26.4.2024 | Svátek má Oto


SPOLEČNOST: Brněnská nechutnost je přehlédnutý milník

12.6.2018

Má-li být společenství (kmen, stát, civilizace) životaschopné, musí mít ideu, která zdůvodňuje jeho existenci. V ni musí jeho příslušníci věřit, aby byli ochotni za ni položit život. Dále je zapotřebí idea duchovní, která dává smysl jejich životu. Ideální kombinací, která činí společenství silným, je tedy víra v boha a zdravé vlastenectví (to mají např. v Polsku, Izraeli a dosud měli v USA). 

Společenství musí mít své nedotknutelno (jednak ideové, jednak světské - posvátné symboly, hrdiny, písně, pomníky atd.), v které musí velká část občanů věřit. Pokud víra vyprchá, postačí nějakou dobu pouze úcta ke svým kořenům. Jestliže většina občanů ztratí víru i úctu, a tudíž je málo obránců dosavadních hodnot, v dohledné době nutně propuknou zásadní změny – rozpady, převraty, revoluce, nástupy diktatur, války apod., nastolující hodnoty jiné. Tak to bylo odjakživa, tak to má lidstvo zakódované ve svých genech. Stejně tak má v sobě člověk zakódovanou potřebu patřit k nějakému společenství se stejnými hodnotami. Tak to bude i nadále, pokud nedojde k zásahu do lidského genomu.

V brněnském divadle došlo ve své nechutnosti k neslýchanému pošlapání jak duchovního, tak státního nedotknutelna. A co na to národ? Co si o tom myslel lid obecný, nevíme, resp. mně nejsou známy nějaké průzkumy. Ale co „elity“?

Politici, věrný to obraz tváře národa, přece měli rozčileně zaburácet jedním hlasem, že zesměšňování vlajky a vlasti nikdy nedovolí! Oni však jako obvykle potichu slinili prst, aby správně vyhodnotili směr větru - situace ovšem nebyla úplně přehledná, a tak až na výjimky byli přirozeně zaneprázdněni vážnějšími problémy, lapálie v nějakém divadle si jaksi... tento... nevšimli. Tedy téměř nulová reakce, což je velmi vypovídající.

Ale ještě tu máme filozofy, umělce, intelektuály! Ti měli vzkřiknout, že na křesťanství, jeden ze základních pilířů naší euroamerické civilizace, se takto svévolně sahat nebude, ať víru máme či nikoliv! Kromě Petra Osolsobě, který mužně a s noblesou excelentním způsobem vyjádřil pohrdání jak tou divadelní ubohostí, tak i svými mlčícími kolegy, se naši velikáni nikterak nevyznamenali. Pozérství Tomáše Halíka, beztvarost či dětinské bagatelizování ředitelů divadel, křik levicových liberálů o umělecké svobodě (úporné hledání hranic umělecké svobody je zcela vykonstruované, svoboda prostě končí tam, kde začíná bytostná urážka někoho jiného – protože jak s ním pak chci žít v jednom státě? A každý tvůrce urážku přesně identifikuje, vždyť právě proto ji chce použít!) a k tomu ještě další jalové mrmlání. Ale z kolika úst zaznělo jasné přihlášení se k naší evropské kultuře?

To vše vypovídá o našich hodnotách, lépe řečeno o naší prázdnotě. A tak je naprosto v řádu věcí, že u moci jsou tři divné strany a že na Hradě sedí člověk, který po bezobsažných žvástech liberálních veleduchů lidem vysvětlil slovy sice květnatými a šroubovanými, leč srozumitelnými, že je jako oni, že má rád tlačenku a slivovici. Lid prostý pak ocenil autenticitu a po zásluze odměnil. Ale – kde je to světlo na konci tunelu?