Češi stejně jako Poláci v současnosti usilují především o blahobyt – největšího nepřítele náboženství

„Ať tak anebo tak, všechno je naopak,“ zpívá skupina Hudba Praha. Slova její písně lze však použít i pro stručné vystižení náboženského rozdílu mezi Polskem a českými zeměmi dnes a zhruba před tisíci lety.

Sňatek přemyslovské princezny Doubravky s polským knížetem Měškem I. měl prý tehdy stanovenou jasnou podmínku: Měšek, dosud pohan, musí přijmout křest. Byť není zcela jasné, zda si ji kladla především sama Doubravka, či pražské politicko-církevní kruhy, naplnila se údajně rok po svatbě, v roce 966. Před 1050 lety tak počala christianizace celého Polska – i díky tomu, že do Doubravčina doprovodu patřila též skupina kněží a mnichů.

Po 1050 letech je vše, zejména na první pohled, přesně obráceně: Polsko tvoří baštu křesťanské víry, Češi mají statut liberálních neznabohů, spolu s Estonci nejvíce ateistického národa Evropy. Doubravka by je nejspíše považovala za divoké pohany a svou vlast za misijní území. Její podobizna, samozřejmě nikoliv dobová, ale z 19. století, od Jana Matejky, asi nejslavnějšího polského malíře, jenž vyportrétoval celé polské dějiny, nám představuje ženu posmutnělých, leč odhodlaných rysů s planoucí svící a velkou biblí, tedy cosi, co se v Čechách už dlouho nenosí. Vždyť i „naše“ asketická svatá Anežka se připomíná hlavně v souvislosti s proroctvím, že až se najdou její ostatky, bude u nás dobře neboli – v soudobé interpretaci – blahobytně.

Víru zahubil komunismus

Rozdíl vynikne i ve srovnání akční stránky věci. Zatímco v raném středověku Češky a Češi christianizovali Polsko, dnes v českých farnostech vypomáhají polští kněží. Jako významný fenomén mají dokonce samostatné heslo na Wikipedii, podle níž tvoří více než desetinu všech římskokatolických kněží u nás, ovšem třeba v ostravsko-opavské diecézi až čtvrtinu.

Odlišný vztah ke křesťanství ak církvi má u obou jinak blízkých národů své historické příčiny. U nás se po roce 1989, po krátkém oživení zájmu o náboženství, usadil chronický nářek, že českou víru zahubil komunismus. Přitom v Polsku religiozita za komunismu stoupala. V roce 1960 se v sociologickém šetření jako věřící deklarovalo 80 procent respondentů, v „orwellovském“ roce 1984 dokonce 94 procent. Souvisí to samozřejmě i s polským papežem Janem Pavlem II., především ale s tím, že katolická církev historicky působí jako nosný pilíř polské národní identity. Stala se tudíž i hlavní oporou v boji s komunismem. České národní obrození se naopak formovalo proti katolické církvi, jež byla vnímaná jako spojenec rakouského režimu. A byť se ještě v roce 1950 na území dnešní ČR při sčítání lidu ke katolické církvi přihlásilo přes 75 procent obyvatel (jako bez vyznání se jich deklarovalo jen 5,8 procenta), v řadě případů šlo o takzvané matrikové či vlažné katolíky. Jejich chabé přesvědčení a zejména potenciální víru jejich dětí komunistický režim snadno rozložil.

Ovšem jistý druh „matrikovosti“ vlastně existuje i ve společnostech se silným postavením církve. Hodně lidí se k církvi hlásí, ba do kostela chodí především proto, že tak činí skoro všichni ostatní, a pro jedince je tedy obtížné nebo nepříjemné vysvětlovat, proč zrovna on ne. Zvláště v zemi, kde katolická církev spoluvytváří národní totožnost a kde se k ní ve sčítání z roku 2011 přihlásilo 87,5 procenta lidí. Nicméně v jednom polském průzkumu z roku 2012 se sice skoro 46 procent respondentů deklarovalo jako věřící podle církevní věrouky, přes 47 procent však zvolilo variantu „jsem věřící svým vlastním způsobem“. Podle sociologů to svědčí o tom, že iv Polsku, podobně jako jinde ve světě, probíhá proces takzvané privatizace víry, jenž se projevuje odporem k zaběhaným tradičním církevním formám a hledáním osobnějších cest.

Rozkol v polské společnosti, který navenek vnímáme jako spor konzervativních národních katolíků ze strany Právo a spravedlnost (PiS) a liberálů z Občanské platformy (PO), je tak mnohem složitější. Ostatně většina členů i voličů PO byli a jsou rovněž katolíci. Současná polská „občanská válka“ proto mimo jiné odráží též konflikt mezi vírou tradiční a formalizovanou, spojenou s nacionalismem, a tudíž i s politikou, a vírou privátnější, typickou pro lidi mladší, vzdělanější a žijící ve velkých městech. Asi i ke škodě polské církve se její vedení nyní spíše přiklání jen k jedné polovině katolíků (či obecněji řečeno věřících), přičemž nikde přece není psáno, že zrovna ti tradičnější jsou vcelku automaticky lepší.

Křesťanství opět v módě

V českém průzkumu z roku 2008 se za ateisty označily skoro dvě pětiny respondentů, za církevně věřící zhruba desetina, polovina ale vybrala kategorii „mezi“. Možná je tak česká společnost i na religiózním poli té polské přece jen o něco bližší, než se všeobecně soudí.

A dnes je i u nás v módě ohánět se křesťanskou tradicí – tváří v tvář zatím jen mediálně sledované vlně převážně muslimských uprchlíků nebo teroristickým útokům prováděným radikálními islamisty. Někteří tyto události dokonce interpretují jako výzvu dějin či prozřetelnosti, abychom se více zamyslili nad svými kořeny, nad tím, komu, čemu a proč vlastně ne/věříme.

Nicméně nyní tolik skloňované slovo džihád původně znamená snahu o osobní duchovní sebezdokonalení a rozvoj vlastní zbožnosti. Každý křesťan by proto měl být především celoživotním „džihádistou“, byť se obsah jeho věrouky od té islámské liší. Na této cestě narážejí příslušníci obou národů na různé překážky, minimálně jednu však mají společnou: Češi i Poláci nyní žijí v nejtučnější éře svých dějin, v moderní, urbanizované a technicky vyspělé společnosti založené na konzumování materiálních dober. V epoše, kdy je politika víceméně jen služkou ekonomiky, a to nikoliv pouze ve smyslu lobbystických tlaků velkých korporací, ale též přesvědčení, že politik má především zařizovat blahobyt –tedy snad největšího nepřítele náboženské víry všech vyznání v dějinách. Neboť bohaté a bohatnoucí společnosti se často řídí premisou „Boha budeme mít, až si na něj vyděláme“.

Autor je politolog

LN, 18.4.2016