Jenže to je právě to - úspěch je věc ošidná. Co je pro jednoho úspěch, nad tím se druhý trápí, jak se mu to nepovedlo. A jeden má třeba štěstí, že u zkoušek se nesešla silná konkurence, a jindy smůlu, že premiantů bylo víc než dost. Takže ta zpětná vazba není tak stoprocentní. Kantor se dozví jen, zda-li žáček se na další školu dostal či nedostal, v lepším případě i to, na které místo se dostal v pořadí. Možná se mu pak po letech přihlásí šedobradý kmet, universitní to profesor a po 30 letech přizná, že tenkrát tu písemku opsal, neb byl dutej jak bambus. Tyhle pedagogické pohádky sice budí nostalgický úsměv, ale jako objektivní kriterium jsou na nic. O tom, jak pak na gymplu málem prolít neb ničeho netušil o elektromagnetické indukci, zajisté pan profesor hovořit nebude.

Navíc pozná se až po letech, jestli úspěšných žáků bylo tolik, aby se to mohlo zvát i úspěchem učitele, či zda jen měl štěstí a ve třídě se mu sešlo pár dobrých žáků. A i to je spíše kriteriem školy jako takové, nejen jednoho učitele.

Dobrý ředitel by měl vědět a patrně i ví, zda-li kantor něčemu naučí nebo je tam jen do počtu, že zrovna nikdo lepší nebyl po ruce. Však je na tom založeno i osobní ohodnocení. Jenže…!

Čím dále tím častěji tady vstupuje do hry element, který by tam snad ani vstupovat moc neměl – tj. rodiče. Pečlivý rodič měl by dohlédnout, aby dítko se moc neflákalo, mělo včas napsané úkoly a připravené knihy a sešity na druhý den. Intenzivní pomoc by měl poskytnout v prvních třídách, než se dítko zorientuje, a pak už by jeho úloha měla spočívat spíše v dohledu.

Tak ale proč čím dál víc rodičů konstatuje už na základní škole, že pokud se s dítětem neučí a látku znovu nevysvětlí, nastanou velmi brzy školní problémy? Odkud ten intenzivní zájem o domácí výuku? Vždyť každá rodina si nemůže opatřit všechny ty pedagogické pomůcky, prý pro moderní výuku naprosto nezbytné. Někde tu něco nesouhlasí!

Je snad probíraná látka o tolik těžší nebo děti o tolik hloupější? Nebo jsou děti už natolik neukázněné, že jim to prostě ve škole vysvětlit nelze? Pak ovšem nutno sdělit nahlas, že tzv. svobodná výchova je naprosto na draka, protože kloudné vzdělání jde zákonitě do kytek. Možná to, alespoň z počátku, nebude moc platné, ale jiné děti „k dispozici“ nejsou. Naopak jsou, jak už tak dítka bývají, neposedné, roztěkané, nesoustředěné, „sicflajš“ povětšinou chybí a zajímá je všechno jiné než právě třeba ta elektromagnetická indukce. Navíc, ne všichni rodiče jsou schopni právě tu indukci vysvětlit. Představa vzorných dítek, radostně kráčejících do učeben a nedočkavě se tetelících, jak se zase dnes vzdělají, vzala za své již v 19. století.

Jak tedy objektivně zjistit, zda-li kantor naučil či nenaučil?

Žijeme v éře testů! Tu vynášených do nebe, tu zatracovaných jako nástroj ďáblův. Podle mého jako nástroj výuky k ničemu, ale jako objektivní měřítko momentálního stavu znalostí celkem použitelné. Testů je již několik habadějů a různé společnosti předhánějí se, kdo lépe.

Co bylo by jednoduššího, než toto kriterium použít na konci každého ročníku u příležitosti závěrečného opáčka? V zájmu objektivity by praktické provedení mohlo vypadat tak, že testy by byly na požádání zaslány určenou společností na školní počítače. S vyloučením „předmětného“ kantora, aby nemohl napovídat.

V každém, více či méně obskurním, internetovém plátku bývají testy, kde zodpovíte několik dotazů typu „drbete se pravou rukou za levým uchem“ abyste se, po kliknutí na „vyhodnotit“, dozvěděli, že jste třeba „kuře melancholik“.

Proč by takhle nemohli klikat i žáci? Co otázka, to bodík – naprosto stejné hodnocení všech zaručeno. Prográmky existují. Distribuci zvládl by jeden webík a dva adminové (pro jistotu, aby vždy byl jeden po ruce). Tedy akce nijak nákladná.

A hned by mohly následovat nepříjemné otázky jako: „Paní učitelko, jak to, že vám celá třída plave v matice?“ Nebo naopak pochvala a přidání na platu. Zajisté, že by následovaly i nepříjemné otázky rodičů, jak je třeba možné, že Pepíček nosil celý rok domů pětky, když z testu dostal jedničku. Na druhou stranu ovšem by nemohl řádit Maruščin tatínek, když jediná ze třídy u testů „pohořela „ a byl by nucen se nad svým, „zajisté že geniálním“, dítkem zamyslet. Nepochybné je, že mohou nastat výkyvy, ale po několika letech neustálého „výkyvu“ bylo by celkem jasné, že chyba asi bude v osobě vyučujícího.

Je celkem jasné, že učitelům by se každoroční zkoušení asi moc nelíbilo. Na druhou stranu ale mohlo by se stát základem onoho tarifního hodnocení, po kterém neustále voláno - a nutno říci, že naprosto právem. Konec konců, když jsou podle testů hodnoceni žáci, proč by podle těch samých nemohli být zároveň i hodnoceni učitelé….