Problém snížení trestní odpovědnosti dětí je aktuální. Představa, že se vám stane druhým tátou stát, byť pomyslně, bude přitom pro někoho orwellovská a pro jiné půjde zase jen o další kabinetní kousek v rámci školských reforem. Ale mění to i jen Ň na tom, že je podobná vize úplně regulérní?

Hlavně však obhajitelná. Ne, neměli bychom proto slabošsky zavírat oči před tím, jaké bývají dnešní dorůstající děti, a vraťme se třeba alespoň na moment o takových osmdesát let zpátky, abychom - v rámci srovnání – mohli zjistit, co vše tehdy musel student zvládat ve filmech, jakými jsou Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.

Respektive v knihách „Žáka Jaroslava“, které se staly těm snímkům předlohami. A abychom zaregistrovali nejen to, co musel žák (s malým Ž) zvládnout, ale také to, jaký byl. Především ale zjistěme, co všechno muselo za první z republik zvládnout reálnéžactvo.

Přinejmenším v tomto směru se dnešní mladí určitě jeví jako nevyspělejší a ledacos by jim připadalo příliš. „Tady už, páni profesoři, zacházíte příliš daleko,“ řeknou, anebo si to myslí, ačkoli mnohé vlastní jejich aktivity jim naopak přílišnými sousty nebudou nikdy a ačkoli tzv. džungle před tabulí (jak ten stav pojmenoval v letech padesátých spisovatel Evan Hunter) se stala s léty džunglí ještě o něco nebezpečnější.

Ve kterých ročnících nejvíc? Určitě v sedmých až devátých. A tzv. „volní vyspělost“ je nepochybně oproti vyspělosti rozumové na vzestupu u značné části žactva, ale zrovna tak klesá do propasti autorita většiny učitelů. U dětí, hlavně ale u rodičů. A jest to tristní, nicméně s autoritou pedagoga jsme se rozžehnali.

Co s tím?

Míra odpovědnosti dítěte může být dle některých spekulací prý určována vždy ad hoc, a to fakticky v jakékoli situaci, ke které ve třídě dojde. Je to možná praktický nápad, nevím; nicméně počet více i méně krizových situací ve škole v posledních letech rapidně roste a pro učitele je to pochopitelně demotivující; pro psychiku některých z nich to pak může být až devastující.

Nevěříte-li, nevyskytujete se v tom správném obraze a snad ani ne na Zemi – a zkuste se kupříkladu podívat na filmovou adaptaci onoho Hunterova románu. Co zjistíte? To, že jádro problematiky sice film (a kniha taktéž) dál vystihují, nicméně v řadě aspektů situace zastaraly. Ne každý pedagog ostatně může být původně i boxerem, jako byl hrdina ztvárněný tu Glennem Fordem. Takže zde jde spíš o výjimku a mnohá z námitek proti nivelizaci školství registruje snad veškeré „individuální stupně vyspělosti“ u každého jednoho žáka, ale jde snad o argument proti snížení hranice trestní odpovědnosti třeba až na třináct let? Neřekl bych. A ani po snížení oněch hranic se (přece) individuální stupně vyspělosti u nikoho nezmění.

Zrovna tak nebude ani pak důvod k žádným obavám před ostrakizací toho z žáků, který si na učitele nezačne otevírat ústa či jej např. nepočne záludně filmovat; jak se dnes nicméně děje skoro permanentně.

Sporu ovšem není, myslím, o tom, že dítě obvykle jen samo nenese vinu za to, jaké je. A sporu není, řekl bych, ani o tom, že nikdo s určitými výjimkami nepřekročíme svůj stín. A sporu konečně a patrně asi nebude ani o tom, že jsme již od dětství vesměs determinováni. Svým vzhledem, svým IQ; ale především a prvotně profily vlastních otců a matek. Ať už je víc vnímám ekonomicky anebo je vnímám spíš morálně.

Ono je konec konců možné i to, že bylo vše už někde dáno. Ale právě proto a tím spíš máme přece určitou povinnost provádět v souladu s vývojem společnosti vždy po čase jistou korekci zákonů, a to obzvlášť v situaci, kdy některé byly skutečně efektivní naposledy před třiceti roky. A jistě, to sama rodina bývá odpovědná za (ne)řízenou střelu, již ráno co ráno nechá vystartovat do školy (a již povětšinou miluje), nicméně snížení hranice trestní odpovědnosti těch živých střel ji přece oné zodpovědnosti nezbaví. Naopak!

Nebo je cokoli špatného na tom, že by stát konečně už měl nahradit autoritu, kterou postrádá stále vyšší počet českých otců? Tomu nevěřím. A je snad co zlého na tom, když se tento stát do jisté míry stane náhradou všech tátů, které dnes - v tolika rodinách – jejich synové a dcery už ani nepostrádají? Ani tomu nevěřím.

A čemu věří stát? To je někdy otázka, už tak ale přesmíru komplikuje práci podnikatelům a měl by tím spíš realizovat skrze příslušné ministerstvo onu pomyslnou transformaci sama sebe v „otce“. Zní to divně?

Jenom na první poslech. Není to divné. A nechť se právě stát (a tohle je i apel) stane tím, kdo teenagerovi oznámí (když to přeženu): „Vím, možná pubertu zvládáš, ty ano; ale značná část tvých spolužáků má s přechodem do dospělosti natolik fatální problém, že se v soudobém svobodném prostředí stala nebezpečnou.“

Co dodat k této roztržce?

Snad i to, že to není jen roztržka, nýbrž martyrium. A že neobstojí ani onen argument, dle kterého je posun odpovědnosti o rok či dva „moc mechanický“.

Je to nesmysl. Půjde a už teď kráčí prostě a pouze o jednu další z hranic-nehranic, které ani dávno nevnímáme. Patří k nim i třeba sama „mechanika“ devíti let povinné školní docházky a Géniovi s velkým G během toho času nechce, myslím, nikdo mimo pár závistivých spolužáků bránit v tom, aby postupoval z ročníku do ročníku rychleji; ale to jsme zase u výjimek potvrzujících pravidlo. Obecná situace přitom graduje čímsi jiným, uspokojivá není a možná se už nenachází ani pod dostatečnou kontrolou. A ať už si utopičtí obhájci svobody dětí vysnívají, co chtějí, skřípe to, a pověstný román Pán much zůstane možná navždy tím nejpříšernějším hororem, já to uznávám, obsahuje však více pravd než iluze všech pošetilých podvolených, ze kterých málokdo měl delší čas za úkol, co je nucen dnes a denně zvládat pomyslný Georg Camel (alias Lubomír Lipský) či kterýkoli skutečný pedagog.

A jistě, Ronald Reagan říkal, že (otcovský) stát nebývá řešením problému, ale jeho součástí. OK. Neříkal ale „nebývá“? Školství je právě jednou z výjimek potvrzujících ono pravidlo.

Psáno pro Rodinné listy.