Toto archaické slovo slyšíme častěji díky umělému problému, který přiživuje ministerstvo školství, poslanci, dietologové, novináři a kdo ví, kdo ještě další. Vypadá to, že tatranky, koblihy a bagety jsou hlavní problém našeho školství.

V roce 2001 jsme byli na studijní cestě v Dánsku, nikoli v Kodani, ale nad jeho jižní hranicí, v sousedství s Německem. Díky pohnutému osudu této oblasti (1864) jsme byli informováni o dobrém soužití a integraci Dánů a Němců. Ale my zvídavější jsme chtěli navštívit a vidět i radnice-samosprávu a školy. Návštěva jedné takové, krásné, nikoli nové, ale dobře vybavené, kde jsem poprvé slyšela slovo e-learning a kde tato metoda byla pro dlouhodobě nemocné děti používána, se mi oživila v souvislosti s naší slavnou pamlskovou vyhláškou.

Tehdy, po celkové prohlídce školy, totiž tamní pan ředitel s určitou pýchou řekl, že jejich žáci jsou velmi aktivní, že mají nejen školní časopis a mnoho díky svépomoci rodičů existujících kroužků, ale že mají i dobře fungující žákovskou samosprávu. Na naši otázku, co probírají, pan ředitel řekl, že právě se dohodli s představiteli žáků, že ve školním bufetu – bylo to takové okénko na chodbě a za ním asi tak 5 m2 plochy s jedním regálem - budou místo tří druhů baget čtyři. Na důkaz svých slov nám ukázal podnos, na kterém byly ty nebalené obložené housky naskládané. Právě přicházela paní školnice, která je o přestávce prodávala. Na můj dotaz, jestli po tak velkých bagetách v hlavní přestávce mají žáci ještě chuť na oběd, se pan ředitel nechápavě podíval. „Ale to si kupují na poledne, to je jejich oběd!“ Po osvětlení důvodu mé otázky, tj. po popsání našich školních jídelen, jenom řekl: „Tak to bychom nezaplatili.“ Měl asi na mysli školní rozpočet a investici do školní kuchyně a dalšího vybavení. A hned se pochlubil: „Máme tady výborné sportovní zázemí, pojďte se podívat!“ Měl pravdu.

Od té doby uteklo 15 let. Nebudu vzpomínat na své dětství, kdy bylo normální, že každá máma nebo babička ráno udělala dětem snídani, připravila svačinu podle svého vkusu a finančních možností a vypravila je do školy. Svačinu děti o velké přestávce snědly, kdo měl žízeň, ve třídě byl kohoutek s pitnou vodou. Na obědy, které nebyly tak katastrofální, jak je mnohdy popisováno, nechodily všechny, ale většina ano. Dušená zelenina, párek a brambor, to nebyla žádná stravovací katastrofa a kuchařky, většinou také mámy a babičky dětí, vše dovedly připravit dobře. Často zmiňovaná UHO (univerzální hnědá omáčka) asi také někdy byla, ale děti v té době prý měly lepší zdravotní a fyzickou kondici než děti současné.

Nevím, kdo přišel s nápadem nápojových automatů a bufetů ve školách. Asi jejich majitelé a provozovatelé. Matně si na ty první nabídky vzpomínám a protože školy měly po roce 2000 právní subjektivitu, bylo na ředitelích, aby tento rozmar povolili či nikoli. Ředitelé většinou podlehli a teď se jim jejich dobrá vůle vrací jako bumerang. Na argument, že děti si po cestě do školy nemají kde koupit svačinu, je jediná odpověď: Ony ty děti nemají mámu? A pitný režim? Plastová láhev s čajem se do batůžku vejde, nebo je ve třídě stále kohoutek s pitnou vodou. Nebo už není?

A tak při poslechu mnoha důvodů, jaké potraviny, jak je označit pro děti mladší a starší, jestli housky ano či ne, koblihy a koláče jsou fuj, si říkám na adresu jak ministerstva školství, tak poslanecké sněmovny, ale i školských rad: vaše starosti a Rothchildovy peníze! Proč se tím vůbec zabýváte?!

Škola je vzdělávací instituce, nikoli stravovací. Bez ohledu na to v ní mají děti zajištěny dobré obědy! Neříkejte mi, že nikoli. Na všechny parametry a hodnoty jídel jsou školeny nejen kuchařky, ale i vedoucí jídelen a jejich „dohled“ ze školského odboru radnice. (Teď prý se ještě školení kuchařek ujala jakási neziskovka Dobré jídlo. Pracuje určitě zcela nezištně a za své. Prý kuchyním dává i své certifikáty a kuchařkám slušivé zástěrky.) Navíc je výběr většinou ze tří jídel, aby mlsným jazýčkům strávníků bylo vyhověno. Zkuste někdy ochutnat. Za ty peníze (mezi 20 a 30 Kč) se tak nikde nenajíte. A běda, kdyby na školní jídelnu přišla stížnost nějaké maminky, jejíž děťátko nepapá třeba čočku s volským okem. Celý odbor na radnici až po starostu to bude řešit! A možná i školní inspekce! (Bufety prý už kontroluje!)

Celá aféra kolem pamlskové vyhlášky je umělý problém. Když už něco takového jako školní bufety vůbec vzniklo, je na řediteli školy, aby rozhodl, zda je umožní, povolí či nepovolí.

Malí školáci mají rodiče, aby jim svačinu a láhev s pitím připravili, ti starší si vše připraví sami. A že chtějí navíc tatranku nebo koláč? Ať si ho koupí v pekárně po cestě do školy. A pokud pekárna na cestě není, mají přece tu svačinu od mámy a pak počkají na oběd! Ta vyhláška není primárně problém ministerstva, to se pouze chytilo tématu. Asi tamní úředníci nemají nic lepšího na práci. Primárně je to problém rodičů, kteří neumějí nebo jsou pohodlní postarat se o své děti a postupně jim namísto svačiny začali dávat peníze na koupi čehokoli. Vina ministerstva je, že tímto způsobem rodičům umožňuje o děti se dále nestarat.