Já jsem tou dobou bydlela s mužem a Andym v Košicích, takže starosti s mamčinou depresí si dělali především můj otec a bratr. I vymysleli jednou báječný plán. Jaro v Praze má mnoho podob a jednou z těch veselejších je rozkvétající nabídka v Holešovické tržnici. Takže se rozhodli, že tam mamku vyšlou na obhlídku a dali jí za úkol podívat se po stromku – prý nějaká třešinka by se na chalupě hodila.

Takže mamina využila povolených vycházek a vyrazila do Holešovic. Kabát, kabelka, prostě dáma na obhlídce. Asi se nebudete divit když vám řeknu, že ke stromkům vůbec nedošla. V tržnici je totiž veterinární ordinace a když šla mamina kolem, právě tam zastavilo auto, ve kterém se vezl houfek mrňavých jezevčičích štěňat. Jak se ukázalo, jely na očkování. Mamina se na ně fascinovaně zadívala. Nikdy předtím o psech nijak zvlášť neuvažovala, doma jsme mívali spíš kočky nebo ptáky, ale tentokrát zůstala stát jako uhranutá.

Nebyla sama, rychle se kolem shromáždil kroužek důchodců, kteří si pochopitelně nenechali ujít zajímavou podívanou. Na nesmělou otázku z davu, kolik takové štěně stojí, přišla rázná odpověď: „Pod tři tisíce žádné...“ To bylo tehdy hodně peněz, takže obecenstvo trochu prořídlo.

Mezitím se objevilo druhé auto a zastavilo u toho prvního. Ukázalo se, že to jsou lesáci odněkud ze Šumavy a přijeli si převzít naočkované pejsky. Jeden z nich si všiml fascinovaného pohledu, který mamina na štěňata upírala, i jejího zklamání, když uslyšela jejich cenu. Chvilku váhal, ale potom jí zašeptal: „Počkejte si až odjedem, zbudou štěňata z druhého vrhu. Jejich máma neudělala zkoušky, takže budou určitě levnější...“

Mamina se nepoznávala. Věděla, že ji čeká invalidní důchod, doma byla už celé měsíce, bývalo jí mizerně, ale nikdy ji nenapadlo, že by mohla mít psa. Vždyť v té době ho u nás v široké rodině nikdo neměl! A potom, naši v té době bydleli na Vinohradech, s bratrem a jeho ženou. Ale ta chvíle měla velmi mocné kouzlo.

Nakonec se do auta vrátila poslední tři štěňata – pejsek a dvě fenky. Jejich majitel zaváhal. Mamina toho sice moc nenamluvila, ale její zájem byl naprosto evidentní. Nakonec ji sám oslovil: „Pro vás paní, bude za osm set...“

To už si psí mrňata prohlížela – hlavně toho pejska. Krátkosrstý jezevčík, černý s pálením, silné tlapky, pěkná hlava. Ne, že by něco věděla o správných zásadách výběru psa, ale nemůžete vystudovat na vysoké biologii a něco přitom nepochytit. Jenže tak nějak zpětně mám dojem, že ono o žádný výběr vlastně ani nešlo, protože oni si byli s Bendou vybráni tím nahoře.

Mamina nakonec posbírala zbytky sil, aby se rozloučila. „Paní, říkám, jenom za osm set!“ Mamina pokrčila rameny a otevřela peněženku. „Jenže já mám jenom pětistovku...“ V tu chvíli to už ten muž nevydržel s nervy, sebral bankovku takovým způsobem, že se kolem rozlétly poschovávané paragony, a vrazil mamině psíka do ruky.

Podle mého názoru to muselo zvenku vypadat jako nějaká mafiánská akce, ale ve skutečnosti to byl jeden z nejšťastnějších dní maminina života. Jako ve snách si nejdřív strčila psíka do kapsy u kabátu, přihlížející důchodci ji posnášeli rozlétnuté paragony a ze všech stran slyšela: „Paní, vy máte opravdu krásného psa...“

To se už realita přiblížila natolik, že mamina vybrala obsah kabelky a rozstrkala si ho po kapsách a kapesníkem ji vypodložila jako pelíšek pro nového člena rodiny. Psí mimino se chovalo vzorně a dokonce jí cestou domů ani kabelku nepočůralo. Vedle štěstí tu byl ale druhý nutkavý pocit – jak to vysvětlí doma? I slepý by poznal, že tohle třešně rodit nebude...

No zkrátím to. Kdo má psa pochopí, jak ohromně se jí změnil život. Věčně s ním byla venku, seznámila se s desítkami lidí, kolem kterých dosud slepě chodila – neměla psa, který navazuje známosti. Protože populárních publikací o výchově psů bylo tehdy poskrovnu, lapala zkušenosti kde se dalo. Důchod ji neminul, ale s Bendou získal nové kouzlo.

Stal se jejím nepostradatelným společníkem, jenom s taťkou to trvalo o něco déle. Ale který muž by dokázal odolat lásce v oduševnělých očích psa, který s ním sdílí domácnost? A Benda byl rozhodnut v tomto boji zvítězit. Navíc z něho vyrostl navzdory podivným okolnostem jeho nabytí velmi krásný zdravý pes, nikoliv skorojezevčík, ale skutečný čistokrevný standardní jezevčík, s vyhraněnou povahou říznutou silným individualismem.

Dokonce jsme uvěřili i historce o jeho mámě, která prý odmítla vzít lišku do huby či co, takže nesložila předepsané zkoušky. Benda byl celý život výborný hlídač, ale lov ho nepřitahoval. Stal se zkušeným městským psem, který si užíval častého pobytu na chalupě v horách. Dožil se krásných 14 let, nikdy moc nestonal, zato rozdával lásku a dobrou náladu na všechny strany.

Myslím, že to byla jedna z nejlepších koupí, jaké se našim povedly, i když ten stromek už mamina domů nikdy nepřinesla.