny. Zákaz vydalo už nacistické Německo a demokratická SRN jej po válce převzala. Jeho motivací není obava o kvalitu vzdělání takových dětí. Na světě je spousta zemí, které homeschooling povolují a mají přitom adekvátní mechanismy k vynucení kvality. Jádro pudla leží v přesvědčení, že výchova nové generace patří do rukou státu. (Diskusní vlákno v angličtině zde.)

Majitel Spiegelu Jakob Augstein má jasno.

V médiích je převýchovný tón rovněž dost patrný, a to jak ve veřejněprávních, tak v soukromých. Konzervativní komentátor Jan Fleischhauer pojmenoval tento styl Erziehungs-Journalismus (výchovná novinařina). Cílem takové výchovné novinařiny není podávat zprávy o tom, co se stalo, ale instruovat zároveň čtenáře o tom, z jakého úhlu pohledu má na ty události nahlížet. Velmi výrazné to bylo v migrační krizi, ale také třeba ve zpravodajství o Brexitu. Rozdíl ve způsobu, jakým o britském úmyslu odejít z EU referují německá a anglosaská média, je veliký. V anglosaských najdete na toto téma všechny možné názory, od nadšených až po zuřivě odporující, od střízlivých po hysterické. Německý tón je uniformně chladně odmítavý, navíc se slabým podtónem pohrdání pro ty pitomce z ostrovů, kteří se obrátili zády ke svému štěstí. Pokud narazíte na článek v jiném duchu, obvykle zjistíte, že autor je buď člen AfD, nebo Švýcar. Ale ani jedni v německých novinách moc prostoru nemají.

(Určité pokusy o výchovnou novinařinu potkáte i u nás. Dobrým poznávacím znamením je, pokud článek začíná slovy „Musíme si-„, „Musíme se-„, „Nesmíme-“ nebo „Nikdy v historii jsme se neměli lépe.“ V takovém případě můžete vzít jed na to, že podstatou sdělení bude nátlak na lidi, aby se v nějakém ohledu laskavě převychovali.)

No, a teď nás svým převýchovným pokusem obšťastňují i obchodní řetězce. Můžeme tedy obohatit košatý strom německého jazyka o další lístek: Erziehungslebensmittelgeschäft, nebo-li Výchovný obchod s potravinami. Časem třeba dojde i na Erziehungsdrogeriemarkt (výchovnou drogerii) nebo Erziehungsmetzgerei (výchovné řeznictví). Musím přiznat, že v tom posledním zmíněném podniku bych se i já radši tvářil převychovaně.

*****************************

Pominu-li sarkasmus, který mě chytá při pohledu na snahu obchodních řetězců vychovávat lidi, musím se stále ještě kriticky podívat na samotný předpoklad jejich úvah. Mluvčí lidlu ve svém příspěvku tvrdí, že Čím více ze světa totiž poznáte, tím větší toleranci vůči jiným máte. Vůči tomuto tvrzení bych rád uplatnil třetí otázku profesora Sowella: Jakými skutečnostmi to máte podložené?

Toto tvrzení na mě totiž působí jako klasická nepodložená generalizace. Ano, lidé, kteří rádi cestují, obecně víc oceňují cizí kultury. Ale toto pozorování přeci nelze rozšířit na celou populaci. Je zcela dobře možné, že mimo množinu „cestovatelů a poznávačů“ takový mechanismus vůbec nefunguje, a že člověk, kterému se cizí kultura sama a bez pozvání dostavila do jeho rodného města, bude na její nucené poznávání reagovat zcela jinak než ten, kdo za ní ze své vůle sám vycestoval na jiný kontinent. A dokonce ani ti, kdo osobně poznali jiné kraje, si tím nemusejí vyvinout automatickou toleranci vůči čemukoliv na světě. Taková návštěva Sovětského svazu taky neudělala z každého návštěvníka komunistu, ba naopak řadu lidí vyléčila z naivity. Znám také pár bývalých vojáků, kteří sloužili v Afghánistánu. Všichni do jednoho mi řekli, že rozšiřování tamní kultury do Evropy považují za katastrofu.

Největší moje námitka proti prezentované rovnici „blízkost + různorodost = tolerance“ ale vychází z toho, že národnostně a nábožensky smíšené státy, kterých je na světě mnoho, vykazují spíš pravý opak. Indie, Rusko, Izrael, Nigérie, Jižní Afrika, USA, Singapur, bývalá Jugoslávie, v poslední době i Francie – všude vidíme, že těsný kontakt různých kultur spolu nese značná bezpečnostní a politická rizika. Vezmu-li jen tu Indii, riziko vzájemných pogromů mezi muslimy a hinduisty tam neustále visí ve vzduchu. Policejní složky se snaží jej potlačit v zárodku, často drsnými a nevybíravými prostředky, protože vědí, že vymkne-li se jim situace z rukou, bude výsledkem krveprolití, jako v roce 2002 v Gudžáratu.

Symbolem vzájemného kontaktu kultur nemusí být jen exotický model v katalogu, ale i ozbrojenci a betonové zábrany na vánočních trzích. O tom, co považujeme za podstatnější, se samozřejmě můžeme bavit (a měli bychom!), ale musím říci, že bych docela rád nakupoval někde, kde jim jde hlavně o prodej zboží zákazníkovi, a ne o světový pokrok. Tohle prorůstání politiky do nesouvisejících oblastí života je toxické. Rozhodně dávám přednost tomu, když kramáři chtějí jenom moje peníze a nestarají se o spásu mé duše.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Něco málo o prorůstání obchodu a sféry oficiálně-duchovní.

.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora