V Jindřichově Hradci považují rok 1596 za úctyhodné datum založení zdejšího gymnázia. Nejvyšší kancléř Rudolfa II. Adam z Hradce se zasloužil o založení místní jezuitské koleje. Nejen právně, ale také finančně. A tak byl 4. července 1595 položen základní kámen koleje a ve stejném roce byla vlastně také zahájena gymnazijní školní výuka (třídy parva a principie) v pronajatých prostorách, když sama stavba koleje byla ukončena v roce 1605.

V roce 1596 mělo gymnázium již 200 studentů. Přestálo v historii mnohé, avšak již v první polovině 17. století vešla jeho existence ve všeobecnou známost v Evropě. Přicházeli hojně i studenti z jiných evropských zemí. V roce 1778 bylo gymnázium dokonce zrušeno a obnoveno o třicet let později (1807), kdy se stalo učebním ústavem veskrze světským.

V první polovině 19. století se stalo hradecké gymnázium díky novému řediteli, piaristovi Hubertu Hudcovi dokonce školským zařízením také českým. Ten vydal v roce 1853 jako první v monarchii výroční zprávu gymnázia v jazyce českém. Což nebylo v době přicházejícího Bachova absolutismu tak jednoduché. I když se formálně stala čeština vedle němčiny jazykem vyučovacím až v roce 1861. V roce 1851 se zde konaly první maturity v tom smyslu, jak je známe dnes.

Historie tohoto ústavu má několik velice zajímavých bodů. K těm nejsvětlejším patří snad také to, že v roce 1863 zpravoval nástupce ředitele Hudce Jakub Matěj Růžička kázeňský řád, který se stal později vzorem pro všechny střední školy v Čechách i na Moravě. Tady musím citovat z historických textů gymnázia v Jindřichově Hradci, protože ony citace jsou dobře formulované a srozumitelné i lidem dneška.

Kázeňský řád je rozdělen na několik částí. V úvodu se hovoří o poslání gymnázia. Úkolem gymnázia je připravit žáky pro studium na univerzitě a „k jinému vyššímu povolání a většímu působení v praktickém životě vůbec“. Gymnázium má dáti žákům vzdělání vědecké i výchovu mravní. Žák se má proto podrobit všem nařízením školy, aby ústav mohl své poslání splnit. Po úvodu následují nařízení, týkající se školy a církve, chování žáků mimo školu a tresty žáků. O škole se v disciplinárním řádu mluví jako o posvátném místě vyučování, kam žáci mají vstupovat s odkrytou hlavou. Při vyučování ať se žáci „chrání všelikého i sebemenšího vytrhování a zachovávají na vlas, cokolivěk profesorovi pro vyučovací hodinu naříditi zapotřebí se vidí“. Nedovoluje se pochopitelně, opisování. Zajímavý je způsob, jímž se tento zákaz zdůvodňuje. Ten kdo opisuje, dává tím najevo, že nepochopil svého povolání a svaté povinnosti, která mu ukládá, aby sebe sám vzdělával. Řád doporučuje četbu knih a přikládá jí velký význam. „Důtklivě se klade jednomu každému na srdce, aby, když sobě knihy ku čtení volí, o této tak důležité věci poradil se s profesory svými“. V předpisu o chování žáků mimo školu se připomíná, že „čistotou a slušností, znaky to vyššího školního vzdělání, dochází studující nemalé obliby“. „… čistota i k nejnepatrnějším věcem vztahovati se má“, „nicméně pošetilé bažení po módě trpěti se nebude. Při všech slavnostech veřejných jest žádoucno, aby studující vyšších tříd ne-li v černém, aspoň v tmavém šatě a v černém klobouce se objevili“. Školní řád nabádá paragrafem 35. žáky ke vzájemné pomoci a vzájemné výchově žáků. „Poněvadž společné učení žáky takřka sbratřuje, mají vždy jeden k druhému přátelsky a laskavě se míti, bezúmyslné urážky shovívavě snášeti, zúmyslných se nemstíti; od zlého jeden druhého bratrsky odrazovati, k dobrému pak příkladem a radou vespolek se povzbuzovati.“. Má-li škola splnit své výchovné poslání, musí být ve spojení s rodiči žáků.

Je tedy nad slunce jasné, že tehdy by student gymnázia v Jindřichově Hradci nemohl nosit do vyučování mobil či notebook, o kalkulačce ani nemluvě. Pravděpodobně by nemohl při vyučování svačit a chodit na toaletu každých deset minut. Bohatý rodič by nemohl protežovat svoji ratolest prosbami či hrozbami. Především by ho to ani nenapadlo (na rozdíl od dnešních zbohatlíků) a navíc by to bylo v rozporu s kázeňským řádem.

Každé vzdělávací zařízení má svého jistého genia loci. Jestliže v Jindřichově Hradci po 267 letech gymnaziálního vyučování dospěli k potřebě vydání zmíněných již pravidel chování studentů, promítly se v tomto zcela logicky staleté zkušenosti pedagogické i veřejnoprávní. Je smutné, že my, dědicové těch, kteří uměli v minulých staletích vzdělávat mladé lidi v duchu nanejvýš ušlechtilém, nejsme schopni dnes udělat pořádek v našich školách. Neboť, je-li pravdivá nedávná agenturní zpráva, že více než polovina kantorů přiznává, že zjednat si pořádek při vyučování je jaksi nad jejich síly, měli bychom něco zásadního učinit.

A tady budu trochu demagog. Jestliže stát (tedy my) zajišťuje možnosti vzdělávání, měl by přitvrdit více v oblasti pravidel vzdělávání. Jinak jde o vyhozené peníze. V Jindřichově Hradci na to přišli již v roce 1863. Kdy na to přijdeme my?