10.12.2016 | Svátek má Julie






SPOLEČNOST: Mezi námi lidmi (1)

1.9.2014

Nikdy nechybělo a nejspíš ani chybět nebude jedinců s mesiášskými sklony, domnívajících se, že jimi započal nový lidstva věk, že byli sesláni na svět, aby vytvořili nového, ve všem všudy dokonalejšího člověka. A starého kozla vytvořili, leda zmetka, s nímž pak v lepším případě měly dějiny plné ruce práce, než ho vrátily k obyčejnému, nemesiášskému standardu, v horším se dějinám vymkl z rukou úplně a řádil jak pominutý, než ho sklátila jeho vlastní pýcha a domýšlivost. Jakž mnohý příklad ukazuje. Pomalu už je únavné zdůrazňovat: co poslala na cestu příroda, prochází všelijakými kličkami a zpětnými proudy, ve svém součtu však vede ku zdaru. Co v mesiášské umanutosti vypustil na svět člověk, nedaří se a ani dařit nemůže. S mezilidskými vztahy tomu není jinak. Jejich nejzákladnějí pravidla vznikala v dobách tak pradávných, že neandertálec je proti tomu hotová avantgarda; platí a platit budou, dokud člověk nepřemůže přírodu, jak o tom snívali blouznivci, věřivší v neomezené možnosti pokroku. Dnes jsme s pokrokem opatrnější; tušíme už, že s přírodou nelze bojovat – natož ji přemáhat - lze se jen s menším či větším zdarem řídit jejím věčným zákonem. Opak znamená průšvih kataklysmatických rozměrů. Jak tak pozoruji to klubko problémů, do nějž se čím dál úžeji zamotává a vidět je nechce náš západní svět, nemusí být nikterak vzdálen. Ne, opravdu nejsem pesimista. Ani se mi ale nedaří si nasadit růžové brejle optimismu. Někam se mi zakutálely, potvory, čert ví kam.

1. O pravidlech společnosti lidské

Je velká móda být jiný, odlišný, individuální. A opravdu je z nás jedinců lidských každý nějak jiný; ale jinakost by neměla být cílem, měla by vyplynout sama sebou z tvořivých vlastností člověka. Dává-li ji kdo příliš vehementně najevo, prozrazuje na sebe nejistotu; sebejistý jedinec si stačí, jaký je, nepotřebuje se producírovat. Ať chceme nebo nechceme, je člověk tvor společenský; a dobrá funkce společnosti závisí od podílu jejích přislušníků, uznávajících z vlastní vůle a přesvědčení vyšší autoritu, jejímž vyjádřením je zvykový řád. Sestává-li z větší než nepatrné části z cyniků, darebáků, sobců a vykutálenců, fungovat nemůže. Ti, kteří společenskou autoritu neuznávají, zločinci, sobečtí vychytralci, musí být postaveni na podřízené místo, musí být vyloučeni z rozhodování, musí být, jak se stalo obyčejem káravě říkat, diskriminováni. Ctít lidská práva ještě nezamená si dát všechno líbit.

Kvalita společnosti závisí, jak snad nenutno připomínat, od zachovávání morálních pravidel. Během věků na sebe lidé navymýšleli zákonů a paragrafů až běda, ne nadarmo praví Tacitus, že nejzchátralejší stát má nejvíc zákonů. Přitom je vše obsaženo v zákonu jednom, nejstarším, nejstručnějším, jak věděly už naše prababičky, když vidouce neplechu volávaly – ale to se přece nedělá! Můj anglický přítel vyjádřil totéž ještě jinak: každý malý kluk u nich doma, chce-li ho někdo ošulit či přechytračit, křičí – it isn´t fair! Ano. Prababičky věděly, co se dělá a co se nedělá, a jejich svět byl v pořádku. Současný svět si vymýšlí složité lidskoprávní teorie, a v pořádku není. Jsou prostě věci, které se dělají, a jiné, které se mezi slušnými lidmi nedělají, ne protože jsou politicky nešikovné, voličsky nepopulární nebo odporující právě panujícím eticko-filosofickým imperativům, ale protože nejsou fair.

Na dně každé společnosti pak leží kal, lidský odpad, který dostane-li příležitost, začne řádit, ničit a týrat, jen tak, ze zvrhlého potěšení, z možnosti vylít na někom špínu své duše.Máme ve vlastní historii období, kdy takový kal vyvřel na povrch a vraždil, ubíjel, ponižoval, mučil, kochal se ve zvrhlostech; mluví se v té souvislosti o excesech a o hněvu českého lidu vůči německým zrádcům a jejich přisluhovačům, ale není tomu tak. To jen někdo, sám s kdovíjakým kalem na dně duše, otevřel dveře pekla a z nich se vyhrnuli ti, kdož neznají většího potěšení než bít, ubíjet, způsobovat bolest a šířit hrůzu. Chci vzít v ochranu české lidi toho času: vražední zběsilci mezi nimi tvořili jen velmi nepatrnou menšinu. Vina je těch, kteří vědomě kalem zavířili, dovolili mu, aby vyplul na povrch. Ale o chvalitebných i nechvalných stránkách české povahy si ještě na svém místě povíme; vraťme se teď k špatnostem světa a společnosti lidské. Bohabojnější duše na ně mívají po ruce recept: lásku. Kdyby všichni lidé… Povězme si něco o tomto fenoménu, o němž se mnoho mluví, nikdo ale neví, co vlastně znamená.

2. Láska, pojem neurčitý

Ama et fac quod vis – miluj, a pak si už dělej co chceš, tak pravil svatý Augustin. Rovněž nebožtík prezident Havel rád mluvíval o lásce… no, při vší úctě, já vám nevím. Láska je pěkná věc, někdy ale vykvétá podivnými poupaty, jak každý může doložit příklady z dějin i z vlastního okolí; i neřekl bych, že stačí milovat, a pak už… Spíš bychom si měli přesněji určit, o čem je vůbec řeč, než se pustíme po tomto kluzkém ledu dál.

Pojem lásky, jak je často užíván a někdy i zneužíván, prošel dlouhou řadou proměn, než se z hebrejského slova ahava stalo to, co je v biblicko-filosofickém smyslu rozuměno láskou dnes. Jak lze doložit rozborem biblických textů, když Kristus Pán chodil po pláních galilejských s učedlníky svými, rozmlouval s nimi pravděpodobně hebrejsky; v ostatku Svaté země už byla obcovací řečí aramejština, v zaostalé Galilei se však jazyk Mojžíšův a proroků dosud zachoval. O dvě až tři generace později byly Kristovy výroky zaznamenány písemně v Novém Zákoně, ovšem už aramejsky. Dalším překladem přešly do řečtiny a z ní prostřednictvím latiny nebo přímo (jako v případě Bible kralické nebo Lutherova překladu) do evropských a později i jiných národních jazyků. Pochopitelně došlo během toho procesu k posunům významu, ať z neurčitosti originálu, jazykové nedostatečnosti překladatelů nebo obvyklé horlivosti zélotů, hledajících význam vždy co možná nepřísnější, k splnění nejnesnadnější; i vypadlo mnohdy na konci z té tiché pošty něco dosti jiného, než stálo na začátku. Nutno vědět že ve staré hebrejštině neplatilo, zejména v kategorii abstraktních pojmů, jedno slovo = jeden význam, nýbrž jich mívala celý vějíř; a bylo na posluchači, aby si podle souvislosti vybral odpovídající. Tak i zmíněné slovo ahava je souhrnný pojem pro široký výběr vesměs kladných vztahů od sympatie, porozumění, až po tu lásku. S tímto ponaučením můžeme postoupit dál.

Láska… no dobře, ale která? Je mnoho druhů lásek; a my bychom měli povědět přesněji, kterou máme na mysli, než ji vytasíme co argument do pranice. Především je láska věc adresná, nezbytně se vztahující k něčemu či k někomu, pročež hned vylučme všeobjímající lásku k veškerému lidstvu, ba k veškerému tvorstvu. Strčme si ji za klobouček, je to dutá fráze, pára do užvaněných hub, čím hlasitěji kdo hovoří o lásce k veškerenstvu, tím jistěji můžeme mít zato, že nedokáže mít rád jednu jedinou konkrétní osobu. Opravdová a s ničím nesrovnatelná je láska rodičů k dětem, vztah neovlivnitelný a nezničitelný ani velmi negativní zkušeností; rodiče nepřestanou milovat usvědčeného grázla, zruinují se podporováním cynického lenocha, jemuž by nejlépe prospěli, kdyby ho nechali vykoupat v následcích jeho lajdáctví. Diskutabilnější už může být láska dětí k rodičům; ještě jiná a často nevalná je láska sourozenecká, zvláštní kategorií je výkyvům podléhající láska manželská, jiná ve svém počátku a jiná, vyrovnanější a usmířenější, ve svém závěru, a tak dále. Pozorujme, že se vesměs jedná o cit příbuzenský, jejž patrně zasadila do našich genů příroda za účelem soudržnosti lidského kmene. Jiné než rodinné vztahy láskou vesměs zváti nelze; můžeme mluvit o přátelské náklonnosti, o sympatii, ale kdybych sdělil svému příteli, že ho miluji, podíval by se na mě asi hodně zešišata. Milovati je ovšem možno, někdy i nařízeno vlast, národ, rodnou řeč, ba i stranu, dělnickou třídu či fotbalový klub. Církev kupodivu ne; církev mohu ctít, být jejím zastáncem a zachovávat její příkazy, ale ještě nebylo slýcháno, aby někdo pravil – miluji českou církev podobojí. Ostatně tichá úcta může být někdy víc než žvanivá láska.

Ale vraťme se ke skupině objektů, jakými jsou vlast, národ či rodná řeč, na něž, řekl bych, se plýtvá pojmem láska nejhojněji. Cit to může být velmi vřelý, nicméně odlišný od lásky osobní a v jednom smyslu protichůdný. Nevzbudím ničí hněv, sdělím-li mu, že nemiluji tutéž dámu jako on, jelikož mé srdce náleží úplně jiné ženské; spíše bych ho popudil tvrzením opaku. Naopak bych velmi pohněval nadšeného patriota sdělením, že nepokládám jeho vlast ze všech vlastí za naprosto nejspanilejší, nejúctyhodnější a ve všem všudy nejpříkladnější. Láska rodinná nevylučuje jiné vztahy toho druhu. Láska vlastenecká se snaží vnutit svou náklonnost kdekomu blízkému i vzdálenému a kdo se odrodí, čepelem tu zrádnou hruď. Nic není horšího v očích horlivého patriota než nemilovat dostatečně zem zrodu; láska tak nabývá formy povinnosti, jejíž nesplnění se tresce.

Ale možná měl svatý Augustin na mysli lásku k Bohu; a ať jsem třeba kacíř a neznaboh, ale ani s tou se nedovedu srovnat. Křesťanské učení na jedné straně přikazuje milovat Boha, na druhé se ho bát; není to rozpor? Nu, snad ani ne; však se také nedovedu rozhodnout, jestli jsem jako malý kluk své rodiče miloval, nebo jsem se jich spíš bál. Asi jak kdy. Také že Desatero nepřikazuje - Miluj otce svého i matku svou, nýbrž Cti otce svého a matku svou. Přesně. Milovat můžeme jen někoho. Ctít můžeme i svého protivníka, je-li toho hoden. Tím je nalezen smysl, tak se stávají splnitelnými i jiné biblické příkazy, tak zase stojíme obouma nohama na zemi.

3. Kdo jsou přátelé a proč

Osoby, s nimž mě pojí vztah nazvatelný láskou, mohu snadno vypočítat: poté, co zemřeli moji rodiče i oba bráškové – i když v jejich případě bývala ta láska leckdy všelijaká - mi zbyly tři: moje choť a dva kluci holomci. Mimoto jsem během svého mládí zaplál láskou k několika dívčinám, na něž se dnes už stěží rozpomenu, jak si říkaly příjmením; je nesporné, že láska je vztah krásný, poezií opěvovaný, avšak drobátko nestabilní. Méně výkyvům podléhající a v širším okruhu lidstva uplatnitelný je vztah jiný, jehož jméno jest přátelství. A zatímco mnohá láska časem vychladne, zlhostejní, v nejednom případě se obrátí v zášť, musí se už člověk velmi zklamat, aby se zřekl svého přítele.

Ledaže je trochu záhadné, z čeho a proč přátelství vzniká a čím se udržuje. Nějaký účel musí mít; v přírodě a tudíž ani v lidských vztazích není nic bez účelu. Je to… opět dědictví pravěku? Lovecká smečka s její hierarchií a v ní dva, kteří spolu nejlépe vycházejí, nejsnáze se shodnou na společném postupu? Nebo je zde širší, na rodinný vztah neomezený princip dvojice, základní kámen společnosti, jímž příroda vyvažuje mnohočetnost lidské smečky? Vztah dvou jedinců sobě rovných a vzájemnou rovnost uznávajících, pro nějž neplatí hierarchické uspořádání? Nevím. Nemohu si vzpomenout ani na žádnou analogii z říše vyššího tvorstva; že by přátelství bylo vyhraženo jen samotnému člověku a jinak nikomu od goril až po ty slepice? Příroda nemiluje extrabuřty, nicméně nadělila člověku jedinému dar řeči; kdoví, třeba i přátelství je něco podobného.

Snad ale mohu zalovit ve vzpomínkách dávnějších i zcela čerstvých, a poshledávat některé souvislosti. Nasbíral jsem během svého života přátel, tuším, nad běžný průměr; někteří, pokud nezemřeli, mi zůstali podnes, jiná přátelství skončila opuštěním prostředí, v němž vznikla či nedlouho poté. Jako nejstabilnější se mi projevilo prostředí skautské, ať v krátkém období poválečné legality nebo v mnohonásobně delším čase, kdy bylo skautování zakázané, za stálých obav z vyzrazení pokoutně provozované. Mnohem méně a méně trvalých přátelství jsem si odnesl ze školy, ještě méně ze svých četných zaměstnání, a vůbec žádné mi nezůstalo z vojny, třebaže jsem se po propuštění do civilu scházíval se starými mazáky dosti hojně. Snad že skautský oddíl byl jediný, do nejž jsem nebyl ani povinně zapsán, ani odvelen povolávacím rozkazem, ani mi nevyšel jako nejpřijatelnější z daného výběru – ostatně nijak luxusního – nýbrž jsem si jej vyvolil sám? Je tedy podmínkou přátelství svoboda výběru? A shodný zájem, v mém případě o přírodu. A vzájemná důvěra a spolehlivost A dávka dobrodružství, pocit mimořádnosti. Také vzdoru a ohrožení, oni mohli každou chvílí přijít estébáci a všechny nás sbalit. I teď, na stará kolena, mi vznikají přátelství, ale už jiná: mezi mými čtenáři z příbuznosti názoru, politického i tak vůbec a všeobecně, nejkrásnější honorář, jaký si ze svého spisování odnáším. A ještě bych něco připojil, ale nedovedu vyjádřit přesně co. Jest přátelství ze vztahů lidských ne snad nejslavnější a poety nejopěvovanější, jistě však nejzáhadnější.

Pokračování zítra



Diskuse


P. Jansky
18:25
1.9.2014

S. Rehulka
15:53
1.9.2014

P. Kersch
10:31
1.9.2014

D. Polanský
12:11
1.9.2014

R. Langer
12:16
1.9.2014

V. Podracký
10:10
1.9.2014

V. Ondys
10:04
1.9.2014

Z. Kulhánková
1:28
1.9.2014

počet příspěvků: 9, poslední 1.9.2014 06:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.