Spisovatel Ondřej Neff v článku O hodinu jinak píše, že vstává brzy a je mu jedno, zdali se ta jeho vstávací hodina jmenuje „pět“ nebo „šest“. Jistě, na samotném názvu nesejde, ale na reálném čase, který se za tím názvem skrývá, však ano. Domnívám se dokonce, že vztah k letnímu času závisí především na tom, v kolik hodin jsou lidé nuceni vstávat. Předpokládám, že nejznámější český odpůrce letního času a pekař v jedné osobě, pan Pecka ze Sobětuch, vstává ukrutně brzy a kvůli „času spořícímu denní světlo“ ještě dřív. A o to jde.

Vzhledem k tomu, že člověk je uzpůsoben (jako kreacionista tvrdím, že Stvořitelem) tak, aby v noci spal a ve dne bděl (obráceně to jde, pravda, také, ale není to ono), je zřejmé, že čím větší část spánku připadne na dobu, kdy se spát má (tedy na popůlnoční hodiny), tím více budeme vyspalí. A samozřejmě naopak. Uvedu modelový příklad. Zvolme šestihodinový spánek se začátkem ve 22.00, 23.00, 00.00 a v 01.00 hodinu. Půjdu-li si lehnout v deset večer, budu za předpokladu, že záhy usnu, méně vyspalý ve čtyři ráno, než ulehnu-li hodinu po půlnoci a budík mi zazvoní v sedm ráno. Taková je moje celoživotní zkušenost.

Rozumím tomu, že letní čas má svoje výhody. Ty ovšem stírá příšerná představa, že několikrát do měsíce musím nastavit na svém budíku 04,00 ráno, což jsou v období platnosti letního času neskutečné tři hodiny. Hrou s ciframi či ručičkami na našich měřičích času přirozený biorytmus "neoblbneme". Nanejvýš můžeme jít podle rady stoupenců letního času o hodinu dřív spát. To mnozí také chodíme, ale je nám to málo platné. Vstávám-li ve tři hodiny (byť hodiny ukazuji čtyři), měl bych jít, abych dostál požadavku šestihodinového spánku (s luxusem osmihodinového nehodlám raději provokovat), do postele v devět večer (čili v deset letního času). Pominu-li, že tou dobou může být ještě světlo (kvůli tomu byl přece letní čas zaveden) a usínání může být komplikovanější než po setmění (to ale lze technicky vyřešit), pak můj hlavní argument proti smysluplnosti této rady je uveden v předchozím odstavci. Čili: spát mohu jít v 21.00 (22.00 letního času), ale při zazvonění budíku ve tři (čtyři letního) ráno budu mít pocit, že nastal konec světa. A celý den pak budu - rozumí se že bez siesty, kterou bych spánkový deficit částečně vykompenzoval - chodit jako mátoha.

Boj za zrušení letního času je bojem marným, předem ztraceným. Co Byrokrat jednou zavede, toho se společnost jen tak nezbaví, zejména, je-li to posvěceno Bruselem a navíc to praktikují i v Severní Americe. Však já také za zrušení letního času nebojuji, tak naivní nejsem. Jde mi o něco jiného.

Troufnu si tvrdit, že ti, co letní čas rok co rok nařizují (vláda), nemají stanoven začátek pracovní doby na 06,00, což je 05,00 (!) v období letního času. Mnoho obyčejných lidí však ano. Přičteme-li k tomu dojíždění do zaměstnání, dostaneme poměrně velkou množinu těch, kdo v letním období vstávají ve tři nebo ve čtyři hodiny standardního (tj. řízeného otáčením Země kolem Slunce, nikoli Úřadem) času platného standardně v tom kterém časovém pásmu. Jsem si jist, že ten, kdo pracuje denně od devíti hodin (od osmi letního) a vstává v sedm (šest letního) či později, nemá s letním časem (potažmo s únavou letním časem způsobenou) takové problémy jako lidé, kterým pracovní doba začíná v 06,00 (v 05,00 letního).

Suma sumárum: Jde mi o to, abychom si přestali demagogicky argumentovat, že s letním časem má problémy drtivá menšina populace, a tudíž "není co řešit". Záležitost je třeba uchopit jinak: problém s letním časem má zákonitě každý, kdo vstává extrémně brzy - ve tři, ve čtyři či v pět hodin ráno (standardního času). Není to problém z hlediska lidského zdraví nikterak závážný, jde vlastně "jen" o únavu z nedospání. Nicméně není fér tento jev přezírat či zlehčovat jenom proto, že většina lidí začíná pracovní dobu v čase pro lidský organismus komfortnějším. Bylo by přece cynické - a to je příklad z jiného soudku - kdyby ti, co nepracují na nočních směnách, tvrdili, že drtivá většina národa nemá s prací v noci problém. Ano, nemá, protože drtivá většina národa v nočních směnách pracovat nemusí. Ale co zbývající menšina, byť by byla sebemenší? Ta nestojí za pozornost? Podobně je tomu i s letním časem: časné vstávání představuje problém a není podstatné, kolik lidí musí tak brzy vstávat. Důležité je, že takoví existují a měli by mít právo na to, aby se jejich problému věnovala náležitá pozornost a říkala se o něm pravda.

To nejvýbušnější na závěr. Jako odpůrce tzv. politické korektnosti jsem v úžasu, kolik pozornosti je věnováno problémům jedné minority (homosexuálům) a jak málo se tatáž společnost zabývá problémy minority jiné (těch co musí vstávat extrémně brzy). Kvůli jedné minoritě jsme uzákonili zákon o registrovaném partnerství, a to přesto, že ho (a koneckonců ani tu minoritu) většinová část společnosti ke svému fungování nepotřebuje. Byli bychom kvůli jiné menšině ochotni úředně zrušit letní čas, třebaže většině národa zase tolik nevadí? Proč mají lidé, z nichž společnost žádný užitek nemá, přednost před těmi, kdo pro ni vytvářejí hodnoty? A proč těm, kdo kvůli tomu musí přinášet na oltář daň v podobě nedostatku vydatného spánku v závěrečné fázi noci, ještě komplikuje život tím, že je okrade o další hodinu nočního odpočinku?