Právem rozvířila koncem minulého roku hladinu veřejného mínění žádost skupiny poslanců ČSSD a KSČM v čele s bývalým komunistou a nyní sociálnědemokratickým členem parlamentu, profesorem Zdeňkem Jičínským, adresovaná Ústavnímu soudu. Jejím smyslem je, jak známo, zrušení zákona, na jehož základě byl před časem (konečně) zřízen Ústav pro studium totalitních režimů.

Levicoví zákonodárci argumentují tím, že celé období 1948-1989 nelze nazývat totalitou, mimo jiné proto, že druhá polovina páté dekády již přinesla uvolnění a šedesátá léta nebyla totalitní vůbec, neboť směřovala k demokratizaci komunistické společnosti. Také v období takzvané normalizace nepoužíval prý režim tak represivních metod vládnutí jako v první polovině padesátých let. To vše má ospravedlnit smysl zmíněné žádosti, kterým není nic menšího než zasadit Ústavu pro studium totalitních režimů smrtelnou ránu.

Kladu si otázku, zda si pan profesor Jičínský a jeho podporovatelé jsou vědomi toho, jak nebezpečné je jejich angažmá. Ďábelsky nebezpečné.

Pokud by totiž měly platily argumenty v návrhu obsažené, sotva bychom mohli zabránit českým neonacistům, aby podobným způsobem nezačali hodnotit období protektorátu. Jistě by se našly hlasy říkající, a já jsem takové během života zaznamenal, že po většinu období 1939-1945, tedy než se do naší země přesunula válečná fronta, nebyl život v Čechách a na Moravě zase tak špatný. Ač ledaskde jinde zuřil krutý válečný požár, u nás panoval de facto mír. Lidé chodili do práce i za zábavou, hospodářství fungovalo, točily se filmy, slavily svatby, rodily děti. Pravda, jistá omezení existovala, obyvatelstvo se muselo smířit například s přídělovým systémem, ale co naplat, byla přece válka. Kdo dodržoval zákony, směrnice a vyhlášky, nacistické vládce neprovokoval, nepodporoval odboj, nešmelil s načerno poraženými prasaty a nepytlačil, mohl žit i za Hitlera docela spokojeně.

Hovořit tedy v souvislosti s běžným životem protektorátu jako o nepřetržité totalitě není tak úplně na místě. Němci se sice dopouštěli excesů, ale ty se občanů loajálních Říši příliš netýkaly. V jistém ohledu byl v protektorátu dokonce větší pořádek než za první republiky, jezdilo se vpravo, bez reptání byl akceptován letní čas a noční zatemnění, jakož i sběr všeho možného. Troufnu si odhadnout, že i kriminalita poklesla.

Že je takové uvažování s ohledem na veškeré zlo, které zvrácený nacistický režim spáchal, naprosto nepřijatelné, ba hanebné? Samozřejmě. Stejně tak nepřijatelná je snaha levicových politiků kolem prof. Jičínského dosáhnout soudního rozhodnutí o tom, že komunistický režim sice totalitní byl, ale ne zase tak úplně.

Anebo jsou tito lidé připraveni stejně „rozpitvat“ totalitu panující za protektorátu a částečně ji rehabilitovat? Pokud ano, tak ať to řeknou nahlas a do očí všem, kdo přežili holocaust a jejich potomkům. Svého času něco podobného tvrdil v Rakousku nacionalista Haider a byl z toho celoevropský skandál. Chtějí se snad naši levicoví zákonodárci, kteří se pod Jičínského žádost podepsali, postavit do řady lidí se stejným politickým úsudkem?

Aktivita pana profesora Jičínského svědčí o mnohém. Také o pravdivosti známého pořekadla, že bývalý komunista je totéž jako bývalý černoch.

Stejskal.estranky.cz