A co ještě kromě toho? Jakmile bude ke štěstí stačit sáhnout po droze, všechny ostatní prostředky vezmou za své. Nikdo si už nebude kupovat super rychlé sporťáky, letadla, padáky, videohry a všechny ty nesčetné výtahy k blaženosti, to všechno bude naprosto zbytečné. I bez toho budou všichni štastní a spokojení a to je jediný cíl veškerého lidského snažení, cíl tak základní, že to uznává i tak stěžejní dokument jako je americké Prohlášení nezávislosti.

Když jsme zlegalizovali emoční drogy, dali jsme lidem nejlevnější prostředek k dosažení stavu blaženosti. Takže VIDITELNÝM počátkem zániku společnosti bude hospodářský krach, který se dostaví s předstihem jako první. NEVIDITELNOU součástí zániku bude intelektuální úpadek. Ten začne okamžitě a bude mít daleko horší dopady, nikdo si jich ale nevšimne. Jediným prosperujícím odvětvím bude průmysl vyrábějící drogy.

Co se stane dál? Drogy se budou stále ZDOKONALOVAT. To je přece pravidlo tržní konkurence, že? První primitivní generace drog poškozovala a zabíjela své uživatele. To je ovšem velmi špatná reklama pro výrobce, zmenšuje jim to zisk. Takže se rozpoutá závod o vyrobení nejlepší drogy, která nebude zákazníky poškozovat a zabíjet.

Je NAPROSTO jasné, jak ten závod výzkumných laboratoří skončí. Vítejte ve věku krabic blaha. Krabice blaha je poslední modifikací drátků vedoucích do mozku, dokonalou emoční drogou. Je to plechová krabice, která dokáže udržet lidský mozek naživu a ve stavu euforie, svrchovaného blaha. Provede se to tak, že mozek se vyjme z těla a umístí do krabice. Napojí se na soustavu elektrod a hadiček a krabice se zavře. Pak někdo stiskne vypínač, a mozek se okamžitě ocitne v nirváně a zůstane v ní navěky, nebo každopádně alespoň tak dlouho, jaká je životnost mozku nebo krabice. S příslušnou technologií to klidně mohou být stovky let, ne-li tisíce.

Základní model se dá všelijak vylepšovat a modifikovat. V nejpokročilejší verzi by krabice blaha například místo prostého udržování neměnného stavu blaženosti mohla být naprogramována tak, že budete uvnitř krabice žít svůj vlastní umělý život. Jestliže se odstraní vědomí, že jste v krabici blaha, bude vám takový život připadat naprosto reálný.

Hmm. Právě mě napadá, že první primitivní generaci krabic blaha už tu vlastně MÁME. Ano, už jsou na trhu a prodávají se báječně. Videohry, ne? Uživatel je při nich dokonale ponořen do “virtuální reality”, a v tom umělém světě vydrží klidně hodiny a hodiny, naprosto izolován od okolního skutečného světa. Nezřídka se stává, že někdo hraje takovou hru po celé dny, bez jídla a spánku. A že upadá do závislosti na ní.

Ano, krabice blaha už k nám míří: Playstation 10.000, dokonalý XBox, SIMS se stává skutečností, Azeroth navěky a navždy. Hoď tam svůj mozek, zavři víko a stiskni Start. Tyhle věci se budou prodávat jako horké koláčky, nemyslíte, lidi? Dokonalé blaho prožívané v dokonalém životě bez konce, a žádné vedlejší účinky! Lidi do těch krabic budou skákat po milionech.

A bude tu OBROVSKÝ tlak, aby do té své krabice blaha skočil úplně každý. Protože jak v ní bude mizet víc a víc lidí, se společností to půjde RYCHLE z kopce. Takový závod směrem ke dnu se v historii dosud neodehrál. A až ten poslední člověk skočí do té poslední krabice blaha, bude to konec lidské společnosti. Společnost zlegalizovala emoční drogy a výsledkem je naprosto nevyhnutelná, totální zkáza společnosti – sebevražda lidstva. Jejda, znova.

Hádejte, co jsme právě objevili. Právě jsme objevili mechanismus, jak inteligentní rasy vymírají. Dosáhnou ve svém vývoji bodu, kdy jsou schopny vyrobit krabici blaha, vyrobí ji, skočí do ní a zmizí. Když zemře poslední mozek, což se nutně stane, rasa vymřela. Žádný výbuch, jen tichý kňuk. Puf.

Jak se tak rozhlížím po našem světě, všiml jsem si, že zatímco emoční drogy jsou zákonem zakázány, KRABICE BLAHA NEJSOU. Světová společnost se nedívá moc daleko dopředu, co se týče emočních drog. Což nepřekvapuje, jelikož ani neumí pořádně definovat, co to emoční droga je. Takže připravte se, vy mladí. Příležitost koupit si svou vlastní krabici blaha a zmizet do ní přijde ještě za vašeho života. A bude to naprosto legální.

Vyražte a sežeňte si je, dokud jsou k mání, lidičky. Na tohle téma se ve světě povede ohnivá debata: MÁM SKOČIT DO TÉ KRABICE BLAHA, NEBO NEMÁM? Na první pohled se to zdá směšně nesmyslná otázka. Samozřejmě do té krabice máš skočit! Je to dokonalé blaho! Dlouhý život, možná tisíc let! Nic chytřejšího nemůžeš udělat!

Jistě, jakmile světová společnost uvidí, co krabice blaha dělají se světem, pokusí se postavit je mimo zákon, čistě pro záchranu vlastní existence. Ale má společnost vůbec takové právo? Trestat lidi za užívání emočních drog a krabic blaha, i když je jisté, že společnost, celou lidskou rasu to nakonec zničí? Má společnost právo postavit svou existenci nad právo svých členů usilovat o štěstí jakýmkoli způsobem? Má lidská rasa právo postavit svou existenci nad právo svých členů usilovat o štěstí jakýmkoli způsobem?

Na odpovědi tady vůbec nezáleží. Když to bude chtít dost lidí, a ono bude, krabice štěstí BUDOU legální. Ať zní odpověď jakkoli, ať to se společností a lidskou rasou udělá cokoliv. Historie prohibice nás o tom poučila.

Lidská společnost válku s drogami PROHRAJE, nevěříte? Nemá na výhru větší šanci než sněhová koule v pekle, přes všechny ty miliardy, které na to utratila. Společnost spěje k zániku, neodvratně. Hodinky odtikávají, doutnák už hoří, je jen otázkou času, kdy dojde k explosi. Krabice blaha přijdou a to bude znamenat HRA SKONČENA pro lidskou rasu tak do padesáti let.

A proč by na tom vlastně mělo vůbec záležet? Kde v celé přírodě je napsáno, že by lidská společnost MUSELA přežít? Že by sama lidská rasa MUSELA přežít? Nejsou nakonec všechny druhy odsouzeny k vymření? Všechno to vypadá tak nezbytné a nevyhnutelné. Proč tedy k tomu nenechat prostě dojít? Proč se rovnou nevrhnout do vývoje krabic blaha pro každého na světě? Kdo zmešká, prohraje!

Vždyť se jen podívejte na skutečný svět. Svět plný hrůz, smrti a umírání, rakoviny a AIDS, teroristů a sebevražedných atentátníků, a milionů různých způsobů, jak vás můžou zabít. Svět PLNÝ NEŠTĚSTÍ. Když to srovnáte s dokonalým blahem a bezpečím uvnitř krabice blaha, může se tomu něco vyrovnat? Něco, co by ze skoku do krabice blaha mohlo udělat tu největší HLOUPOST, jakou máte na vybranou? Protože pouze něco takového by tomu mohlo zabránit. Kdyby existoval MIMOŘÁDNĚ silný důvod, abyste do krabice blaha neskočili.

Existuje takový důvod? M-n-o, vlastně by mohl. Je tu jedna taková jakási možnost, která by ze skoku do krabice blaha učinila tu největší hloupost vašeho života. Taková, že byste se na krabici jen podívali a odešli od ní bez toho, že byste se i jen přes rameno ohlédli po ztraceném ráji. Ale musím vás varovat. Je to opravdu BIZARNÍ důvod. Opřete se a nadechněte se. Připraveni?

Ta možnost zní, že LIDÉ MAJÍ DUŠI. Pouze tahle možnost, tenhle důvod a žádný jiný, dělá ze skoku do krabice blaha dokonalou hloupost.

Hned to vysvětlím. Předně si musíme definovat, čemu říkám “duše”. Duše je nepomíjivá myslící a cítící součást vaší bytosti, která přežije vaši tělesnou smrt. Duše může přebývat v biologickém těle, ale nemusí. Řečeno co nejjednodušeji, duše je vaše já bez těla, přesně totožné s vámi až na to tělo.

Takže jak se díky duši stává ze skoku do krabice blaha největší hloupost? Představme si, co by následovalo, kdybyste skočili do krabice blaha a zavřeli za sebou víko. Staletí a staletí a staletí nekonečné radosti a blaha, což? Nakonec váš mozek zemře, neboť jinak nelze. Z toho umělého ráje je vaše duše vyhozena zpět do tvrdé, chladné reality.

V jakém psychologickém stavu se vaše duše nachází? Jak se dokáže vyrovnat se všemi ostatními kolem sebe? Jak zdatně obstojí po všech těch staletích nerušeného blaha? Asi jako rozmočená lepenka, nemyslíte? Všechno, čemu se pracně naučila o zacházení s realitou a ostatními dušemi okolo bylo dokonale vymazáno těmi staletími nekonečného blaha, jak jinak?

Takže všechny ty pracné lekce si bude muset procházet a učit se jim znova a znova, s nemalým trápením. A nebude to jen vaše trápení, potrápí to i každého, kdo s vámi bude mít co do činění. Nebezpečí je větší, než by se mohlo zdát. Někdo, kdo si pobyl v té nejjednodušší krabici blaha, kde byla stimulována jeho centra blaženosti, vyjde z ní nakonec jako psychické nemluvně. To je pro něj i pro okolí sice dost nepříjemné, ale není to katastrofa.

Může to však dopadnou hůř, MNOHEM hůř. Představte si někoho, kdo byl v té nejpokročilejší krabici blaha, kde si žil umělý život naprogramovaný tak, že každé sebemenší přání se mu okamžitě splnilo. Staletí, staletí a staletí se všechno točilo jen kolem něj a vždycky bylo po jeho. Jaký psychologický dopad to muselo mít na duši? Nemuselo to z ní udělat absolutního sociopata, co říkáte? Bude z něj dokonalá ječící zrůda. Někdo, kdo jakživ nemusel brát ohled na city někoho jiného, kdo se nezastaví před ničím, aby dosáhl svého, ani před vraždou. To je průšvih, řečeno hodně mírně. Takovou duši bude stát hodně bolesti a utrpení tohle všechno napravit a naučit se znovu staré lekce, vytrpí si při tom svoje ona sama i všichni okolo ní.

Takže nakonec, když uvážíme všechno potěšení, které duši vyneslo to zapomínání pravidel soužití, a všechnu tu bolest a trápení té duše samotné i jejího okolí při jejím novém učení a výchově, té bolesti bude větší, MNOHEM větší kopec. Což dělá ze skoku do krabice blaha hloupý nápad především.

Jestliže NEMÁTE duši, skok do krabice blaha je chytrý. Jestliže ji máte, je skok do krabice blaha HLOUPOST. Všimněte si, že o tom, co je chytré a co ne, rozhoduje pouze to, zda máte duši, nebo ne, a NIC JINÉHO.

Tak co, jak je to s vámi? Máte duši, nebo nemáte? To je to hlavní, co musíte vědět, až přijde čas rozhodnutí. Není to tak nemožné, víte? Neexistuje žádný KONEČNÝ vědecký důkaz pro ni ani proti ní. Náznak odpovědi na tuhle otázku nám může dát její prozkoumání z poněkud abstraktního hlediska. Podívejme se na ni z hlediska společenského: jaký dopad by měla existence nesmrtelné duše na společnost.

Jaký vliv by měl každý, kdo má nesmrtelnou duši, na chování společnosti? Můžete tu otázku zkoumat i na chování jednotlivců a dojdete ke stejné odpovědi, ale teď mluvíme o společnosti, a tak se omezím na tuto oblast.

Jaká pravidla a jaké směrnice by musela mít společnost nesmrtelných duší? Ze všeho výše řečeného by mělo vyplývat naprosto jasně jedno pravidlo. Ve společnosti nesmrtelných duší nemůžete dospět ke štěstí přímou stimulací svých emočních center. Ke štěstí nedospějete jinak, než vzájemnou interakcí s ostatními dušemi a vesmírem. Jinými slovy, ve společnosti nesmrtelných duší MUSÍ být emoční drogy ILEGÁLNÍ, protože, jak jsme právě viděli, přinášejí nakonec víc bolesti než potěšení. Platí to o kterémkoli druhu emočních drog: žádné krabice blaha, žádný koks, žádný crack a žádný heroin, a tak dále. I když hranice se postupně stává jaksi rozmazanou, protože jsou určité látky, například víno nebo marihuana, které mohou mít i jiný účel než se nakopnout. Nakonec ale nebude vůbec třeba vydávat zákony proti emočním drogám. Žádná CHYTRÁ věčná bytost se těch věcí ani nedotkne. Ve společnosti chytrých, sebevědomých věčných bytostí drogový dealer musí zbankrotovat.

A heleďte, lidi, já pozoruju takovou strašně zváštní věc. Věřili byste, že všechny stabilní společnosti na světě se ohledně cesty ke štěstí řídí právě tím jediným prostým pravidlem, o kterém jsme tu výše teoreticky uvažovali? Srovnejte si to s pravidlem, které jsme právě odvodili o cestě ke štěstí ve společnosti nesmrtelných duší. Všimli jste si? Je to úplně stejné zpropadené pravidlo!

Štěstí nemůžete dosáhnout užíváním emočních drog. Stabilní lidská společenství se už DNES chovají jako společenství nesmrtelných duší! Jako by každý z nás měl duši! Jestliže hledáte nějaký dobrý, solidní důvod, proč státy emoční drogy zakazují zákonem, pak ten stěžejní důvod, na který narazíte, je hluboké, niterné přesvědčení všech těchto stabilních zemí, že lidi jsou skutečně tvorové s nesmrtelnou duší.

Ačkoli pro existenci duše nemůžeme předložit žádný vědecký důkaz, všechny stabilní lidské společnosti JEDNAJÍ tak, jako by ho měly. Naprosto VŠECHNY. Bez výjimky. Není to zvláštní? Mějte se.

KONEC

Přeložil Pavel Mareš; mírně zkráceno, použito se souhlasem z The Sci Phi Journal