Pochopitelně, že v každé zemi nalezneme nějaké zvláštnosti, jimiž se nikdo nechce nějak zvlášť chlubit. To je dáno stavem vývoje společnosti. Otázkou je, zda oněch zvláštností (paradoxů) není v naší zemi přespříliš. Již jen to, že se stále tak nějak stydíme ve vnitřním i mezinárodním styku používat název Česko. Mnohé by se tím usnadnilo.

Ale pojďme úplně dolů. Podívejte se na některé obecní (či městské) vývěsky a informační tabule. Není jich málo, na nichž ještě v prosinci 2015 zvou různé strany občany ke komunálním volbám pod různými hesly a s barevnými fotografiemi kandidátů. O čem to svědčí? O tom, že selhal v té či oné organizaci nebo straně „nástěnkář“? Nikoli. Svědčí to o naprostém podceňování voličů. Před volbami jsme vás potřebovali a teď již o nic nejde. S aktualitami přijdeme až za dva roky při volbách krajských. Mávnete nad tím rukou? Ale z takových maličkostí vzcházejí později i velké věci.

Ale pojďme k těm velkým. Přibývá dětí, které jsou ve dvanácti letech léčenými kuřáky, v šestnácti pak léčenými alkoholiky. Naši puberťáci jsou největšími pijany v Evropě a přední místo zaujímají i v kouření a v užívání drog. Dospělí nejsou nijak pozadu. Ve světovém měřítku máme nejvyšší spotřebu alkoholu na hlavu. A spolu s tím u nás kvete hazard. V Rakousku je na tisíc obyvatel 0,3 hazardních přístrojů. U nás téměř osm. Podle nejnovějších výzkumů je na hracích automatech závislých více než 200 000 obyvatel. Ovšem nikomu nevadí, že symbolem jedné sportovní soutěže je synonymum hazardu (Synot) a symbolem další sportovní soutěže alkohol (Gambrinus). Dokonce jsme si šéfa přes hazard zvolili senátorem. Samozřejmě, že základní příčina všeho není v oněch názvech soutěží, ale rozhodně je to alespoň trochu paradoxní.

Horší jsou paradoxy, které nevidíme. Polovina z nás dýchá vzduch, v němž obsah jedovatých látek přesahuje stanovené limity. Ostravsko, Karvinsko a Frýdecko-Místecko patří k nejvíce znečištěným regionům v Evropě. V našem ovzduší jsou ve velkých koncentracích obsaženy suspendované částice, kadmium, arzen či oxid dusičitý. Ovšem nejsou vidět, takže to nikoho nevzrušuje. Zrovna tak s posvěcením státu ukládáme ročně na veřejné skládky více než 35 tisíc tun nebezpečných odpadů. Což bohužel umožňuje zákon o „technickém zabezpečení skládek“, v jehož rámci jsou toxické látky zcela cíleně zaměňovány za materiál k technickému zabezpečení skládek. Výsledkem je to, že na každého z nás připadá ročně asi 137 kg nebezpečných odpadů. Navíc je také dovážíme ze zahraničí. Jen v roce 2012 jsme k nám jich dovezli 24 653 tun. Proč?

Zdánlivě neškodným paradoxem je ona známá věta: „Chcete to s účtenkou nebo bez papíru?“ Takto se učí šidit (podvádět) velká část populace, když rozdíl mezi papírově přiznanou a nepřiznanou platbou činí často minimálně jednu třetinu předpokládané částky. Odborné studie uvádějí, že takto přichází stát asi o 600 miliard korun. Podle studie „Hodnoty, postoje, chování“ projektu European Social Survey se ekonomických prohřešků vůči státu dopouští téměř 40 procent našich občanů. Navíc jsou ony práce firem a řemeslníků značně předražovány. My šidíme, avšak ostatní šidí nás. Polovina z nás byla někdy podvedena tím, že si koupila potraviny, které byly zabaleny tak, aby nebylo vidět jejich špatné části. My zase předražujeme zakázky a čelíme (nebo často nečelíme) žádostem o úplatky. Všeobecné mínění je takové, že kdo chce opravdu vydělat peníze, nemůže jednat poctivě.

Od dob Václava Klause čím dál tím více občanů věří tomu, že hlavní příčinou našich potíží je Evropská unie, jako jakási transformovaná RVHP. Která nám ještě dle stejného autora posílá korupční peníze (dotace), takže vlastně za jejich zneužívání (rozkrádání) u nás mohou v Bruselu. Proč tedy vláda a parlament nezačínají pracovat na našem vystoupení z EU? Až se najde před krajskými či příštími parlamentními volbami opět nějaký „chytrý a bohatý“ člověk, který založí hnutí „za vystoupení z EU“, může paradoxně získat drtivou podporu voličů a může se tak opakovat nedávný efekt se zrušením poplatků u lékaře. Že to není možné? Ale již dnes dávají naši voliči v evropských volbách důvěru kandidátům, kteří mají v programu zrušení EU, případně vystoupení Česka z EU. Nevím, jak by se chovali tito voliči, kdyby do našeho parlamentu kandidoval někdo s plánem zrušit Česko a připojit ho k Německu, abychom se “měli lépe“.

Neposledním paradoxem naší společnosti je nenávist a přesvědčení mnohých, že v letech 1990-2014 to v této zemi nestálo za nic. Nevěříte? Podle nedávné ankety Parlamentních listů, které se prý účastnilo 61 655 lidí, jich na otázku „byla léta 1990-2014 pro naši zem úspěšná?“ 88 % odpovědělo, že nikoliv. Podobně dopadají diskuse na mnohých jiných webových stránkách. Když nedávno zveřejnily Novinky.cz příběh 73letého muže, který trpí mírnou psychickou poruchou a po smrti manželky její ztrátu neunesl, pročež začal pít, propil všechno, přišel o bydlení a dnes je bezdomovcem. Nejmírnějšími reakcemi pod tímto článkem byly názory, že za to všechno může „zvrhlík Havel“.

Vše výše uvedené se zřejmě nevyřeší tím, že zvýšíme životní minimum, minimální mzdy a zatím jen velice mírně důchody. To je názor odborářů, bohužel i sociálních demokratů. Nic z toho neřeší výše uvedené, konec konců to ani jednorázově nejde. Schází systém, vize, schopnost objektivně pojmenovat společenské jevy a nedělat politiku od voleb do voleb.

Je tedy paradoxem doby, že je vše špatné? Ale kdeže. Žijeme si navzdory tomu všemu velice dobře. Spisovatel Ivan Klíma v nedávném dlouhém rozhovoru pro Pátek LN říká:

Zažil jsem válku, koncentrák, komunisty, padesátá léta…Takže to, co se dneska děje, je takové… nechci říci přímo kabaret, ale je to spíše pro zasmání. Zkrátka po koncentráku a taky po padesátých letech už všechno je lepší. Žijeme v demokracii. A když se tam nahoře pošťuchují a občas se vyplaví nějaké svinstvo, tak to zkrátka k té demokracii patří. I to, že se to vyplaví. Jsem navýsost rád, že jsem se dožil, že tahle země se stala demokratickou - většinu života jsem prožil v totalitě. …
Vždycky je vrstva zklamaných lidí, kteří čekali něco jiného. A jiní jsou spokojení. Je důležité, v jakém je to poměru. Mě Západ ani demokracie nezklamaly. A po Rusku nešilhám. Myslím, že ani nikdo z mých přátel nebo rodiny. Ale na tu tendenci hledíme s obavami….
Myslím, že ubývá lidí, kteří jsou s to dělat věci pouze z přesvědčení a z nadšení. A přibývá lidí, kteří se vždycky nejdřív ptají, co za to. Nemám to opřené o žádné statistiky. Je to můj čistě osobní dojem.

A ještě nakonec dva paradoxy. Prvním paradoxem doby je to, že si buď neumíme, či nechceme říkat pravdu. Pravdu o minulosti a také o přítomnosti. To pochopitelně neumí každý. Většinou jsou takových analýz a rozborů schopni lidé vysoce inteligentní, tradičně a výjimečně vzdělaní a také se značným přehledem i zkušenostmi. Jenže my jim nenasloucháme. Také proto, že nejsou ve vedení státu a jinak jim bohužel nedáváme slovo. A když přece jen jejich slovo někam pronikne, dokážeme ho dokonale (a někdy i hulvátsky) znegovat. A to je tím druhým paradoxem. Zatraceně, po kom jsme tohle zdědili?