Nedávno jsem byl pokárán za současné použití slov „korektní“ a „správný“, že to je totéž.

Bylo to oprávněné! Jak se ale stalo, že se ta dvě slova dají vnímat jako odlišná? Myslím, že v tom má prsty ono spojení „politická korektnost“. Člověk je tak zpitomělý, že si myslí, že slovo korektní znamená „správnější než správné“. (A i nesprávné použití tohoto slova je sice nesprávné, ale je korektní.) Spojení slov přišlo z angličtiny a docela se u nás zabydlelo, takže si dovolím malý rozbor z pohledu jazykového i významového. Připadá mi to totiž jako taková (nejen jazyková) kuriozita – něco jako lživá pravdomluvnost nebo teplý sněhulák.

Politika a korektnost (správnost dušínovského typu) jdou společnou cestou jen málokdy.

Politika je manipulace s pravdou, polopravdou i lží za účelem dosažení politických cílů. Korektnost je synonymum pro správnost, pravdivost, ověřenost, platnost, slušnost.

Ale spojení těchto slov tu je a zvykli jsme si na ně. (Jeho používání je totiž politicky korektní.) A to i za cenu, že toto spojení znevážilo váhu slova korektnost. Od té chvíle už je vždy cítit politickým přívlastkem a kulišárnou.

Výraz „politická korektnost“ teoreticky asi měl doslova znamenat „ohleduplná a správná politika“. V reálu ale nic nového pod sluncem. Ve jménu nějakého záměru je určité mluvení, myšlení, jednání (vedoucí k cíli) správné a jiné není, bez ohledu na reálnou správnost ve smyslu pravdy a mravů. Vše záleží na politickém cíli, který je za tím – ten určuje správnost a nesprávnost: účel korektizuje prostředky.

A tak je politická korektnost poplatná době, závislá na konkrétním cíli v pozadí... Koho chleba jíš, toho mluvou mluv! Ale kdo určí korektnost/pomýlenost cílů? Nejspolehlivěji až čas a historie

Ze školních lavic známe metody měření, které dávají obecně korektní výsledky. Dneska některé dotované výzkumy dávají politicky korektní výsledky, kteréžto zpochybňovat je nekorektní (potvrzují totiž správnost obecného očekávání i správnost dotací).

Někdy mi připadá, že cíl opravdu není ničím, ale správné mluvení o cestě je vším.

A tak je vidět, že politická správnost existuje od vzniku politiky, jen se o ní tak nemluvilo jako v poslední době, kdy se z ní dělá zlaté tele s přesahem do civilního života, coby vzoru a ctnosti. Její místo je stále ve stranách, ale strany jsou (jí) dneska už malé.

I v běžném nepolitickém životě má správnost politiky místo. Jednání agentů je asi obchodně správné – úspěšné, ale ta nacvičená komunikace většinou vyvolává nepříjemný pocit slizkosti a jejich manipulace a finty nikdo nepovažuje za vzor k následování. A co teprve politika namlouvání (balení) – politika sňatkových (přátelských) podvodníků i nadvodníků, bez níž bychom tu asi nebyli. To vše má svoje místa, pravidla a čas a nedělá se z toho věda a už vůbec ne ctnost.

Ne tak korektnost politická. Tato úzkostlivá touha po dokonalosti je zbloudilé hledání pevného ideálu (pro sebe a hlavně pro ty druhé): Jen tak, jak se má – jenom právě tak chtěl bych žít... a kdo s námi nezpívá, ten už umřel (minimálně mediálně) zaživa.

Desatero hříchů už není měřítkem – dneska je to norma, tak jakýpak hřích. To platilo za časů babiček, kdy hříchy řešily vztah mezi člověkem a svědomím (Pánem Bohem). Dnešní hříchy řeší vztah mezi člověkem a mediálním obrazem společnosti a někdy i... mediálním obrazem člověka a mediálním obrazem společnosti.

Kupříkladu: Není moc většího hříchu (nekorektnosti, která se ani nedá napravit) než zkazit dětem dětství nestabilitou rodiny – je to ale v souladu s obrazem společnosti, tak co – normálka! Rozvádět se bez ohledu na děti je korektní, na to nikdo nic neřekne. Ale říct o černém, že je černé a ne bílé – fuj, taková bezohlednost a necitlivost!

Po korektnosti poznáte, co má kdo za lubem!

Po korektnosti, která používá správná slova i za cenu, že nekorektně lže.

Ale z teorie do praxe...

Za dobu minulou by se dalo najít příkladů mnoho (po honu je každý chytrý). My dneska vnímáme to, že se nesmějí říkat ošklivá slova o ošklivých věcech a taky se nesmí mluvit hezky o věcech hezkých... jen tak nějak obecně a neutrálně, abychom slovem nezranili nikoho, ani mravence – něco jako když sádhuové pijí vodu filtrovanou přes plátno, aby neublížili ani těm nejmenším tvorečkům – taková budiž naše řeč.

Politická korektnost se zdá být kultivující a neškodná, vždyť jde jen o slovo a to nikoho nezabije. Jenže slovo je mocná zbraň, která hýbe světem. Slova připravují půdu ledaskomu k ledasčemu. Stačí vhodně korektně pojmenovat viníky, škůdce a zrádce a to se to pak likviduje s klidným svědomím – (jinak by neklidné nekorektně řvalo a hryzalo).

Ale aktuálně:

Je nekorektní říkat o někom, že myslí na život svých potomků aspoň na jednu generaci dopředu a nepodceňuje trendy a fakta – to by vzbudilo respekt – politicky správně je nazvat ho „(něco)fobem“ – člověkem nemocným a pomýleným – to jde lehce a následně se pak jím snadno pohrdne.

Nebo je nekorektní říkat pravdu, že některé spolky (zákony) ochránců přírody jsou spolky (zákony), které fakticky nic nechrání, jenom škodí lidem. Ale jak by to znělo: Spolek nepřátel lidí! – to Ekologická iniciativa si zaslouží podporu, třebaže (právě proto, že) má cíle politické a není to blaho broučků a žížalek, o ně v politice opravdu nejde. (Ochráncům ze „staré školy“ však ano, ale ti jsou v politice většinou nepoužitelní.)

Nebo nelze říci, že lidé na Šumavě chtějí (a mají právo) normálně žít v normální krajině, ač je to pravda. To nevyžene lidi do ulic a k podpisovým archům a neudělá z aktivistů spasitele a z obyvatel Šumavy zlosyny. Politicky správné je říct tohle: „Lid Šumavy se zjančil a jako utržený z řetězu chce drancovat lesy a podnikat v zábavním průmyslu a stavebnictví – jen honba za penězi bez jakýchkoli ideálů a úcty ke krajině a podmínkám NP. I neúcta k tomu, co se tam za poslední roky (s nemalým úsilím ochránců přírody) už podařilo vytvořit!“ (Monokulturní smrkový humus (hřbitov) na stovkách hektarů – dobrý základ pro nový přirozeně pestrý a zdravý les.)

Ach, ta nešťastná Šumava, co komu udělala, že asi vstoupí do historie jako školní příklad toho, kam se to dá – po cestě dlážděné dobrými úmysly a nešťastnými okolnostmi a s politickými zájmy v zádech – dotáhnout.

A na počátku bylo slovo – krásné a vznešené, jen blázen by se mu bránil – ke slovu „park“ přidat „národní“. A to slovo vydláždilo cestu pro následnou aplikaci smýšlení a chování se smutným nekoncem trvajícím dodnes. A snahy o obecnou, zákonnou nápravu jsou marné – není zákon ten, který by vyhověl parkům všem (čtyřem). Proč asi Šumava dělá tolik problémů? Protožeje moc velká, je osídlená a je to převážně dílo lidských rukou (lidské rozumné zásahovosti). A současný stav je převážně dílo lidského (ne)rozumu, korektně nazvaného „princip bezzasáhovosti“. Obecné zákony pamatují na rostliny a zvířata a jejich přírodní život – s člověkem při tom moc nepočítají. A tak lidé na Šumavě, kteří jsou po staletí součástí a spolutvůrci této krajiny, jsou najednou ve vlastním domě živočichy druhé kategorie - škodná a personae non gratae, krajina už nestojí o jejich ruce (a srdce) a žádá po nich obrazně to, co po původních stromech – aby padli a udělali místo pro člověka nového – lepšího – národního!. ... „Tak chcete park národní, nebo ne? No tak se podle toho chovejte a něco obětujte, jinak za to, že ten park bude národní, fakt neručíme! A budete mít jen kousek pěkné, ale nesprávné přírody, která s národním parkem nemá nic společného... Bezcenný flák země – nenárodní park (a v něm bezcenní, nenárodní lidé)... a to snad nechcete!“

Jde z toho strach... na Šumavě se bojuje nejen za Šumavu.

Postup aplikovaný na Šumavě se dá (s dobrým i nedobrým úmyslem) použít na cokoli a se stejným efektem. To, co je, vylepšit přívlastkem, který to zpolitizuje (a najednou už nic není jako dřív), je tu prostor pro politický boj i s tou nešťastnou korektností, nad kterou pak někdy zůstává obyčejný rozum stát a selský dostává nakládačku.

Iniciativě se meze nekladou (kladeči mezí by se okamžitě stali mrtvolami ... politickými a mnohdy i reálnými), to spíše být přírodnější než příroda a za to se pak schová cokoli a žádná oběť není nepřiměřená a pro slitování není místo. (Kolikrát už to tak v minulosti bylo!)

A tak uprostřed té kanonády dobrých a nedobrých úmyslů, křivých i rovných obviňování, odborných i neodborných studií i obyčejného lidského smutku ... se chce nekorektně zařvat se Švejkem: „Co blázníte?! Dyť jsou tady lidi!“