Dnes v noci nepůjdu spát. Nemohu. Stále se musím vracet v myšlenkách do země našich východních přátel na Slovensko do Nitry. Teď už jsem doma. Je jedna hodina po půlnoci, 4. listopadu 2007. Takže se to stalo už včera. Jsem opět v myšlenkách v Nitře v klubu NAOZZAY.

Přijela jsem do Nitry z Prahy se čtyřmi přáteli na koncert art–rockové kapely VOTCHI. Je 3. listopadu asi 20.15. Kapela VOTCHI hraje svoji poslední skladbu Marie Magdalena. Skladba už se chýlí ke konci, v klubu je výborná atmosféra a kamarádské prostředí. Najednou se kolem mě mihne černý stín a pak další a další. Celý klub je zaplaven černě oděnými ozbrojenci s černými kuklami a samopaly. Slyším kolem sebe slovensky vulgární slova: „Drž hubu, ke zdi, ruce nahoru, mám ti pomoct ty hajzle, …..“ Hlavou mi bleskne myšlenka: „Byli jsme přepadeni.“ Jeden ozbrojenec do mě surově strčí, upadnu, ale musím rychle ke zdi s rukama nahoru. Moje kamarádka se nesmí pohnout a musí sedět s dlaněmi na stole, druhá kamarádka dostává ze šoku srdeční kolaps, protože trpí srdeční arytmií.

Stále nevím, jestli teroristi po nás budou chtít peníze, nebo nás postřílejí samopaly, nebo budeme jako rukojmí? Až po několika dlouhých minutách zaslechnu křik: „Občanské průkazy, doklady.“ Nevěřím svým uším. Teroristi chtějí doklady!? Odvážím se s rukama vysoko na zdi zašilhat stranou. A zažiju další a největší šok tohoto večera: Na jedné černě oděné postavě se samopalem spatřím nápis POLICIE. „Policista“ požaduje občanský průkaz. Tento úkol mohu těžko splnit, neboť ho mám v kabelce u kamarádky asi dva metry od sebe. S hrůzou vidím, že jeden „policista“ vbíhá na pódium a samopalem sráží flétnistovi na zem jeho drahý nástroj. Flétnista krvácí z úst, mám strach, jestli mu „policista“ nerozbil i zuby. Flétnista je v šoku, hrál s odposlechy v uších a se zavřenýma očima závěrečnou a technicky velmi obtížnou pasáž. „Policista“ flétnistu kamsi odvádí.

Mám kamaráda – policistu České republiky - a vím tedy, že Policie ČR před podobným služebním zákrokem má ze zákona povinnost zvolat: „Policie, jménem zákona,…“ Vím taky, že další základní zásady policejní práce jsou podpůrnost, zákonnost, adekvátnost,…… Policista nesmí dopustit snížení důstojnosti, vážnosti a cti osoby, proti které zakročuje, ani své vlastní. Slovenská policie pracuje jinak?! Žádné hlasité prohlášení „Jménem zákona“, zákrok zcela neadekvátní, vulgarismy místo jasných pokynů. Začínám se na Slovensku, v Nitře, v klubu NAOZZAY bát.

Jeden policista je vyzván, aby zajistil sanitku pro kamarádku se srdečním kolapsem. Sanitka až do konce policejního incidentu nepřijíždí. Na dámském WC se manželovi po velkém úsilí podaří přivést mou kamarádku k vědomí. Vše probíhá za absolutního nezájmu a arogantního chování slovenské „policie“.

V České republice se říká: „Když se kácí les, létají třísky“. S hrůzou mě napadá, že snad slovenská policie „pracuje“ podle šíleného pravidla: „KDYŽ CHCEME ZÍSKAT TŘÍSKU, VYKÁCÍME CELÝ LES.“ Ano, slovenská policie na své ostudné akci získala jen jediného „pachatele“. Kolem mne prochází za policejní asistence Mgr. Libor Barto Ph.D., profesor na MFF UK Praha – jinak též virtuózní flétnista art – rockové skupiny VOTCHI z Prahy. Mgr. Libor Barto Ph.D. má do krve rozseknutý ret. Bojím se, jestli nemá také poraněné prsty a zuby. Kolem volně pobíhá pes, asi policejní – vlčák bez náhubku. Máme v očích slzy. Skupině VOTCHI těsně před koncertem onemocněl bubeník. Vím, že skladatel, textař, kapelník a špičkový varhaník skupiny VOTCHI a zároveň profesor na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka v jedné osobě Miroslav Mužík celou minulou noc nespal a pracoval v hudebním studiu na tom, aby bicí nástroje na koncertě zazněly v dobré kvalitě z playbacku.

Na Slovensko přijela koncertovat špičková art–hardrocková skupina VOTCHI – kapela, jejíž popularita prudce roste. Skupina vítězí v různých soutěžích, předloni dokonce vybojovala v soutěži Český slavík titul „Skokan roku“. Slováci měli jedinečnou příležitost vyslechnout koncert virtuózní skupiny, která je složena z absolventů Konzervatoře Jaroslava Ježka. Tito absolventi ale nehrají v jazzových seskupeních ani v symfonických orchestrech, ale tvoří hudbu v České republice naprosto unikátní a ojedinělou. Ano, slovenští fanoušci měli možnost vyslechnout unikátní koncert interpretovaný špičkovými hudebníky.

Zákrok slovenské policie byl nejen neadekvátní, neprofesionální a vulgární, ale hlavně zbytečný. Na koncertu v Nitře v klubu NAOZZAY nebylo proti komu zakročovat. Necelá jedna minuta chyběla do konce koncertu skupiny VOTCHI. Necelá jedna minuta chyběla do konce poslední skladby. Necelou jednu minutu mohl a MĚL počkat jinak zcela zbytečný zákrok slovenské policie.

Vracíme se zpět do Prahy. Je tma, na dálnici ještě na slovenském území vidíme v dálce blikat modré majáky. Mám strach, že nás zastaví a opět přepadne slovenská policie. Nic. Oddechla jsem si. Ještě jedny modré majáky. Zase nic. Znovu jsem si oddechla. Necítím se na slovenském území bezpečně. Konečně překonáváme slovensko–české hranice. Jsem doma v České republice. Na naší první čerpací stanici pijeme kávu. Už se nebojíme přepadení.

Slovenská policie v Nitře v klubu NAOZZAY nevyhrála ani se svými samopaly. VOTCHI se svými hudebními nástroji ale u svých fanoušků vyhrávají vždy.

A nakonec vzkaz ode mne pro VOTCHI: „Jste nejlepší, přijdeme zas!!!“