Milion důchodců na snížení daní neušetří ani korunu. Rodiny s dětmi s nižšími příjmy si nepomohou s odpisy na děti, protože nebudou mít z čeho odepisovat. Všichni doplatí na zvýšení DPH zvýšením cen potravin, léků, tepla atd. Všichni, zejména starší lidé, doplatí na změny ve zdravotnictví.

Takže reforma nemá v úmyslu přimět všechny občany, aby se omezili pro dobro budoucích generací. Ona chce, aby se střední a nižší vrstvy obyvatelstva omezily, aby bohatí mohli mít větší zisky. Tak je to.

Zdeněk Janda

K diskusi o reformě

Zdeněk Janda mne ve svém příspěvku obvinil z překrucování pravdy. To věru není dobrý podnět pro věcnou diskusi. Zda reforma přinese zisk jenom bohatým a zda na ni ostatní prodělají, si netroufám s určitostí říci. Předpokládám, že levice bude tvrdit, že tomu tak bude, pravice bude tvrdit opak. Dokud k reformě nedojde, bude to pouze dohad proti dohadu.

Zdeněk Janda nepostřehl, oč mi v článku šlo, a odsunul do autu na jednu skupinu lidí, o níž mi jde nejvíce: o naše děti. Jsem přesvědčen, že reforma je potřebná, protože nebude-li, jednak nebude za pět let (možná dříve) na důchody, jednak zanecháme svým dětem (které beztak mnozí odmítají mít) vysoký státní dluh.

Sám shodou okolností podle svých předběžných výpočtů patřím k těm, kteří budou na reformě biti nejvíce. Přesto ji vítám a nebudu váhat utáhnout si opasek. Proč? Protože nechci být sobec a chci myslet na budoucí generace.

Daň jako takovou lze stanovit zhruba podle tří hledisek. Daň může být jednotná pro všechny. Taková byla chrámová daň v době Ježíšově. Všichni platili didrachmu, ať byli chudí nebo bohatí.

Dále může existovat tzv. rovná daň. Všichni platí stejné procento z příjmu, bez ohledu na výši příjmu. To je podstata návrhu Vlastimila Tlustého.

Konečně třetí model je daň progresivní. Čím více kdo vydělá, tím vyšším procentem je zdaněn. Současné vládní návrhy chtějí daňovou progresi omezit (nikoli zcela odstranit).

Osobně nevidím žádný morální důvod, proč by měli bohatí lidé odvést na daních vyšší procento. Více už platí tak jako tak. Vyšší procento považuji za nespravedlivé a ekonomicky kontraproduktivní, protože se vlastně daní úspěch. Pracovní příležitosti vytvářejí podnikatelé, nikoli zaměstnanci. Nedělám si iluze o morálnosti a vlastenectví podnikatelů – dostanou-li možnost, přeregistrují svou firmu do nějakého „daňového ráje“, případně se budou snažit vysoké daňové zátěži nějakým způsobem (někdy legálním, jindy nelegálním) uniknout. Prodělají na tom nakonec všichni.

Progresivní daň se často zdůvodňuje solidaritou. Jde-li ale o záležitost vynucenou, těžko mluvit o solidaritě. Termín pro solidaritu bych raději ponechal ve sféře charity, tedy dobrovolnosti.

Pokud chápeme progresivní zdanění za záležitost nemorální (o čemž jsem přesvědčen), pak má námitka proti vynucené solidaritě zní: Ano, máme se starat o chudé a nemocné. Ne ale tím způsobem, že někomu něco ukradneme a dáme to těm chudým a nemocným.

Přesně tak se naše minulé vlády (pravicové i levicové) staraly o lidi v nájemních bytech. Přes opakované nálezy Ústavního soudu přenášely péči o chudé nájemníky na bedra majitelů domů, přestože je všeobecně známo, že majitelé domů museli být takto „solidární“ mnohdy i s nájemníky, kteří se měli podstatně lépe než oni sami.

Zdeněk Janda ovšem ví víc než já. Ví, že reforma „nemá v úmyslu přimět všechny občany, aby se omezili pro dobro budoucích generací. Ona chce, aby se střední a nižší vrstvy obyvatelstva omezily, aby bohatí mohli větší zisky. Tak je to.“ Já nemám takové zjevení o motivech členů vlády jako Zdeněk Janda, musím se ale přiznat, že po přečtení jeho článku si svůj dojem o závisti jako motivu odporu vůči reformám spíše podržím.

26. května 2007