„Podstata lidského bytí je na celém světě stejná,“ vyjádřil se svého času jeden zastánce všelidské rovnosti. Nu, souhlasil bych v tom, že všichni lidé mají nos, dvě uši a dvě ruce, v některých případech obě levé. Jinak lze nalézt mnohou odlišnost mezi plemeny lidskými, a nejen po stránce tělesné – ta okolnost se přehání neúměrně významu – nýbrž a především psychické, přesněji řečeno různých nadání i nenadání. Jakž si hned předvedeme.

Sedím třeba takhle s mou chotí u snídaně, dívám se, jak upíjí svůj zdravotní čaj z malované čínské konvičky, co jsem jí kdysi nadělil k Vánocům, a čerti mě berou. Konvičku po obvodu zdobí čínské znaky, jeden zpravidla obrácený ke mně; i zkoumám jej nějakou chvíli, pak poodejdu, vezmu kus papíru a zkouším se znak po paměti nakreslit. Nejdřív podélná dělicí čárka, tak, k ní kolmo tři kratší, jeden škrtnutý čtvereček, dole taková svislá fajfka… a ke všem čínským bohům a démonům, už zase nevím jak dál. Nevím a nevím, už celé roky to takhle zkouším a nesvedu to, kdybych se rozkrájel. Jak to dělají ti sakramentští Číňani? A mám i jinou zkušenost: na svých toulkách Říší středu jsem občas potřeboval cedulku například pro taxíkáře, aby věděl, co po něm chci a nač nestačí ani moje chabá čínština, ani jeho ještě chabější angličtina. Sejdu tedy do recepce svého hotýlku, vysvětlím své přání té dívce za pultem a ona začne obrázky čínského písma jen tak sypat z rukávu, že nestačím koukat. Bez přemýšlení, s naprostou jistotou… Kdo se jakživ nezabýval čínským písmem, třeba si nic zvlášního nepomyslí, ale pro mě je to pokaždé hotový zázrak. Nejsem snad úplný tupec; naučil jsem se svého času mluvit a rozumět japonsky do té míry, že jsem mohl dělat jednomu pánovi od tokijské televize průvodce a tlumočníka. Psát ale (japonské znakové písmo je totožné s čínským) jen z velmi omezené míry a i z té mi dnes zůstaly žalostné trosky, kdepak, znakové písmo je, aspoň pro nás dlouhonosé barbary, víceméně nenaučitelné, leda bychom se jím zabývali celoživotně, učinivše jej hlavním předmětem svého zájmu. Čím to, že co je přirozeností těch hemživých, usměvavých lidiček, je pro nás nedobytnou hradbou, jejíhož vrcholu nedohlédneme?

Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím jevem, až jsem přece na něco přišel. Jest tomu tak, že východoasijské rase byla dána fenomenální, jinde na povrchu zemském se nevyskytující vizuální paměť. Takový Číňan jen mrkne na nějaký tvar - nejen písemný - a už ho má natrvalo zasazený do mozku. To se nedá naučit, to je jeho přirozeností stejně jako ty šikmé oči, knoflíkovitý nos a připosnědlá pleť (ne žlutá, nevím, kde se vzal tenhle standardní předsudek). Také jen proto Číňané a Japonci zvládají své přeukrutně komplikované písmo; všimneme si ostatně, že jen oni, jediní ze všech, jinde se nevyvinulo a ani vyvinout nemohlo. K tomu přičtěme ostatní mimořádné, obdivuhodné schopnosti východoasijského plemene, všechnu tu mravenčí píli, neumdlévající pracovitost, svědomitost, vytrvalost… kam se na vás hrabeme, šikmookáči!

Teď bych rád věděl: je rasistické, co jsem právě napsal? Vypočetl jsem, čím se pozitivně a nenapodobitelně liší takový Číňan či Japonec od nás Evropanů; jsem kvůli tomu rasista? Že ne? Že rasistou jest pouze ten, kdo si dovoluje u svých jinak pólovaných bližních spatřovat schopnosti dejme tomu nižší kvality, přitom stejně dědičné, do genů zapsané, věky nesmazatelné? Opusťme však východní Asii a vydejme se o několik souřadnic dál k jihu a k západu, kde sídlí plemeno pro změnu zase černé. I vracím se v duchu do Jižní Afriky, sleduji kmenové tance v johannesburském parku Gold Reef City a nevycházím z obdivu. Ta úžasná, dynamická elegance, ta ohromující razance pohybů, ta leopardí vláčnost… kam se hrabeme my bílí s olšovýma nohama na každého černého haranta, co si jen tak potancovává sobě pro radost cestou do školy! Jsem prokletý rasista, když tohle vidím a oceňuji, nebo bych se jím stal, až teprve kdybych si u černého lidu všiml vlastností ne tak skvělých, nízkého smyslu pro rodinu například nebo určitého technického nenadání? Abych ten deficit vyrovnal, zmíním se o smyslu černého muže pro legraci: zažertujete, on vám okamžitě odpoví jiným vtipem, v očích smích a hubu od ucha k uchu… to také není rozprostřeno rovnoměrně po povrchu zemském. Někteří národové legraci rozumějí, jiní méně, ještě jiní vůbec ne… ale to už se posouvám o odstavec dál.

Naprostými přeborníky v tom oboru jsou, tak pravím, židé. Kolují po světě anekdoty hloupé i rafinované, je suchý humor anglický, zdrženlivější německý a poněkud obhrouble posměvačný český, ale není nad vtipy židovské. Žid se zná do nejhlubších záhybů duše, dovede z nich vyhmátnout zrnko komičnosti a sám sobě se vysmát. To na rozdíl od svých semitských bratří Arabů, s nimiž špásovati je nebezpečno; a nejsou jen neuctivé obrázky v Charlie Hebdo, na nichž lze dokumentovat naprostý nedostatek smyslu pro humor. Ona je to také povrchnost, všechny ty řeči o semitské rase. Je semitství kategorie filologická: hovoří někteří národové světa jazyky semitskými; o povaze, nadáních či nenadáních, ani o tělesném typu to nevypovídá nic. Jsou Arabové černí jako bota, jsou Arabové zrzaví a modroocí, a ani ten okurkovitý frňák, jak se tak kreslíval židům v předválečných časopisech, není nic typicky semitského. Kdo by se jím chtěl potěšit, jen zřídka jej najde v Izraeli, zato u veliké hojnosti ve východnějším Turecku, kde patrně zůstal co dědictví po dobře árijských Hetitech. I není vše tak jednoduché s tím rasismem.

Zbývá ještě se zmínit, jak se v té sbírce vyjímáme my, příslušníci euroamerické civilizace a snad zčásti i rasy, třebaže všelijak namíchané a pomíchané. Jsou jisté rozdíly mezi typem dejme tomu skandinávským a středomořským, vcelku ale o sobě můžeme říci, že ve srovnání s východními Asijci jsme méně nadaní pro drobnou, vytrvalou práci, snadněji podlehneme pokušení si zalajdačit, máme sílu, důmysl a vytrvalost k uskutečnění velkolepých projektů, do detailů se však musíme nutit. Po stránce tělesné se dovedeme – nebo aspoň někteří z nás – silou vůle přimět k výkonům nad hranicí lidské přirozenosti, ale právě že silou vůle, ne z vrozeného nadání. Smysl pro legraci bych do toho tentokrát nepletl, není to záležitost genetická, ale v průběhu věků nabytá: byly různé lidské skupiny v běhu dějin vystaveny různým podmínkám a vyšlo jim z toho někdy špásování a šoufků tropení, jindy žertu neznající netýkavost. Jsem už rasista, napsav toto? Ještě ne? To jsem rád. Tak tedy dál.

Stejně jako východní Asijec a černý Afričan, také my Evropané vykazujeme určité kvality, v nichž zaostáváme, a jiné – pozor, můžete si přichystat polínka a sirky k zažehnutí kacířské hranice – v nichž naopak vynikáme nad jiná plemena zemská. Předvídavost a organizační talent například, dědictví dlouhých generací našich zemědělských předků v chladném klimatickém pásu, kteří si museli organizovat budoucnost, jinak nepřežili zimu. Zvídavost a tvůrčí nepokoj: na rozdíl od pasteveckých etnik, jimž stačilo – zčásti dodnes stačí – dřepět na bobku a přiospale hlídat kozí stádo, byl neolitický zemědělec nucen stále novými metodami a nástroji efektivizovat svou práci. Půda se za těch dávných, primitivních časů rychle vyčerpávala a bylo nutno se stěhovat za novou; z toho vzešla ona pro západního člověka typická touha ženoucí ho k odkrývání stále nových obzorů, i dávka dobrodružnosti a vůle k riziku s tím nutně spojená. Také jiní, pravda, vyplouvali za neznámými břehy, jejich pohnutky však byly veskrze praktické, obchod či výboj; západní člověk jediný objevoval a objevuje pro objev sám. Pakli z něj v budoucnu vzejde něco prakticky zužitkovatelného, dobře; jeho smyslem to však není. Ale dost, psal jsem o těchto věcech už vícekrát a nechci se opakovat. Jen bych chtěl vědět: poukázal jsem na schopnosti evropského člověka, jimiž se pozitivně liší od jiných… neměl jsem? Jsem kvůli tomu rasista?

Zanechme hloupostí. Rasismus není víc než slovo, bublina do pokryteckých úst, klacek, jímž je při nedostatku argumentů možno utloukat ty, kteří úvahou a zkušeností dospěli k odlišnému názoru. Neníť člověk extrabuřt přírody, ale podléhá týmž zákonitostem jako všechno ostatní tvorstvo; jejich obsahem není věčná rovnost všech se všemi, nýbrž odvěká konkurence druhů, skupin, životních způsobů, v níž jeden prospívá, jiný zaostává. Je ovšem možné, že ušlechtilí duchové dneška by chtěli mít zákonitosti jiné a jinak poskládané, aby odpovídaly jejich vysněnému obrázku, avšak netřeba darů věšteckých k odhadu, že budoucnost jejich chtění nevyhoví. Každá doba se domnívá, že její axiomy jsou konečné a dále už neměnné; ten předpoklad se dosud nikdy neosvědčil a neosvědčí se ani tentokrát. My se ušklebujme nad tím, co pokládal za věčně platné evropský středověk, a právě tak se budou naši vnuci už jen chechtat dogmatům politické korektnosti pokládaným za nezpochybnitelný puntík za dějinami dnes. Jestli jim bude do smíchu, ovšemže.

Hannover, 28. ledna 2015