Anna Šochová

Radek Žitný

30. a 31. května 2012 proběhla v Malém sále Ústřední knihovny v Praze na Mariánském náměstí konference organizovaná Obcí spisovatelů a Městskou knihovnou v Praze. Tématem bylo kolaborace a vlastenectví v českém kulturním prostředí za protektorátu. Před časem jsem psal o prvním dni konference, dnes shrnu den druhý. Program začal opět v devět hodin, a tentokrát se mi podařilo dorazit téměř včas. Ale zase jsem si zapomněl doma foťáček v nabíječce, takže jsem si musel půjčovat obrázky i z jiných zdrojů.

Nejdříve vyprávěla spisovatelka Anna Šochová o dospívání v čase okupace. I velká historie se skládá z malých drobných příběhů, jako byly ty prožité jednou "normální českou rodinou". Kdy proroctví Libušino, přednesené školačkou na vánoční besídce, dostalo nechtěný a nečekaný účinek národního vzdoru. Kdy se obyvatelstvo samozásobovalo různým zůsobem, i rybolovem na Vltavě. Kde nejčastějším úlovkem byli hrouzci čili čudly anobrž grundle. V té době měl strýček holič jakožto privátního zákazníka jistého ředitele hudební školy, skladatele Jaroslava Křičku, nepraktického člověka, který umíral hlady. Strýček ho pak začal zásobovat a pan skladatel mu za to posléze věnoval polku. I v té době však byly k mání pomeranče. Měli je tedy Němci a pak jejich kurvy. A nacházely se i v balících na frontu, které na poště vykrádala Selma, jedna z dcer rodiny. Aby je pak nosila svému snoubenci medikovi někam na Kladensko do pracovního lágru. Medik si ji pak po válce nevzal – podle jeho maminky nebyla Selma dobrá partie. Jednak byla chudá a jednak měla špatnou pověst kurvy s pomeranči… Za Květnové revoluce strávila Selma tři dny a noci v zasypaném bunkru u Hlavního nádraží společně s německými ženami a dětmi. Její dvanáctiletá sestra Boženka se svou přítelkyní si zatím udělaly zářezy do pomyslné pažby: Zatímco rodiče odešli bojovat za vlast na podbabskou barikádu, hrály si holky na balkoně. A odtamtud viděly dva ozbrojené německé vojáky, skrývající se v záloze v cihelně v místě pozdějšího hotelu Internacional. A když šli kolem hoši z Revolučních brigád, zakřičely dívky na ně, hoši hodili granáty, a bylo vymalováno…

Poté držel spisovatel Radek Žitný přednášku "Protektorátní rozhlasový skeč ". Tyto skeče "satiricky a vtipně zesměšňovaly emigrantskou vládu", na čemž se podíleli mnozí naši "přední populární humoristé", např. Jára Kohout, Ferenc Futurista, Čeněk Šlégl, Vlasta Burian, z nichž po válce byli za toto svinstvo postiženi jen někteří. Rozhlas ani tehdy neměl takový dopad jako film. Impuls k tomuto seriálu vyšel od ministra lidové osvěty Emanuela Moravce, dramaturgem byl František Kožík… Antisemitské, protikomunistické a protiemigrantské skeče měly nejdříve pozitivní ohlas, jak dokládaly dopisy čtenářů. Od roku 1943 však jejich obliba značně upadala, a mnozí účinkující se z dalšího účinkování chtěli vykroutit. Doba nebyla jednoduchá – Čeněk Šlégl byl ke kolaboraci dotlačen obavami o osud své rodiny: Jeho dcera Blanka si vzala Žida. Šlégl během války zachránil životy několika lidem, po válce byl odsouzen na šest měsíců do vězení, avšak umělecky a společensky byl exemplárně zlikvidován. Stal se obětí msty, a nejspíš i (ne)kolegiální nenávisti své herecké konkurence. František Kožík se o této své činnosti nezmiňoval – naštěstí pro něj nebyl dramaturg v rádiu slyšet. Ferenc Futurista vyvázl bez jakékoli poválečné perzekuce. Jára Kohout patřil do té divadelní party také, ale například během války nosil peníze a potraviny matce Jana Wericha, (připomínám, že od dvojice W+V koupil před její emigrací Osvobozené divadlo) a byl i Němci zatčen za svou pomoc pronásledovaným a nějakou dobu vězněn na Pankráci. (Než se prý o jeho propuštění zasloužil jistý esesák, jenž měl rád jeho filmy…) Historie nebyla a není jednoduchá a pokračuje dodnes. Když jsem slyšel vtípky o prezidentu Ben Ešedovi, okamžitě jsem si vzpomněl na podobné současné výroky o jistém "prezidentu Pružinském". A je pozoruhodné, jak se podobají dříve nacistické, později komunistické a dnes neolevičácké pomluvy – včetně rozmazávání údajného alkoholismu u Jana Masaryka a Václava Havla…

Václav Vlk

Standa Motl u Lidické hrušně (jaro 2011)

Přednáška publicisty Václava Vlka st. se nazvývala "Čeští umělci jako morální svědomí národa. Anebo ne?" Z kompaktní přednášky mám šest stran zápisků, ze kterých se mi jen těžko vybírají úryvky. Tak alespoň něco:
"Nebýt 1. československé republiky, nebylo by Mnichova a protektorátu." Toto je (sudeto)německé tvrzení, které stojí na počátku česko-německého sporu.
"Intelektuálové" jsou nejen zachránci národa a humanitní vzdělanci. Bez nich by nebylo průmyslu a naopak.
Válka je důmyslná lež. Válčit se začíná dřív, než se začne střílet. Druhá světová válka začala už v letech 1933-39. Dnes se objevují stejné síly, zní stejné argumenty.
Němci nedokážou dodnes pochopit Palackého a Havlíčkovu odpověď Frankfurtskému sněmu.
"Stateční intelektuálové" se museli i během protektorátu nějak živit.
Přes veškerou nenávist, kterou Hitler cítil, prohlásil pragmaticky: "Čechy je třeba nechat žít."
V roce 1938 jsme žili v iluzi, že nás celý svět miluje a obdivuje. Přesně stejného omylu jsme se dopustili v roce 1968. A myslíme si to i dnes…
V roce 1939 byli levicoví intelektuálové paralyzováni dohodou dvou socialismů. Viz nacistické heslo "Nacionální socialismus je marxismem dneška".
Jan Alois Zahradníček píše r. 1939 a roku 1940 vydává patriotické hymny na patrony české země. Během války napíše Žalm z roku dvaačtyřicátého (vydáno1945), jenž je věnován obětem heydrichiády. Básník byl později komunisty zavřen, jeho dílo zamlčeno. Ale ani dnešní katolíci se Zahradníčkem nezabývají!
"Torzo naděje" Františka Halase z roku 1938, kterým reagoval na mnichosvkou zradu našich francouzských a britských spojenců, není jen výsledkem nějakého českého komunistického poválečného obluzení. "Myslete na chorál, malověrní…" má stejnou razanci jako "Ktož jsú Boží bojovníci" a "Vstavaj strana ogromnaja". Na začátku okupace se chtěl každý nějak zapojit do odboje.
Byl připomenut osud Otakara Batličky, "úpadkového spisovatele", "nesolidního dobrodruha" a radiotelegrafisty, který byl popraven v Mauthausenu, "speciálním koncentráku pro Čechy". Zde byla cílevědomě likvidována česká inteligence. Ještě v dubnu 1945 sem přišel transport Čechů z brněnských Kounicových kolejí, které už velitel Mauthausenu odmítl převzít – než ho přesvědčil jistý brněnský sudeťák. Před nástupem do plynové komory ještě proběhla podivná selekce – zeptali se vězňů, jestli někdo z nich není brněnský Němec. Jeden vystoupil. Jednu část transportu se prý podařilo zplynovat až napodruhé. Svědectví máme od toho jediného přeživšího českého Němce…

Byl zmíněn osud E.F.Buriana, který přežil Terezín, Dachau, Neuengamme, pochod smrti i potopení lodi Cap Arcona, kde z 4.500 vězňů jich přežilo jen 400. Dověděli jsme se, že Vladislav Vančura nebyl zatčen a popraven jako intelektuál, ale jako odbojář. Působil ve Výboru inteligence, což byla ilegální odbojová organizace při Národním revolučním výboru.

Protektorát měl dvě rozdílná období – do Heydricha a po Heydrichovi. Po vyhnání Čechů z pohraničí, po tom, co se české země staly "Judenfrei", se toto území mělo stát i "Tschechenfrei". Prozatím se mělo využít české pracovitosti do posledního zbytku. K.H.Frank vyzvedával "přínos české inteligence pro úsilí říše".

Henlein se – jakožto abstinent – po atentátu na Heydricha ožral jak prase. Myslel si, že konečně bude moci řídit protektorát.
Veřejně pronesené projevy po atentátu (Seifert, Štěpánek) je potřeba chápat v kontextu s vyhlášením nového trestného činu "schvalování atentátu" na Heydricha, čímž se mínilo i "neodsouzení" tohoto činu. V Táboře při školním shromáždění jeden nezjištěný student nehajloval, načež byl ředitel gymnázia zastřelen. Během války byly přitom natočeny jen dva české filmy s částečně antisemitským nebo proněmeckým obsahem (např. stále reprízovaný ) Jan Cimbura. Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Václav Vlk měl možnost nahlédnout do materiálů svého otce, vězně komunistického režimu. A tam byla složka několik centimetrů silná, ve které otcovi kolegové a spolužáci pro něj žádali trest smrti…

Izraelský spisovatel Ephraim Kishon říkal: "Neustále lidem všechno vysvětluji. Každému musím všechno opakovat. Jenom Čechům nemusím."

Polední přestávka byla dobrá jednak k občerstvení, a jednak k popovídání s ostatními posluchači, mezi kterými jsem ke svému potěšení poznal i návštěvníka své Hospůdky ze Zlína.

Odpoledne přišel čas Stanislava Motla, který nám promítl několik svých dokumentárních filmů, ke kterým přidal zanícené komentáře. Film Lidice je vynikající, ale lidé by měli vědět, jak to bylo doopravdy. Ačkoliv s tématem je pan Motl spjatý od dětství, dodnes je v příběhu této obce pro něj spousta tajemství a otazníků. Je možné, že lidické děti nezemřely v plynových autech v Chelmnu. Například jedno ležácké dítě žilo ještě v roce 1943 v sirných dolech. Tehdy probíhal experiment, kdy Němci na dětech odbojářů ve věku 13 -14 let zkoušeli jejich využitelnost v dolech. Existoval konkrétní člověk v Německu, jemuž jeho matka na smrtelné posteli sdělila, že si ho vzali z útulku jako české dítě, a podle zachované fotografie ročního chlapečka by mohlo jít o jedno konkrétní lidické dítě. Kdyby se porovnalo DNA s těmi dosud žijícími lidickými možná příbuznými, způsobilo by to obrovský poprask. Je třeba nějakou dobu počkat, říkal ten pán. A pak umřel…
Poté jsme shlédli filmy Lidická tragédie a Ozvěny lidické noci. Jednou tou nocí se ozýval zpěv Dvořákova Rekviem. Tu noc, kdy třicet terezínských vězňů z ghetta kopalo jámu na pohřbení lidických 173 mužů a kluků (ve věku 14 - 84 let). Kopali jámu a mysleli, že i pro sebe. Jeden z nich, pražský konzervatorista Karel Langerdorf, přitom tiše zpíval do děsné noci, ve kterých hořely Lidice a kdy se ještě všechna krev nevpila do země. Sedm lidí, co přežili, pak vydali své svědectví. Tři z nich byli novináři. Elita národa…
Po přestávce na kávu Standův blok pokračoval promítnutím jeho filmů Sláva a zatracení českých filmových hvězd a Mraky nad Barrandovem. Doprovodných informací jsme dostali zase spousty, že by to bylo na další dva romány.

Reportér J.K.

výstavka

Režisér Václav Binovec, vyhlášený kolaborant a zároveň filmový průkopník, označovaný jako udavač Karla Hašlera, ve skutečnosti dost lidí podržel a několik lidí dostal z vazby. Zdá se, že naopak udání, která dostával, u sebe stopil a neposílal dále na gestapo…
Adina Mandlová měla mnoho ctitelů. Namluvila si i jistého nácka Glesgena, který jí kupoval kostýmy a kožichy. Když se jí ptali, proč to dělá, odvětila: "Já budu hezká ještě pět let, tak toho musím využít." Jednoho dne Adině přišel účet ze salonu – ctiteli došly peníze, Mandlová ho přivedla na mizinu. Takže vlastně byla odbojářka… Skutečný odbojář z řad filmařů Emil Sirotek jí nabízel po osvobození emigraci, Adina však odvětila "Nemám se čeho bát, nebudu utíkat za Šumavu." Dopadla mnohem lépe než herec, producent a režisér Jan Sviták (Přednosta stanice), který byl za podivných okolností 10. května 1945 zlynčován. A to za přímé spoluúčasti svých filmových kolegů. Také jemu byla dávána vina za smrt Karla Hašlera. Také on měl doklady o spolupráci s odbojem, které neměl možnost použít. K dokreslení: Svitákova bývalá žena Vilma se po dřívějším rozvodu provdala za známého rozhlasového reportéra Františka Kocourka, který byl za války zabit v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau, zatímco sama Vilma přežívala Terezín… Nejječivějším hlasem v davu, který si na exekuci přitáhl jakéhosi rudoarmějce, byla jistá "známá česká herečka". Svědkyně, která ji viděla z okna, již nežije, a Standa Motl tedy jméno této herečky ponechává zahaleno v mlhách našich dohadů.

Organizátorka F. Vrbenská

Od páté hodiny odpolední následovala ve vedlejším Velkém sále doprovodná projekce hraného celovečerního filmu Lidice, které jsem se už neúčastnil. Ještě jsem si popovídal se známými a shlédl výstavku dobových dokumentů a artefaktů, kterou připravila Anna Šochová. Šel jsem pak domů a přemýšlel o tom, že naši intelektuálové nebyli morálním svědomím národa, ale součástí národa, a tak nemohli být ani lepší ani horší než ten národ. Až pak jsem si uvědomil, že vždy záleží na každém jednotlivci zvlášť, a nelze velebit ani odsuzovat "národ". A taky, že záleží na době, a jen v těch přelomových dobách se pozná charakter. Který se ještě ke všemu může vyvíjet. Dnes padouch, zítra hrdina, anebo u nás spíše naopak.

Máme málo hrdinů. Zejména potom, co dlouhodobá selekce totalitních režimů jedny zabila, druhé vyhnala a další umlčela. A proto si važme českých hrdinů! Stále ještě nějaké máme.

A važme si organizátorů z řad Obce spisovatelů i Městské knihovny, kteří tak nečekaně kvalitní a přínosnou akci uspořádali. Dnes už víme, že byla skvělá, a tak se už těšíme nejen na sborník, ale i na další akci, na kterou snad přijde i více lidí.

Viz i referát z prvního dne konference.

Fotogalerie je zde.

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.