18.11.2018 | Svátek má Romana


ŠAMANOVO DOUPĚ: Je nás tu jen hrstka!

14.3.2018

V roce 1969 to na jaře „ještě nějak šlo“. Trval ústupový boj po prohraném „obrodném procesu“. Zdálo se, že situace není tak vážná. Bude to dobrý, jen co se trochu fiktivně „znormalizujeme“. Mysleli jsme si my, žáby, které seděly v kotlíku zvolna ohřívané vody. To léto jsem byl s maminkou poprvé u moře. Vrátil jsem se 22. srpna. A zíral jsem, jak se po pouhých čtrnácti dnech změnila domácí atmosféra – hlavně to, jak psaly noviny a referovala televize a rozhlas. Před dvaceti lety jsem o tom napsal na Neviditelného psa fejeton Syndrom vařené žáby. Už tenkrát jsem byl nekorektní:

„Po dvou týdnech v příjemném Jadranu jsem se až po uši pohroužil do vroucích sraček, které mezitím zase zvýšily svou teplotu, a zjistil, jak to pálí!“

Letos jsem měl od ledna jiné starosti, než sledovat domácí politickou bramboračku jinak než přes své skupiny na FB. No a po dvou měsících jsem se vynořil, přečetl si čtvrteční noviny, které jsou přibalené k příloze s televizním programem, podíval se v televizi na instalaci pana prezidenta a šířeji propátral internet – načež se dostavil neodbytný pocit déjà vu.

Nejdříve k té Mladé frontě (DNES) z 8. března. Na stránce 2 se vyskytuje rozhovor s Josefem Skálou, místopředsedou a kandidátem na předsedu KSČM. Reportér Petr Kolář mu zdatně sekunduje, až provokuje, ale soudruh si „nenechá nic líbit“. Většina článku se týká kandidatury Zdeňka Ondráčka na předsedu komise pro kontrolu GIBS. Opět se nevyzdvihuje ta skutečnost, že by ani tak nevadilo, že „byl v roce v roce 1989 devatenáctiletý řadový frekventant střední policejní školy“ (slova s. Skály). A ti všichni hoši prostě dostali rozkaz a museli na ten Václavák jít. (Byl jsem tam taky, tedy na druhé straně, a viděl jsem strach v jejich očích. Než dostali rozkaz a začali bez milosti mlátit nejen dívky, ale i těhotné ženy a invalidy.) Zatímco jindy se nepochopitelně mlčí o tom, že Ondráček byl „ideový agitátorem čety“ (a to být nemusel!) a jako takový byl i vybrán, aby v televizi předvedl svou agitku, tak zde s. Skála nechutně lže. Ondráček nebyl „řadovým frekventantem. A to, že s. Skála označil účastníky protiondráčkovské demošky (tedy protestního shromáždění proti holportu ANO a KSČM) za „Sorosova práčata“, mi zaznělo ozvěnou slavného výroku vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána, že komunistům „nebudou poroučet děti“.

Spolu s tehdejšími dělňasy z Kolbenky musím dnešním komunistům odpovědět: „My nejsme děti!“

Zpátky k Ondráčkovi. Nejde jen o jeho minulost, ale i o jeho současné ideové šplechty o tom, že zde máme „demokratickou žumpu“, a že na Václaváku bylo jen „pár křiklounů“. Tady se ukazuje základní charakterová vada s. Ondráčka: Je totiž i dnes pravověrný komunista. Ty jeho dnešní výroky skutečně připomínají dávné titulky Rudého práva o „ztroskotancích a zaprodancích“ z Charty 77, jak drze a správně připomněl zpovídanému presumptivnímu předsedovi komunistů redaktor Petr Kolář. Statečný redaktor, snad ho za to z MfD nevyhodí.

Protože na názorové straně stejného vydání MfD se ve svém Espressu ozývá sám vedoucí reportérů listu Petr Suchomel už v titulku svého sloupku: „Voláte-li denně, že hoří, neuvěří vám ani hasič“. Stručně: Ondráček v čele sněmovního orgánu pro kontrolu kontrolorů policajtů ještě neznamená požár. Podle Suchomela:

„Skutečně hořet bude tehdy, až politici začnou podlamovat základní pojistky svobody... Jsou to základní lidská práva, férové volby, dělba moci, omezení úřadu zákonem, rovnost lidí před ním.“ Pak teprve prý má smysl, „aby menšina vyrazila se svíčkami na Václavák“.

Já si tedy myslím, že se už dlouho rozhořívá podzemní požár, který necítíme jen proto, že postupuje zvolna: Komunistům jsou předkládány masité hody, nejdříve v krajských vládách a nyní i ve Sněmovně. Demokratické to není, protože budou mít pomalu víc funkcí než poslanců. Podivné taky je, že zatímco zpochybňování, schvalování a ospravedlňování zločinů nacismu je alespoň občas stíháno a trestáno, pak podobné zpochybňování atd. komunismu trestáno není, a stalo se již součástí mediálního vystupování komunistů a zblblých levičáků – ačkoli jde o stejné genocidium podle § 405 tr. zákoníku!

Úřad prezidenta je sice „omezován zákonem“, tedy Ústavou, ale vidíme, jak si Miloš Zeman z ní dělá trhací kalendář. Ve spolupráci s Andrejem Babišem pak dovádí naši zemi za hranu ústavnosti, a tedy i zákonnosti. Tahle dvojka nám v současnosti dělá docela ostudu v mezinárodním měřítku jak v Evropě (Babišovy trable s OLAFem), tak v NATO (Zemanovo přátelství s Vůdci komunistické Číny a samoděržavého ruského impéria). To stojí za to, vyjít na náměstí!

Zemanův profláklý inaugurační projev nehodlám komentovat, už se o něm napsalo dost. Jen připomenu, že je značně neobvyklé, aby při takové příležitosti hlava státu jmenovala jednu (jedinou!) konkrétní osobu jako nepřítele státu (i když Zdeněk Bakala není žádný svatoušek). A strašné je to, že Zeman jednak odsoudil práci veřejnoprávní televize, kterou chtějí někteří politici rovnou zestátnit, (více jiní jinde) a zároveň šmahem zavrhl novináře z Bakalovy Economie (jmenovitě Hospodářské noviny), a jaksi zapomněl stejně odsoudit společnost MAFRA a jeho tiskovinu Mladou frontu DNES. Přičemž mi není známo, že by Bakala přímo ovlivňoval obsah článků ve svých novinách, avšak Andrej Babiš tak prokazatelně činil.

I jindy jsem si všímal, že MfD dává prostor třeba „poradcům ministra financí“ (když jím byl Babiš), a známky Babišovy propagandy jsou zde patrné. Už to je zase jako dříve, kdy styl a obsah článků ovliňovala „strana a vláda“ - akorátže teď je to jiná strana (ta demokraticky nejsilnější) a jiná vláda – v demisi.

V padesátých letech byla tuhá cenzura, předběžná. Za „normalizace“ cenzura neexistovala, jenom ta následná. Paradoxně byla horší, protože pak nastupovala autocenzura, a novinář pro sichr nenapsal ani to, co by možná prošlo. Protože když překročil čáru, čekal ho vyhazov a nezaměstnanost bez podpory. No a zdá se, že ta autocenzura funguje i dnes. Protože na antiondráčkovské demonstraci minulé pondělí byly podle médií na Václaváku „tisíce protestujících“. Nu, není to už „pouhá hrstka křiklounů“ (podle Rudého práva 1989 a Zdeňka Ondráčka 2018), ale kolik těch lidí bylo, se krásně vyjevilo díky fotografiím, které „stateční redaktoři“ vpašovali do médií. I web iDNES.cz se zmohl na reálnější údaj, kdy prý na Václavák přišel „pěticiferný počet protestujících“. Co nešlo zfalšovat, byly reakce na sociálních sítích: k protestu se přes ně připojilo „přes“ 40 tisíc lidí.

A kolikže lidí bylo na tom Václaváku? Média neví. Ale telekomunikační operátoři ano. Ta cifra zní 25.000 kusů! To vskutku není hrstka!

„Je nás tu jen hrstka!“ volali lidé posměšně během lednového Palachova týdne v reakci na titulky Rudého práva. Nu dobrá, dnes už ne „hrstka“, ale „menšina“.

Jestliže můj šamaní čuch větří v současné historické spirále začátek „normalizace“, pak nahlédnutí třeba do Parlamentních novin mi evokuje počátek druhé republiky. Článeček pod štěpným (i když poněkud dlouhým) nadpisem Chtělo se jim chcát? Po projevu Zemana, po kterém odešly Němcová či TOP 09, se strhla bouře“ cituje poznámku politického a mediálního analytika Štěpána Kotrby, exredaktora Britských listů, jenž takto komentoval televizní přenos:

„Některým poslancům ODS a TOP 09 se náhle chce chcát.“

To už skutečně připomíná Vlajku! A ty nenávistné komentáře pod článkem zase mediální štvanici na Karla Čapka. Po Mnichovu 1938 tak česká veřejnost vyjadřovala zklamání ze slabosti a prohry demokracie. Mám neblahý pocit, že něco takového prožíváme i dnes. Ty zvratky jsou děsivé!

Jo, demokracie je vynález. Hitler potřeboval v německých federálních volbách 1933 (v posledních volbách v Německu před 2. světovou válkou, do nichž byly připuštěny různé politické strany) 43,9 %, komunisté vyhráli v Českolovensku v prvních poválečnách volbách v roce 1946 s 43,25 % (a to jen v českách zemích), a Babišovi má stačit 29,64 procenta hlasů???

Možná ANO, protože „únorové vítězství“ komunistů v roce 1948 bylo způsobeno nejen chytrostí komunistických vůdců Slánského a Gottwalda, ozbrojenými milicemi, vojsky ministerstva vnitra a mezinárodní politickou situací, ale i z dnešního hlediska nepochopitelnou nečinností a hloupostí tzv. „demokratických stran“.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 13. března 2018

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


K. Bečka
14:57
14.3.2018

I. Novák 763
12:56
14.3.2018

S. Outrata
12:22
14.3.2018

V. Pokorný
11:29
14.3.2018

Ś. Svobodová
10:02
14.3.2018

M. Klas
10:52
14.3.2018

V. Novák
11:27
14.3.2018

Ś. Svobodová
12:15
14.3.2018

F. Houžňák
9:34
14.3.2018

P. Lenc
9:57
14.3.2018

J. Farda
9:09
14.3.2018

M. Šejna
8:23
14.3.2018

J. Ševčík 106
13:06
14.3.2018

S. Outrata
7:19
14.3.2018

I. Dvořák
6:31
14.3.2018

J. Ševčík 106
4:33
14.3.2018

B. Lukáš
8:04
14.3.2018

P. Lenc
9:58
14.3.2018

počet příspěvků: 26, poslední 14.3.2018 03:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.