Před 30 lety režimu došlo, že nad ním zlomili hůl nejenom „ztroskotanci a samozvanci“ z řad disidentů. Jejich výzvu podepisovaly i osobnosti oficiální kultury.

Pokud dnes chcete někoho urazit, můžete k tomu použít slova jako petice, petičník či petent. Říci o někom, že je věčný petent, znamená označit ho v lepším případě za troubu, v horším za podrazáka, jenž není schopen pro své argumenty sehnat voliče, tak jimi obtěžuje úřady. A přece není daleko doba, kdy občanské petice patřily mezi pár možností šíření opozičního hlasu a podpis pod nimi byl měřítkem charakteru.

Kdybychom chtěli určit „matku všech petic“, asi by vyhrála ta, jež proslula pod názvem Několik vět. Dnes je tomu 30 let, co byla zveřejněna. Ale její smysl, půvab i přelomový charakter spočíval v něčem jiném než v načasování či počtu podpisů.

Petice fungovala začátkem léta 1989 jako jasné politikum z jednoho velmi konkrétního důvodu. Nebyla první ani poslední. Nebyla vůbec radikální. Chcete-li poznat skutečně radikální petici z té doby, najděte si na webu Dopis 271 čs. občanů známý jako výzva Tak dost! Za tuto reakci na smrt Pavla Wonky ve věznici šli sami za mříže Ivan Jirous a Jiří Tichý.

Neshromáždila ani největší počet podpisů. Děláte-li vědomostní soutěže a přivádíte-li rádi své přátele do úzkých, položte jim otázku: Která petice z Husákovy éry získala největší ohlas? Správná odpověď: výzvu Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, kterou v roce 1988 spustil Augustin Navrátil z moravských Lutopecen, podepsalo 501 590 lidí.

Tím se petice Několik vět chlubit nemohla. Zato se chlubila něčím, co Husákův a Jakešův režim vystrašilo mnohem více. Tím, že ji nepodepisovali jen „věční petenti“ (disidenti, kteří podpisem jedné petice navíc nic neriskovali) či radikalizující se mládež, ale přidávaly se i osobnosti oficiální kultury, tváře známé z filmového plátna i televize. Mezi nimi Hana Zagorová, Jiří Bartoška, Zdeněk Svěrák, Jan Bauch, Martin Stropnický, Táňa Fischerová, Jan Čenský, Martha Elefteriadu.

Toto zaskočilo režim. Správně to pochopil jako signál, že úplnou poslušnost mu vypovídají i ti, jejichž loajalitou si byl jistý.

Havel s Křižanem a Vondrou

Pozadí petice je známé, ale pro jistotu základní fakta zopakujme. Když režim při Palachově výročí zatýkal špičky opozice, za mříže šel i Václav Havel. Právě s ním se zdvihla solidarita v širší kulturní obci, a když Havla 17. května na podmínku pustili, sešla se trojice Havel, Alexandr Vondra a scenárista Jiří Křižan (plus Stanislav Devátý, ale ten se, když mu hrozilo zatčení, uchýlil do ilegality do Polska). Tam vznikl nápad na petici, její neradikální charakter (aby ji podepsalo co nejvíce lidí) i její název (z hlavy Křižana).

Zajímavější – zejména pro lidi pod 40 let – je připomenout základní body samotné petice Několik vět. Jsou tak základní i samozřejmé, že kdo vyrostl ve svobodných poměrech, těžko pochopí, čím vlastně provokují. Ale to jsme u samotné definice totality. Totalitní režim, i ve své nebrutální podobě, si činí nárok totálně na vše. Proto považoval za útok na samotnou svoji podstatu i tyto požadavky (uvádíme je ve zhuštěném podání):

Propustit politické vězně.
Uvolnit svobodu shromažďovací.
Nestíhat nezávislé iniciativy.
Zbavit média i kulturu všech forem politické manipulace.
Respektovat požadavky věřících.
Projekty ovlivňující životní prostředí předložit k posouzení odborníkům a veřejnosti.
Zahájit volnou diskusi o 50. letech, pražském jaru, invazi států Varšavské smlouvy i normalizaci.

Co se týče režimu, lze říci, že primárně mu nevadily tyto body jako takové. Asi by je toleroval, kdyby se vše odehrávalo podle nepsaných pravidel v uzavřené bublině disentu. Tam šlo o řádově tisíce lidí, kteří zlomili hůl nad režimem a režim nad nimi. Ale silně mu vadilo prorážení této bubliny směrem k širší veřejnosti. Prostě fakt, že v jedné řadě s lidmi, nad nimiž zlomil hůl, se vyskytují jména jako Zagorová, Svěrák či Bartoška. Správně v tom viděl neblahý signál inspirující další.

Dopřejme si ochutnávku z tehdejšího Rudého práva:

Oč jde „chartistům“, víme. Ale co chtějí ti druzí? Také rozvrat, konfrontaci, návrat ke kapitalismu? A jakými cestami by se měl takový návrat uskutečnit? Máme zkušenosti. Máme své poučení, na které bychom neměli zapomínat. Svého času i takový „humanista“ a „demokrat“, jako byl profesor Václav Černý, řekl, že by se nezastavil při účtování ani před šibenicemi a kandelábry.

Ne. Tento záměr nevyjde. Trpělivost má své meze. Existuje poučné přísloví: „Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ Je na čase, aby si každý, kdo si pokouší hrát s ohněm, tuto pravdu uvědomil.

Pak přišel „velký třesk“

I tato slova dokládají, že režim pochopil, že Několik vět je ryzí politikum. Jakkoliv se Václavu Havlovi vyčítá jeho nepolitická politika vůči stranám, neznamená to, že byl nepolitický ve společenském a veřejném smyslu. Zvláště když petice Několik vět vznikala ve spolupráci Havla s Vondrou a Křižanem (zpočátku i Devátým).

I v tom se projevil Havlův „režisérský rukopis“. V knižním rozhovoru Děda se taky nebál to líčí Alexandr Vondra: Havel tu reprezentoval prvního mluvčího Charta 77, Vondra nejmladšího (aktuálního) mluvčího a Křižan profíka z kulturní branže, jenž má blízko k hercům a na jaře organizoval petice za Havlovo propuštění z vězení. „Když přinesl podpis Hany Zagorové,“ řekl o něm Vondra, „zíral jsem i já.“

Havel ovlivnil i dávkování petice. Na 29. červen se čekalo proto, aby byl „plný zásobník“ – dost podpisů na to, aby je Svobodná Evropa mohla vysílat v dávkách více či méně známých disidentů, neznámých běžných lidí a mezi nimi nějaké té celebrity z obrazovky. Aby bylo názorně vidět, že proti režimu není jen malá bublina, ale čím dál větší část společnosti včetně té oficiální.

A když disent dostal nahrávku toho, co Miloš Jakeš 17. července pronášel na Červeném Hrádku, bylo jasno. Nahrávku dopravit do Mnichova a odtamtud ji vysílat jako protipól Několika vět. Blábolivý hlas generálního tajemníka KSČ versus jména tisíců lidí jeho režim odmítajících včetně celebrit oficiální kultury, v tom spočíval „velký třesk“ Několika vět.

LN, 29.6.2019