Dnes tu máme Vípák, takže pro diskutující opět volné téma-netéma naložené poznámkami, myšlenkami, postřehy a čímkoli, co vás napadne – všechno se na naši loď vejde.

A začnu třeba tady:

Pája mi nedávno napsala pár moc pěkných drobností, ze kterých se ale, po důkladnějším pohledu, může vyklubat leccos, co vás cvrnkne do klobouku:

„Já mám takové kvítkové trauma z dětství. Maminka moji milovaná má kytky ráda a tak si pamatuju, že každou sobotu zalívala tu domácí květenu, no sem tam přelila a pak mi polila mé milované plakáty... no bože však uschnou...

Tak já jsem dlouho květeně odolávala, tvrdila jsem, že já se o kytky neumím starat, že pěstuju jen a jen ty pséky a kočenky. Pak jsem ale dostala v práci dvě fialky a mám je na okně v kuchyni a jsou krásné a jedna vlastně furt kvete a já si pamatuju, že je mám zalít a zalívám zodpovědně :)

Aneb: tak jsme si mysleli, že něco nikdy dělat nebudeme, a najednou šup a už vlastně pěstuju fialky :)“

Hned mě napadlo něco o odříkaném chlebu a krajíci. Což mě vede ke krajíci: nejenže je různě tlustý a nahladko nebo kostrbatě ukrojený, ale navíc má tu vlastnost, že an namazán, padá... někdy? Furt?

Ale Pája ještě pokračovala:

„A ještě po včerejších stopách mě napadlo další témátko: jestli vůbec umíme být na sebe pyšní – když se nám něco povede?? Umíme si vůbec užít pocit, že se nám něco povedlo???

Byli jsme s kámoškou Romčou a jejím tervíkem Garrynkem na stopy, a jelikož bylo u nás hodně sucho, tak sice jsme byli na trávě a ráno, ale opravdu bylo sucho.

Garry čuchá moc hezky, ale tentokrát se ztratil, Romča nevěděla kudy vede stopa (což je zásadní pravidlo - psovod musí!!! vědět, aby mohl v případě nouze psovi pomoct), a i když se snažil, nechytil se a halt nedošli. Pes byl z toho očividně špatný, když jsem je viděla, říkala jsem si, ježíši tož Garry nedošel, co ta naša Krasomila.... ale Nastěnka je stopařka tělem i duší a čuchala jako vždy krásně!!! Tak jsem na ni byla náležitě pyšná!!! Vlastně i na sebe :)  Protože s ní je radost stopovat...“

Což mi připomíná, že včera děti dostaly vysvědčení. A já předevčírem stála ve frontě před jakousi honosnou přepážkou, a nóbl paní, co byla na řadě, se bavila s elegantní obsluhující. A co nezaslechnu: „...Ta naše blbka mi řekla, že bude mít asi vyznamenání, no tak to jsem jenom protočila panenky, zase budu muset...“ A dál už nevím co, asi jsem úžasem ohluchla. Taky cítíte obsahovou košatost takového sdělení?

Ano ano, jsme obklopeni drobnými každodennostmi, které je dobré si uvědomit a prožít, aby člověk věděl, že žije a že se leccos daří :-)

I ty odříkané fialky a stopování za sucha.

Jdu gůglit, co je tervík.