Jak ten čas letí. Poté, co Václav Klaus podal přihlášku Česka do Evropské unie, jsme se na počátku nového tisíciletí na vstup do EU většinou těšili.

Ty "těšící se" známky byly patrné například z toho, že se spousta majitelů aut pídila po nálepkách EU na SPZ svých aut. Kdo ji měl, byl "in", i když to bylo oficiálně zakázané. Právě zakázané ovoce milujeme my Češi nejvíce.

Unie tak obecně působí podobně jako manželská instituce. Kdysi se právě o manželství tradovalo, že kdo je mimo, chce "tam", kdo je uvnitř, chce "ven". Stejně to dopadá i s unií. Kromě tohoto efektu působí i obyčejné pokrytectví, kdy zejména politici rádi ukazují na EU a na Brusel zvlášť jako na "viníka" byrokracie. A líčí nás, státy EU, jako "oběti" této byrokracie. K tomu se občas dodá, že to či ono "přišlo" z Bruselu, a zamlčí se taktně, že to "ono" bylo schváleno bez reptání všemi vládami členských států.

Dnes je "in" rýt do všeho unijního, všechno zatracovat. Dokonce již i bývalý prezident Francie Sarkozy požaduje návrat celníků na hranice unijních států. Má se tak zabránit imigraci. Kdyby to bylo tak lehké! Jak se bránit imigraci v tom, co se tváří jako loď, a jak tomu pomůže návrat celníků na pevninské hranice?!

Jinou, do značné míry českou specifikou je politika "vyzobávání" toho, co se mi líbí, a odmítání toho, co se mi nelíbí. Chceme tak "posílit" národní stát a ponechat si výhody volného pohybu osob, kapitálu. Jak fikané!

Tváří tvář ruské anexi Krymu si Unie a vlastně celá Evropa připomněla, že dnešní status quo vůbec nemusí být "navěky"! V takovém případě by se nám fungující EU mohla velmi hodit. Jde jen o to, zda již není pět minut po dvanácté a zda národní egoismy nerozloží unii dříve, než se Rusko vydá na západ.

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz