19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Optimalizace cest k cíli nevedoucích

19.11.2014

Ombudsmanka Anna Šabatová chce bojovat proti fyzickému trestání dětí. Nu, dalo se čekat, že dříve nebo později u nás někdo toto téma znovu nastolí (svého času, cca před pěti lety, to již jednou otevřel tehdejší ministr Michael Kocáb...). Naše levicové elity se zhlížejí ve skandinávských zemích, kde je dítě bez milosti odebráno rodičům, kteří je plácnou. Podobně je tomu ve Velké Británii.

Vzpomínám na své dětství. Bylo relativně šťastné. Nebylo prosté traumat – jedním z nich bylo, když byli moji rodiče vzati do vazby a já jsem se jako čtyřletý chlapeček ocitl v útulku Sboru národní bezpečnosti, bez jakéhokoli tušení, kde to jsem a proč tam není tatínek a maminka. Rodiče naštěstí nebyli zavření dlouho – bylo to v roce 1953, kdy už komunistické běsnění polevilo – a z útulku mě vyreklamovala babička, která zařídila, že jsem strávil pár měsíců u přátel mých rodičů. Stýskalo se mi sice po mamince, ale bylo to lepší než v tom útulku.

Jako dítě jsem byl mnohokrát plácnut a několikrát seřezán. Bylo to nepříjemné, ale rodiče měli horší tresty, zvláště otec. Nejhorším trestem byl tzv. „kádrový pohovor“. To se otec posadil do křesla, já jsem musel stát před ním a on mi promlouval do duše. Věděl jsem, že výprask už následovat nebude, ale byl bych mu dal přednost. Bylo by to rychleji odbyté.

V pubertě jsem pak četl Aškenazyho „Putování za švestkovou vůní“. Nemám tu knihu teď k dispozici, ale jestli si dobře pamatuji, Aškenazy v této knize popisuje téměř stejnou zkušenost. Otec se ho rozhodl vychovávat domlouváním. Docela jsem Ludvíku Aškenazymu záviděl. Při jeho „kádrovém rozhovoru“ se odvážil tátovi položit otázku: „Hele, tati, nemohl bych protentokrát ještě raději dostat výprask?“

Výprasky byly nepříjemné, ale nikoli traumatické. A nikdy nebyly příčinou pochybností o tom, že mě rodiče mají rádi.

Postmoderní levičák ale zřejmě nedokáže odlišit výchovné plácnutí od týrání dětí. To je patrně jeden z důvodů, proč je v módě brojit proti fyzickým trestům, ačkoli se dětem připravují mnohem závažnější traumata. Každý rozvod dítě nenávratně, hluboce a trvale poznamená. Dokonce i rozvod „inteligentní a slušný“. Co s dětskou psyché udělá rozvod „neslušný“, kdy se rodiče přetahují o děti, kdy se před dítětem navzájem pomlouvají, často zcela beztrestně, to zůstává stranou zájmu. Přitom je takové zacházení s dětmi nesrovnatelně surovější než naplácání. Jenže se mnohem hůř dokazuje a postihuje.

Mám celkem šest dětí a nepamatuji se, že bych praktikoval výprasky. Naplácání však ano. I dnes si myslím, že když s tříletým dítětem přecházím ulici a ono se mi vytrhne a běží kupředu, přestože mu říkám, aby to nedělalo, plácnutí neuškodí.

Moje dcera už své tři synky ani neplácá. Používá jiný druh trestů, takže by u paní ombudsmanky možná „prošla“. Zlobivého synka pošle na tři minuty (případně i více, má to odstupňované podle věku) za dveře. Nu, nejsem si jist, zda by vnoučci nedali přednost tomu plácnutí, ale to už je věc dcery a zetě. Nevyžádané dobré rady se snažím neposkytovat.

Ozývám se proti plánům paní ombudsmanky, protože nechci, abychom skončili jako skandinávské země nebo Velká Británie. Zejména v Norsku je situace naprosto otřesná. Pocítily to už i některé české rodiny. Nedávno byl medializován případ české občanky žijící v Norsku paní Michalákové, které byly odebrány dvě děti (synové 2 a 6 let) na základě udání, že je otec zneužívá. Soud sice rozhodl, že žádné zneužívání nebylo prokázáno, ale děti rodině nevrátili. O tuto problematiku jsem se zajímal již dříve a pročetl jsem některé zprávy norské instituce Barvenvern, která má děti „chránit“. Četl jsem otřesnou zprávu o tom, jak jedné indické rodině bylo odebráno novorozeně jen proto, že se sociální pracovnici zdál přebalovací pult příliš nízký a nevhodný. Nejhorší na této praxi mi připadá, že Barnevern zřejmě nepodléhá žádné smysluplné kontrole. Odebrané děti jsou velmi rychle dávány do adopce naprosto cizí rodině.

Domnívám se, že odebrání kojence matce je obrovským traumatem jak pro matku, tak pro dítě. Ovšem mnohem větší trauma musí zakoušet děti ve věku základní školy.

Paní ombudsmanky bych si začal vážit, kdyby se snažila pomoci českým rodinám, kterým byly odebrány děti ať už ve skandinávských zemích, nebo ve Velké Británii.

Mám za to, že co se týče péče o děti není u nás situace špatná. Ano, i u nás je možné setkat se s excesy, ale jde zpravidla o pochybení konkrétní sociální pracovnice, nikoli o systémovou chybu. Naopak, dnes se „sociálka“ snaží spolupracovat nejen s problematickou rodinou, ale i s širším příbuzenstvem. Zcela se vyhnout odebírání dětí pochopitelně nelze – skutečně existují rodiče, kteří své děti týrají. Nicméně trvalé odebrání dětí by mělo být až tím posledním krokem – a rozhodně by nemělo navodit stav, kdy rodiče své děti už nikdy neuvidí, jak je tomu ve skandinávských zemích. A přitom se při této hrůzné praxi argumentuje „zájmem dítěte“!

Obávám se, abychom se nevydali „skandinávskou cestou“. Proto burcuji i proti plánům paní ombudsmanky, protože může být jedním z krůčků – ne už prvním a patrně také ne rozhodujícím, ale přesto nebezpečným – do stavu, kdy o dětech nerozhoduje rodina, ale stát. Zkrátka nechci, aby to u nás jednou bylo jako v Norsku.