Pole v Nošovicích už nebude vyrábět hlávky zelí, ale auta, abychom se ještě více stali automobilovými obry. Práci nalezne 3.000 zaměstnanců přímo v nové korejské továrně, na patnáct lisíc lidí pak získá zaměstnání u subdodavatelů. Po rozběhu výroby vzroste HDP České republiky o 1,5 procenta. Samé příznivé zprávy.

Když jsem viděl záběry onoho zasněženého pole s horami v pozadí, vzpomněl jsem si na jiné pole. Neleželo krásně na rovince a nebylo ani moc úrodné. Určitě ne tak, jako černozemní rovinka u Kolína, kde pro změnu zase stojí automobilka francouzsko-japonská. Pole, na které jsem vzpomněl, patřilo rodině sestry mé babičky a nacházelo se na rozmezí Českého ráje a Podkrkonoší. Nebylo úplně rovné, je tam vlastně dodnes takový mírný úval a dodnes na jeho severním konci stojí pod skalnatým hřebenem chalupa našich příbuzných. Stojí tam už asi čtvrt tisíciletí, jenom to dneska už není prastará roubenka. V tom hrbatém kraji plném skal a krpálů jde o kus poměrně dobře obdělávatelné země. A ještě ke všemu většinou k jihu skloněný kus.

Jenom uprostřed, u potoka, musel oráč objíždět kus pohozené skály. Prastrýček se rozhodl, že se toho balvanu zbaví. Obkládal balvan dřevem, které pak zapálil, a potom na rozžhavený kámen lil studenou vodu z potoka. Nevím, jak dlouho mu to trvalo, ale nakonec zvítězil, a pak už měl krásné rovné pole.

Jenže přišel vyšší zájem. Vedlejší vesnice chtěla mít lepší přístup do silniční sítě. Proč se tahat přes hřbet nahoru a pak zase strmým úvozem dolů, když je tu rovinka? A tak ještě před druhou světovou válkou stát prastrýci okraj toho rovného pole, po kterém se tak dobře jelo, vykoupil. A postavil na něm silnici.

Prastrýček měl smůlu. Počátkem padesátých let ho pobodaly vosy a on umřel. Chalupu a pole zdědila vdova a jediný syn. Časem pole převzalo JZD, chalupa jim zůstala. A když tam byl takový vhodný rovný flek hned u silnice - bez té skály, co tam bývala dříve - tak na něm jézeďáci postavili dílny pro přidruženou výrobu.

Nic proti JZD, nic proti přidružené výrobě. Družstvo se časem vzmohlo a příbuzní také. Proti dřívější podhorské chudobě a dřině nastalo poměrné bohatství a o něco mírnější dřina. Dokonce i letní dovolená u moře (žně zabezpečily tři kombajny a dva náklaďáky). Já jen, co by tomu asi říkal prastrýček, kdyby viděl, že jeho lopocení s kamenem bylo vlastně zbytečné.

Nic proti továrnám na automobily, nic proti průmyslovým zónám. Když vzniknou například pod severovýchodními svahy Ještědu na věčně zastíněných a podmáčených pastvinách. Protože pohled na ty kilometry čtvereční naší nejlepší půdy, která mizí pod montážními halami, a už se z pod jejich základů nikdy zpět na světle Božím neukáže, ten mě vysloveně bolí. Zejména když vidím jiné zdevastované kilometry čtvereční třeba na místech bývalé kladenské Poldovky nebo vytěženou krajinu na severu Čech, kde by se nějaká taková zóna schovala jako blecha na slonovi. Myslím si, že by investoři průmyslových zón měli spíše zaplňovat díry v krajině, než do ní činit nové.

Asi jsem staromilec. Ještě pamatuju dobu, kdy se na loukách sekala tráva a ne "těžila zelená hmota". Ještě pamatuju, jak se krávy a volci v zimě krmili senem a ne hnojem, kterému se říkalo "siláž". (Takový Ježíšek položený do siláže...:) Ještě se pamatuju, že se chovala zvířata a ne vyrábělo maso. Ještě stále mi zatrne, když zaslechnu něco o plánech spalovat obilí v elektrárenských kotlích (pro přesnost: to nebylo nápadem našich energetických společností ČEZ a E.ON).

Možná by bylo vhodné promluvit k současným žurnalistům, ekonomům a politikům jejich současnou řečí. Tedy, žádné ovečky nebo kravičky, žádné "bílé zlato" nebo "zlaté lány". Pamatujte:

Orná půda je také strategický zdroj!

Psáno v Praze dne 21. prosince 2005

Šťastné a veselé Vánoce přeju čtenářům Šamanova doupěte i Neviditelného psa.