Po prohlédnutí Reflexu číslo 15/2014, článku "Architekti sami sobě" a barevné přílohy, jsem jen stačil zaúpět: "A co to ti architekti tak strašnýho udělali, že se sami tak trestají? Když si postavili tyhle obytné hrůzy a ještě to veřejně presentují?"

Přiznám, nejsem architekt. Ale mám dlouholetou zkušenost se správou bytového fondu, a to od stařičkých domů ve Vysočanech v Podvinní, přes rodinné domky, vily a moderní stavby, které stavěli architekti mezi válkami, až po paneláky. Prostě po spadalo pod naši správu. Jistěže ta údržba nebyl nic moc, byl socialismus a nebyly peníze.

Ty bláboly, že dneska nejsou na nic peníze, mohou brát vážně jen osoby mladé a neznalé té doby anebo duševně poněkud mdlé. Mně stačí projít se po Vysočanech, Proseku, Letňanech a Horních Počernicích a zavzpomínat. Místo šedivé a opadané hnusné komunistické Prahy 9 jsou dnes tyto oblasti veselé, moderní a celé opravené. Vždycky, když slyším vyprávěnky, jak je to tam či onde u nás "hnusné", pomyslím si cosi o neskutečném vlivu propagandy. A také o starých vzpomínkách, které si mnozí projektují do dneška. Asi jako když mi můj kamarád Pavel líčil, jak je to hnusné na Václaváku, a pak zněj vylezlo, že tam byl osobně naposledy v roce 1989. Ne že by nebylo u nás co napravovat, ale vybydlené baráky jako ten na Palachově náměstí najdete jak v Berlíně, tak v Madridu. A taky uprostřed města.

Osobně hodnotím domy nejen podle vzhledu, ale hlavně podle užitnosti. Domy jsou podle mne na bydlení a ne na ukájení přerostlého ega různých polovzdělanců, Němci trefně nazývaných "fachidioty".

Než začnu, jen sdělím, že nejen žádný milovník podnikatelského baroka a že se mi například velice líbí pražské kubistické domy. Včetně domu U černé Matky Boží. A ve Vídni stavby Hundertwasera, s kterým spolupracoval architekt rozkošného česko-rakouského jména Joseph Krawina, dokážu před nimi sedět (mají tam lavičky - jsme ve Vídni) a koukat se a obdivovat.

Také mne v Barceloně uchvacuje nejen Sagrada Familia, ale i jednotlivé domy Gaudího. Při jejich první prohlídce je nejlepší, když nějaké peníze obětujete a uděláte si kolem nich objížďku taxíkem. Taxikáři tyhle trasy znají. Ovšem v budovách už se nebydlí, ale sídlí v nich banky a různé instituce. Bydlet se v nich moc nedá.

Jako třeba v hystericky vychvalovaných rodinných domech na Babě od prvorepublikových slavných architektů. Ty ostatně "nejvíce in" taky nejsou k bydlení, ale na koukání zvenku. Prokecl to třeba Pavel Kohout, který jeden z takových domů má kus od Prahy. Když řekl že tam bydleli jen v létě a v zimě museli do Prahy, že se tam žít nedalo. Ono je v nich strašné bydlení i v letních pařácích. ovšem Kohoutovi tam měli před sebou, pokud vím, Sázavu.

Aby bylo jasné, o čem budu dále mluvit může si slovutný čtenář i spanilomyslná čtenářka kliknout na:

3 otázky, které vám pomohou při výběru architekta
Nízkoenergetické domy
Zde najdete plecháč, zde kunratický plecháč a dřevostavba je zde.

Než si kliknete na Plecháč a prohlédnete si jej, stojí za to citovat jeho hodnocení v Reflexu:
"manifest individuálního, moderního a udržitelného bydlení..."

Doporučuji napřed prohlédnout ty skvosty. Které si dle článku postavili "architekti sami sobě" (asi jako Národní divadlo "Národ sobě").

Jako hlavní zásady těchto moderních architektů nalezneme v jejich stavbách:

1. Tak za prvé, dům nesmí mít žádný sklep a hlavně ne sedlovou střechu. Tudíž nemá žádné skladovací prostory. V něm bydlící moderní lidé zřejmě žijí bez lyží, sáněk, byciklů, stanů, kabátů na zimu. Nic neskladují a neuschovávají, vše po použití zřejmě zahodí nebo mají k vytápění a skladování maličkou komoru někde v přízemní. Což ubírá prostor, to ale zájemcům zásadně tají. Naivitu a dá se říci přímo pitomost spojenou v jejich myslích se sedlovou střechou, vyjádřil kdysi jeden moderní architekt výrokem: "Na co by měli lidi šikmou střechu? Že by tam dneska skladovali seno?" Obávám se, že měl seno v hlavě dotyčný.
2. Platí pro ně šílené vize Lenina architektury Le Corbusiera, který například podle jižních tradic požadoval na všech budovách rovné střechy. Ta idea rovných střechách došla dnes u mnoha "moderních" architektů ke zbožštění. To, že rovné střechy u starých domů třeba na jihu Španělska jsou z udusané hlíny, protože tam prší jednou za rok a sníh tam neznají, je "nezajímá" Ostatně, do všech rovných střech až do devadesátých let vždycky zatékalo (řešili jsme to častokrát a často marně) a když si dnes nenecháte udělat superdrahou rovnou střechu, bude do ní po nějaké době zatékat zase.
3. Vnější plášť těchto domů, to je také pro uživatele soda. Okenní prvky jsou téměř ve fasádě, takže trpí deštěm. Nejšílenější okna z hlediska údržby má pražský "Tančící dům". Však také když leje, je celá fasáda šmouhatá, jak je promočená. Takže brzo pravděpodobně opadá. Je to dům jako "výtvarný artefakt", ale jinak k ničemu, jak ukazuje praxe.
4. Úžasná je také móda, kdy střecha, pokud dům má výjimečně sedlovou, končí přesně se štítem a obvodem domu. Takže jsou šít ale i stěny za deště vždy mokré a v místě spoje začne zatékat už po několika zimách, když se tam tvořil led. To, že střechy s přesahem užívali z dobrých důvodů již před tisíci lety naši předkové, nepovažují dotyční za důležité. Geniální jsou přeci oni! Co jsou proti nim nějací Keltové, Římani, architekti kultury Ming nebo středověcí stavitelé? Pch, teď je doba nová, doba krabicová!
5. Také vnitřní uspořádání je plánováno pro "moderní nekonvenční uživatele", kterým bude neustále celý život okolo 35 let, nemají a nebudou mít děti, nevědí, co je průjem nebo chřipka, nikdy je nebudou bolet klouby a nohy, nevadí jim průvan a vůbec jsou "fit". Otevřenými prostorami v domě, kde u dveří nejsou prahy, neustále táhne a nejlépe je, když je prostora nad schody prosklená, to táhne jak na Výdrholci (to je kopec kousek za Prahou). Bezvadné, máte-li děti nebo je-li vám přes šedesát. Trvalá nemocnost zaručena!
6. Radostné bydlení v nekonvenčním prostředí je zaručeno. Ovšem pokud se obyvatelé do té doby nezabijí pádem ze schodů, když schodiště bývají výtvarně umístěna "volně v prostoru". Zábradlí a madla považují tito architekti většinou za zbytečné. A když už tam je, vypadá jak vstup do kotelny. Dojmul mne architekt, který navrhl předlouhé venkovní schodiště v úzké štěrbině mezi dvěma stěnami sestavené z betonových stupňů typu "strmé schodiště". Tak, jak je kdysi dělali na venkově ze dřeva. Ovšem z betonových kostek. Každý stupeň je jen poloviční, tedy na šíři jednoho chodidla. Protože je to o zabití, ty schody, tak bych doporučoval, aby dole, u paty schodiště, až tam dotyčný dopadne a přežije to, byla nenápadná cedulka s telefonním číslem na rychlou záchranku. A pro ten druhý případ, když ho tam najdou pozůstalí už zabitého, ceduličku se spojením na pohřební službu. Bude to takové praktické. V Reflexu k tomuto vražednému schodišti pak náleží popiska hodnocení u domu zvaného "Kubík": Prostorová substituce byla zásadní…, v prvním nadzemním podlaží (k němu vede to šílené schodiště) je byt 2+kk – zvaný "vejminek". Aúúú! Už vidím dědka nebo babku, jak radostně skáčou z polovičního betonového schodu na spodní poloviční schod při cestě na zahradu, aby pak volným pádem přistáli dole na betonové dlažbě…
7. Úžasné jsou prkenné dřevostavby se stěnami vycpanými izolací z hlediska zvukové izolace, totiž neizolace. Když někdo na konci baráku kýchne, upadnou v kuchyni ze zdi hodiny. A vzhledem k tomu, že tyhle domy zvukově naprosto neizolují, jsou nejvíce vhodné pro dámy, co je "neustále bolí hlava". Protože jen málo mužů se dokáže věnovat lásky hrám, když je slyší všichni v domě. A to tady nebudu rozebírat problém "flatulence" (česky prdů), kterým trpí většina starších mužů a nemálo žen. Jak to říkala Babička: "Co krok, to prd. Co prd, to krok."
8. Také ty dvanáctimetrové ložničky jsou naprosto úžasné. Zvláště jsou-li zkosené a pod střechou. Malé děti a lidé nad padesát tam v létě nedokážou spát. Dušení za živa zaručeno. V létě vedro, v zimě málo vzduchu,
9. Módní je dneska stavět domy, jejichž plášť tvoří plech. Kdo byl za deště v plechové boudě, dovede si představit, jak to vypadá, když začne pršet. Jistý dům, označovaný jako "Plecháč", má stěny z rezavějícího plechu, po kterém, jak je vidět na fotografiích, za deště teče dolů voda. To musí být úžasné mít kolem baráku na zemi zaschlou rez! Jiný dům celý obalený plechem vypadá jako řídící vojenské středisko U.S. Army pro tajný výzkum mimozemšťanů.

Ovšem proti gustu, žádný dišputát. Když chce někdo bydlet v domě, jehož hala vypadá jako nástupní prostor na nádraží jen obložená dřevem, je to jeho věc.

Ovšem nevím, co a jak učí vysoké školy naše architekty, ale o člověku, tedy lidech, kterým má dům sloužit, neví naprosto nic. O jeho potřebách, o společenských zvycích, o jeho chování atd. Člověk totiž není abstraktní pojem, ale jak říká D. Morris nahá opice: "Nahá opice (tedy člověk) se často nechá oslnit svým mozkem a zapomene, že pod blýskavým povrchem je stále ještě z větší části jen primátem. I opice dobývající kosmos musí močit." Sociální a fyziologické funkce a potřeby "nahé opice" jsou pro většinu moderních architektů španělská vesnice.

Celé litanie by se daly napsat o módě "energeticky úsporných domů". Taková regulace a systém stojí při stavbě strašné peníze. Na izolacích, na případné rekuperaci, na složitém systému, který se nezaplatí nikdy: než bude zaplacený, je zralý na rekonstrukci. Moderní architekti jaksi zapomínají, že v domě je plno vody. Z dýchání lidí, z toho, jak se myjí, jak se potí, někteří – to by jeden nevěřil - dokonce doma vaří a to je nějaké páry. Takže, tak jako v panelácích, o nichž socialističtí architekti tvrdili, jak jsou dokonale izolované a i jinak úžasné, dokud se dnes neopláštily, což stálo miliardy, tak byla plíseň jedním ze stálých společníků, bude i zde. Hlavně kolem oken na západní straně budovy atd. Máte-li rádi plíseň a nevětrané obydlí, hurá k těmto stavbám. Málo se tam prý platí za otop, ale nic na světě není zadarmo.

Tyto domy jsou stavěny podle nepřekonané marxistické ideje, že největším nepřítelem k uskutečnění našich ideálů jsou jaro, léto, podzim a zima. Pokud by bylo neustále tak okolo 22 stupňů Celsia, střídavě oblačno bez pařáků a deště, bylo by to nejlepší.

Bývalí soudruzi - když už byl přes žvanění soudruhů architektů problém s paneláky neudržitelný - vydali příručku, která se, pokud se pamatuji, jmenovala "Vady panelové výstavby". Za bolševika byla tajná a směl jsem si ji číst jen v technickém oddělení na ředitelství.

Poctivé by bylo, kdyby dnes byla vydána nějaká odborná příručka "Vady krabicovitých domů a ekostaveb". Aby lidi věděli, do čeho jdou.

No, jsem zvědav, zda někdo někdy zlidští tyhle krabicovité obludy. I nejstrašnější "podnikatelské baroko" je podle 99 % lidí menší hrůza, než tyhle šílenosti. Ukazující většinou nabubřelé ego a neschopnost pochopit, že lidi chtějí bydlet jako lidi a ne jako pokusní králíci různých "postmodernistů". A v neposlední řadě, jak si myslím neschopnost používat kružítko, složitý počítačový program a vlastní rozum.

Jak to napsal K. H. Borovský:

"Není nad původnost!
Každý po ní touží.
Lidi chodí přes most,
tak já půjdu louží."