23.6.2017 | Svátek má Zdeňka


ŠAMANOVO DOUPĚ: Cesta za vůní pomerančových květů

5.4.2017

(Jeruzalém na vlastní kůži)

Z údolí potoka Kidron stoupáme s Janinkou ke bráně sv. Štěpána. Štěpána, protože tady kousek dole je kostel sv. Štěpána, neb zde prý byl tento světec ukamenován. Krom křesťanskoevropského má brána samozřejmě i islámskoarabský název Báb Sitna Marjam čili Brána sv. Marie, protože islámská světice Marie, matka proroka Ježíše, má tady kousek dole svůj hrob. Minule jsme použili i název Ovčí brána, připojme ještě Bránu kmenů. Sám preferuji název Lví brána (hebrejsky Šaar ha-Arajot, v anglické transkripci Shaar Ha Arayot, kdybyste to hledali na webu), a to proto, že dobře pasuje k reliéfům čtyř lvů, které se na ní vyjímají. Vlevo je jedna dvojice lvů s čumáky k sobě, vpravo je druhá dvojice, která si spolu také pěkně povídá. Tahle hravá zvířátka nechal na bránu umístit už její stavitel sultán Sulejman. Měl sen, že touto branou vtrhnou do města lvi, kteří ho sežerou. A skutečně právě tudy vítězní lvi do Jeruzaléma vtrhli, ale Sulejmana již nezastihli. Jen jeho jordánské následníky. V tomto místě se do hradeb Starého města dostali vojáci izraelských obranných sil během Šestidenní války v roce 1967. V Izraeli ovšem lev pustinný, Panthera leo, nežije, ale dodnes se tu vyskytuje Panthera pardus, aneb levhart skvrnitý, poddruh Panthera pardus nimr, v češtině levhart či leopard arabský. A jejich reliéfy jsou tedy na Lví bráně vytesány. Ano, jsme v Izraeli...

Cesta za vůní 10

Jdeme tudyma, protože tudyma vede z Olivové hory nejkratší cesta přes Staré město směrem k našemu hotelu nad Jaffskou třídou. Máme v plánu projít první částí Via Dolorosy a navštívit první dvě zastavení Křížové cesty, které nám ještě zbývají k doplnění jejího portfolia do čtrnácti. Jenže nejdříve se musíme protlačit ke Lví bráně. Ta představuje úzké hrdlo v místní komunikaci Lion’s Gate Street. Jenže i široké hrdlo přístupové trasy je téměř ucpané. Takto jsem končil svůj minulý příspěvek Lis Boží: „Tudy se jde direktně na Via Dolorosu. Jenže je sobota, zřejmě hlavní tržní muslimský den, a dostáváme se do lisu tentokrát arabského. Z města se proti nám valí téměř neprostupná masa nakoupivších zákazníků, obtěžkaných naditými igelitkami, která obtéká dvě až tři zkamenělé řady aut, které jedou, vlastně stojí naším směrem. Bude to chtít trochu chucpe, abychom mohli prorazit.“

Chucpe nejdříve není nutno použít. Zatím ho používají pouze řidiči, kteří se ke Lví bráně tlačí v celém profilu cesty. Ta jedna „zkamenělá řada“ je regulérně zaparkovaná, ta druhá postává, ta třetí se snaží neregulovaně předjet. Tady naštěstí nejde přejet po chodníku, protože tomu brání masivní kamenné hranoly vysoké a široké právě tak na to, aby na nich mohli rozložit svou nabídku prodejci pistácií, makových závinů, širokých nudlí, samozřejmě bot, umělohmotných chlupatých rukavic na mytí nádobí a svinovacích metrů. Barevné ubrusy podezřele vikslajvantového vzhledu je možno položit přímo na chodník. Tato pestrá nabídka bohužel zužuje asi třímetrový chodník, ani ne tak sama (ležíc na okrajových hranatých kamenech), avšak kupující – přesněji očumující – tak činí.

Chodníkem, který je zprava ohraničen plechovou barikádou aut a improvizovanými prodejními pulty a zleva vysokou kamennou zdí muslimského hřbitova, stéká od Lví brány dav úspěšně nakoupivších zákazníků. Ženy, muži i chlapci s naditými igelitkami, ženy s igelitkami naditějšími. Výhradně arabské dámy pak nesou na hlavách další nákupy: Rozměrné krabice a černé pytle s neznámým obsahem. Tam, kde hřbitovní zeď končí, je chodník téměř zatarasen frontou, která čeká před krámkem, jenž se vmístil za ohyb zdi. Trpělivě se tu čeká na nákup barevných limonád, ubrusů, zmrzlin, perníků z pouti, růženců a tapet. Naštěstí je zde trochu více místa ve vozovce, stojí tu jen zaparkovaná řada a jen jedna řada aut směrem tam. Druhou ilegální řadu směrem tam zablokovalo auto, jehož řidič už nejspíše pochopil že tudy nelze, a pokouší se obrátit svůj vůz. V protisměru nic nepřijíždí, jen malá čtyřkolka prodavače se třemi prázdnými přepravkami na nosiči, což svědčí o jeho úspěšnosti. Blíží se druhá hodina odpolední, hlavní prodejní čas tržiště zřejmě již pominul, jak o tom svědčí směr, kterým se ubírá dav. Směrem do města kráčí jen dva evropští turisté, já s Janinkou.

Cesta za vůní 3

Těsně před Lví branou je trochu volněji. Hřbitovní zeď odskočila, pohostinně se v ní otvírají kovové dveře na hřbitov, u kterých se nepohostinně tváří fousatý Arab v dlouhé bílé košili. Ne, tam nemáme v plánu jít. Plánem je projít branou. Bokem tam stojí policejní auto. A spíše nežli policajti v ní sedí izraelští pohraničníci. Nejsou to dopraváci, ani regulovčíci. Pokusit se regulovat místní dopravu asi ani nemá smysl, na to musí být připravena řidičova mysl. Že tedy už jako nejezdíme na velbloudu, ale i velbloud má hmotu, neprostupnou hmotu, a jsou místa, kudy se ani dva velbloudi vedle sebe neprotlačí. Vyfotil jsem si Lví bránu z dálky, ale zblízka pro panující tlačenici nemohu. Snímám ji tedy odspodu, snažím se zachytit alespoň ony proslulé „lvy“. Ti odsud nejsou k rozeznání. Pohled mi oplácí jen bezpečnostní kamera, vysunutá nad profil brány na trubkové šibenici.

Až do tři metry široké brány narval čumák svého auta nejúspěšnější z motoristů. Ani velbloud by se už nevešel. Z obou stran jeho vůz obtéká masa tlustých žen v šátcích a s tlustými igelitkami v rukou, zpestřená občas tlustým mužem bez nákupní tašky v ruce. Vlastě ten muž je pouze jeden, a ani není tlustý jako mohutný. Kníratý padesátník se zlatými hodinkami na ruce. Typický estébák. Zatímco dav žen se valí, valí, valí proti nám, on se nevalí, jen stojí před čumákem toho auta a bedlivě nás pozoruje přes brýle. Nevšímám si toho, jen zpětně analyzuji z rozmazané fotky. Teď není čas na analýzy, ani na focení, potřebujeme se dostat na Via Dolorosu! Zapínám své židovské chucpe a se zdvořilým „excuse me“ se začínám nezdvořile cpát proti ubohým ženám. Jinak to nejde. Jde mi to lépe než velbloudovi. Jedna paní na mne hněvivě zavrčí – místo aby zdvořile poodstoupila do volného prostoru před čumákem auta. Avšak jsem chlap, na hlavě mám kšiltovku a nikoli kipu, můj nos hovoří o zřejmém blízkovýchodním – možná arabském – původu a mé chování o možném estébáctví. Takže další dámy ani nereptají, když je svým tělesem rozrážím na obě strany. Než se za mnou uzavře brázda, proklouzne i drobná Janinka.

Uf. Tak se nám to podařilo dostat se do Arabské čtvrti. Dvěma motorkářům v protisměru se nepodařilo dostat ven – brázda po nás se uzavřela.

Cesta za vůní 4

Vlevo za hradbami se otevírá pravé arabské tržiště, které se táhne až k padesát metrů vzdálené severní opěrné zdi Chrámové hory. Jsme již docela natrhaní, takže trh nás neláká. Pokračujeme neochvějně rovně na západ ulicí, která se i zde zove ulicí Lví brány (například). Je to stejná komunikace, jen poněkud užší, avšak se stejnou frontou aut. Která pro změnu stojí v protisměru! V našem protisměru, protože před branou, za branou nikdo nesmí stát, totiž musí stát. Musí, protože Lion’s Gate Street je obousměrná (obousměrná podle dopravních značek, nikoli fakticky), ale dvě auta se tu vedle sebe nevejdou. Šířka jízdního pruhu, vydlážděného středověkými úzkými kameny je něco přes dva metry, šířka chodníku ze čtvercových betonových desek něco přes metr. Dvě menší auta by se tady při zneužití neohraničeného chodníku asi vešla – pokud by jejich řidičům nevadilo, že přijdou o zrcátka. Říkal jsem si při pohledu od brány. Při shlédnutí snímku zpětným směrem to však považuji za vyloučené. (Šířka 3,30 celkem, změřil jsem si to teď na gůglích mapách.) Naštěstí se však nikdo v protisměru jet nepokouší. Tady. Až za Lví branou, kterou však, také naštěstí, v protivném směru nikdo neprojede! A kdyby projel? Asi by tady někdo musel zacouvat padesát metrů zpátky do nejbližšího rozšíření a vrátit se tam na parkoviště.

Toto byl jeden z nejsilnějších zážitků naší letošní návštěvy Izraele: Dvě fronty nepohyblivých aut, stojících v parném slunci proti sobě, oddělené jen branou, která byla ucpaná chodci. Jak jejich řidiči čekají, a nejspíše předpokládají, že jim Alláh sešle zázrak a oni se budou moci prolnout. Řešení patrně přinese pozdní odpoledne, až pominou davy a izraelští policajti přesvědčí toho čumáka v bráně, aby couvl, společně s desítkami dalších aut. Až dolňáci nechají vyjet horňáky (kteří jinak nemají kudy), a teprve pak se narvou dovnitř. Anebo ti pohraničníci nebudou nikoho přesvědčovat a nechají vnější spodní frontu vyhnít (horní vnitřní nemůže, leda doslova). Přesvědčovat avšak asi nebudou, neb stráží bezpečnost. Dopravu v Arabské čtvrti organizují patrně Arabové, stejně jako na Olivové hoře (se stejným chaosem), protože toto je Východní Jeruzalém.

Cesta za vůní 5

V mládí jsem si zakládal na tom, že nejsem rasista, ale po podobných zkušenostech se rasismu bráním z posledních sil. Rozumově chápu, že ne všichni z půlmiliardy Arabů jsou neschopní, ani všichni z patnácti milionů Židů (půlka v Izraeli a půlka mimo) nejsou géniové (i když už jen ten nepoměr a výsledky všech uplynulých arabsko-židovských válek...), ale mám pocit, že snad všichni schopní izraelští Arabové žijí nebo alespoň pracují v Západním Jeruzalémě (jako třeba skvělý hlavní recepční našeho hotelu pan Mohamed Mohamed) a v židovské části Izraele. Žádný rasismus: Arabové jsou prokazatelně schopní. Jen jiným způsobem než Evropané.

Vida, kolik jsem věnoval času jedné dopravní zácpě. Nikoli „lisu Božímu“, ale „lisu Blbýmu“. Toto je však psaní o Izraeli na vlastní kůži, podrobnosti o památkách se můžete dočísti v bedekrech, takže pokusím být v informování o nich trochu stručnější. Než se však do nich pustíme, pustíme se nejdříve do našich skrovných zásob, abychom se zasytili. Ke konzumaci si sedneme na jeden z „jasně zlatých pískovcových kamenů, jež se uvolnily z opěrné zdi a rozsypaly se na dláždění náměstíčka“, jak jsem si zapsal v roce 2008. Tak ano, jde o záměr architekta, jak jsem tehdy pochopil, ale ty kameny jsou – pokud zlaté a pokud v Jeruzalémě – z místního zlatého vápence. A jde o společný projekt jakési Jeruzalémské nadace a izraelského ministertva turismu, kterým se zde zapisuje začátek Via Dolorosy do třetího tisíciletí. Praví tabulka na jednom z kamenů. Tabulka, na níž jsou zapsána jména přispěvatelů, podporovatelů i přátel. (Nedávno jsem poslouchal na Českém rozhlasu rozhovor s podnikatelkou, vítězkou soutěže o nejlepšího podnikatele v kategorii „velký podnik“, a zároveň zakladatelku a mecenášku jakési nadace. Nepadlo jméno firmy, nepadlo jméno nadace! Asi aby to nebyla „reklama“! To by se v Izraeli stát nemohlo. Alespoň ne u pomníků, památníků nebo uměleckých jmen je vždy uvedeno kdo to zrobil, na čí paměť – a kdo to zaplatil. Jak bylo zvykem třeba i při dostavbě svatovítské katedrály na začátku 20. století. A proč by si třeba takový Hlávka za svou dobročinnost nezasloužil reklamu mostem? Draze zaplacenou reklamu, jež ani reklamou neměla býti. Ale připomenutím jména...)

Křesťanská nadace pro Svatou zemi zacálovala umělecká zobrazení všech čtrnácti zastavení Ježíšovy cesty poslední. Jsou vyvedena jako černobílé rytiny na čtrnácti kovových destičkách, vsazených do kamenné zdi. V roce 2008 jsem si jich nevšiml – možná zde ještě nebyly vystaveny. Stále něco nového se objevuje v tomto starobylém městě, a za pár set let už to bude také starobylé. Zato kopřivy v květnících jsou zatím velmi mladé. Dojíme, slezeme z kamenů, a ještě se porozhlédneme za onu uměleckou zeď. Tam, kam vedou šipky k záchodkům. Ulička mezi zlatými vápencovými zdmi se jeví jako skladiště kovových přířezů. Od nejbližších dveří se line zápach moči. Sem ani nepáchneme! Kam tedy páchneme?

Cesta za vůní 6

Na protější stranu, kde se za otevřenými velkými dřevěnými vraty skrývá areál křižáckého kostela sv. Anny. Původní byzantský klášter přestavěli v letech 1131-38 křižáci, prý v románském slohu. Zde měli (dle středověké tradice) žít Ježíšovi prarodiče, Anna a Jáchym, rodiče Panny Marie. V roce 1192 udělal Saladin z kláštera madrasu, muslimskou teologickou školu. Ještě později Osmané nedbali moc na vzdělání, a to ani na svaté, a tak objekt zchátral. Když se Turecko rozhodlo navázat styky s Evropou, věnovalo zpustlé zříceniny roku 1856 Francii. Ta zaplatila rekonstrukci. Zříceniny zmizely, kostel se obnovil. Dnes se tu za zdí rozkládá malá enkláva ticha. Obdivujeme zejména bohatou zeleň stromů, která téměř zakrývá kostel. Na dvůr vás pustí zadarmo, i na záchod, ale jen sem, a dál už je to za vstupné. Nechceme utrácet peníze, které nám poslední den už docházejí, ani čas. Kostelů jsme dneska viděli přehršel. Jsme vlastně na cestě do hotelu. Vracíme se na ulici, a ani nevíme, že jsme zmeškali příležitost popatřit na dvě cisterny, do kterých se chytá dešťovka. Stávaly za hradbami, jedna od minus třetího, druhá dokonce od minus osmého století. Herodes Veliký z nich nechal udělat léčebné lázně. Takže tu byl vystavěn příslušný chrámek pro římského boha lékařství, jehož trosky se tu rovněž nalézají. No a jeden z těch bazénů měl být oním evangelijním rybníkem Bethsedou, u něhož se podle Jana Ježíšovým přičiněním vyléčil chromý muž. Podíváme se sem někdy příště, až nebudem tolik zničeni Olivovou horou, Getsemany a jinými lisy.

Cesta za vůní 7

Úzká ulička nás vede pod lomené oblouky průchodů dále na západ. Než však dorazíme ke klasickému začátku Via Dolorosy, jdeme kolem ještě užší uličky, či spíše chodbičky, která se prodírá vlevo. Prosvítá jí průhled na oblouky na Chrámové hoře. Vydáme se za tím průhledem, abychom nakoukli. Nenakoukneme, neb i samému nakouknutí brání dvoučlenná hlídka izraelských policejních pohraničníků. Ale dobře je prý dovnitř vidět, když se vrátíte kousek zpátky, a tam se pak dáte vlevo. Tak jsme šli kousek zpátky a dali se po několika schůdcích takhle vlevo. Až to začalo být až příliš soukromé. Opuštěné průchody, odložená kola, ubohé překližkové dveře – raději jsme vycouvali, abychom někomu nevešli do přesíně.

Kousek dál vycházíme na další náměstíčko, obklopené srostlicí nesourodých domků. Vzpomínám si, jak jsem to tu před osmi lety fotil v tehdejší kvalitě běžného mobilu, který mi sloužil na záchranné snímky, když mi došly baterie i záložní baterie do foťáku. Tehdy jsem si zapsal: „V jeruzalémském Starém městě se bydlí, takže na prastarých kamenných domcích stojí černé válce klimatizace, satelitní antény i sluneční kolektory, různé kabely se kroutí na historických zdech a prolézají střílnami v tisíciletých branách. (Zasekat do historických zdí je lze těžko, ještě těžší je pokoušet se o výkop, který by nezničil archeologický skvost.)“ Pohled to byl velice malebný. Je i teď, pokusím se ho tedy sejmout svým canonkem. Jdeme dále, každý metr je tu jiný. Chvíli jsme pod širým nebem, pak se zase noříme do průchodů. Starobylost zdí nevadí, aby do nich někdo nezarazil hřebíky a nepověsil na ně umělohmotné hadry z Číny.

Cesta za vůní 8

A už, už, už jsme na startu skutečné Via Dolorosy. Tady vpravo je první zastavení, ukryté v Klášteru Bičování. Ono to první zastavení leží tedy tady vlevo, kde bývala kolem roku Nula pevnost Antonia, kterou Herodes vystavěl pro římské vojáky. Tady někde byl (dle tradice z 18. století) Ježíš odsouzen ke smrti. Pokud se tak stalo v tvrzi Antonia, a ne v reálnější Citadele, pak skutečně tady. Vlastně „tam“, protože na to místo turistům nelze dojíti. Za Osmanů tu byla kasárna, dnes tam je maktab, muslimská chlapecká škola. V protisměru do ní vede mírná rampa s několika nízkými schody. Dveře na jejím konci se pootevírají, dvojice turistů se k nim dychtivě vydá, ale ne, zamítavé gesto místního školníka je zažene. Není pátek a nejsou františkánskými mnichy. Kdyby byl pátek a kdyby byli františkánskými mnichy, pak se se mohli shromáždit na školním dvorku, vzíti symbolické kříže a praporce a za zpěvu nábožných písní odstartovat pouť Rallye Dolorosa. Rovněž my nejsme mnichy, aniž muslimskými žáky, a tak jdeme na náhradní místo, do Kláštera Bičování, jenž je hnedle přes ulici vedle.

Za průchodem zdí se otevírá malé nádvoříčko. Vpravo Kaple Bičování, vlevo Kaple Odsouzení. Jdeme vpravo, protože tam je dnešní No1 celé Via Dolorosy. Vypadá to tu hodně byzantsky. Avšak jest postaveno v neobyzantském stolu poměrně nedávno, roku 1927. Architektem byl nám už dobře známý Ital Antonio Barluzzi (Dominus Flevit, Chrám Národů). Fotím jen zvenčí, protože uvnitř je to zakázáno. Už jsem tady byl dříve, ale jen nakouknul. Dnes jdu s křesťanskou výpravou, a tak si jdeme sednout do předních lavic, kde je ještě volno. Neprobíhá žádný obřad, turisté se chovají tiše, i modlitby jsou věřícími tiše odříkávány. Nemodlím se, nefotím, nedoprovázím, mám tedy čas zachytit několik prchavých dojmů do svého nerozlučného zápisníčku, než vyprchají. Když uplyne vhodný čas, zvedáme se a jdeme přes dvorek do protější Kaple Odsouzení. Zastavení číslo dvě. Právě zde na sebe vzal Ježíš svůj kříž. Jeho značně odlehčené kopie v měřítku asi 1:3 si na sebe můžete vzít i dnes a vyrazit dále ve stopách svého Pána. Pokud zaplatíme arabskému provozovateli této služby příslušný peníz. (Peníz je dle mne hlavně za to, že se pak s tím křížem nemusíte zase lopotit zpátky, to už patří do logistiky onoho schopného Araba.)

Cesta za vůní 10

Ano, to je prosímpěkně historicky skutečně doloženo, že za římské nadvlády si odsouzenci nesli své kříže sami. Avšak pouze jeho část – a to vodorovné břevno. Svislý sloup totiž čněl na místě popravy stabilně. To vysvětluje rychlost, s jakou byly kříže vztyčovány – protože nebyly vztyčovány. To by se Římané navztyčovali! Tak toto dodatečné zjištění mi dost pokazilo duchovní zážitky z uměleckých děl, zobrazujících Ježíšovu cestu poslední. Takže on nenesl svůj „kříž“, ale pouze své „břevno“...

Také zde se stavělo ve 20. letech 20. století, tentokrát na troskách křižácké kaple. Z ní zůstalo pár trosek, malebně rozložených v záhonku na dvorku. Třeba hlavice římského sloupu, s vytesaným přivlastňujícím si křižáckým křížem. Uvnitř kaple zůstala toliko podlaha, na jejíchž kamenech můžeme opět obdivovat vyryté čáry hry, která mi připomíná mlýn. Pokud je středověká, pak jde nejspíš o nějakou variantu ovčína.

Dvojka je vyzdobena příslušnými obrazy v apsidách, zajímavější je model Jeruzaléma z Ježíšovy doby. Však jsme v sousedství františkánského Studijního muzea, které uschovává archeologické nálezy z Kafarnaum, Nazareta, Betléma a podobně, které vykopali františkáni různě po Svaté zemi. Takže jsme vlastně v blízkosti vědeckého ústavu. Na jedné zdi visí hnědé dlaždice se stříbrnými modýlky budov. Krajina a zástavba z doby Herodovy i mírně pozdější. Aby se to nepletlo, tak je tentokrát sever umístěn vpravo. Jedna pustá vydulá hnědá dlaždice znázorňuje Golgotu. Je vidět, že je ve vnitřním úhlu hradeb, samo popravčímu místo se samozřejmě nachází za tehdejšími hradbami.

Vycházíme znova na Via Dolorosu a šineme se pod oblouk Ecce Homo. Jsem tu snad už podesáté, tak mi dovolte ocitovat z mé knihy Mír v Izraeli:

Cesta za vůní 12

„Slovy „Ejhle, člověk!” měl obmyslný Pilát představit Ježíše davu právě zde. A zde tedy, na této dlažbě... Zadržme. Jsme přece v Izraeli, ne? Čili zbytky dlažby, které nalezli archeologové na tomto místě pocházejí až ze 2. století občanského letopočtu. Oblouk samotný pak zbudovali Římané v roce 70 pro přístupovou cestu, aby se dostali k pevnosti Antonia. Ta stála na kraji Chrámové hory, které se zmocnili židovští povstalci během první války židovské. Pevnost padla, obránci byli pobiti, chrám zapálen. Roku 135, po poražení povstání Bar Kochby, neboli druhé válce židovské, vítězní Římané oblouk rekonstruovali a ještě k němu připojili dva další – nefunkční – oblouky po stranách uličky. Funkci tedy měly – jde o památník římského vítězství. Ejhle, lidé!“

Za menším levým obloukem se dnes nachází klášter Sionských sester (Notre Dame de Sion). Jdeme kolem něj, kolem dalších chrámů a zdí, a najednou tady takhle vpravo jsou dveře, které slibují pohled do Ježíšova vězení. Jedno Ježíšovo vězení se nachází v chrámu Božího hrobu. Už dříve jsem vyjádřil pochybnosti o jeho umístění. Protože jestli byl někdo souzen na historicky doložené pevnosti Antonia, pak byl vězněn přímo tam, anebo poblíž. A toto místo je dosti poblíž. Vcházíme dovnitř, vše pilně dokumentuji svým foťáčkem. Moc toho nenadokumentuji, protože hlídací pán ve vstupní chodbě na mne odmítavě mává rukou. A to jsem teprve u vstupu! Mažu tedy poctivě ten jeden snímek a dále snímám jenom očima. Po plechových schodech scházíme do prostor, vykutaných do skály. Moc prostorné tyto prostory nejsou. A to jsou ještě větší, než ještě nižší prostory, do kterých scházíme po kamenných schodech. Připadám si trochu jako v českých skalních hradech. A ještě níže je jakási studna, vězení ve vězení, kam zavírali zvlášť vzpurné vězně. Smrdí to tu svíčkami, které vyrábějí spíše stíny než světlo. Stěny jsou očazené dávnými loučemi. Doráží na nás mírná klaustrofobie. Tak ano, tohle je echt, žádný Holywood, žádná maškaráda nahoře, žádné nošení podměrečných křížů. Oba s Janou cítíme, že „tady to mohlo být“. A že tady to je! Protože, ať už byl tady Ježíš zavřený nebo ne, zde někdo jistě trpěl, a to ne jenom jednu poslední noc. Nějací synové člověka. Sice nejspíš zloději a vrazi, ale určitě i političtí odpůrci Říma a farizejů.

Zvláštní je, že právě tohle místo jsem ve svém bedekru, ba ani na wiki nenašel. Tak až tam půjdete kolem, tak se určitě zastavte, stojí to za to. Totiž – vstup byl zdarma, zato jste si mohli koupit nějaké suvenýry.

My si nic nekoupili a vydali se dále. Kolem zaparkovaných aut, kolem krámku se zeleninou a balenou vodou, kolem krámku se svazky tenkých svíček a kšiltovek, kolem paní s listy vína k obalování chutného mletého masa, směrem k minaretu na rohu s ulicí el-Wad, která první část Via Dolorosy kříží a zašpuntovává. Tiskneme se ke zdem, protože nás předjíždí dodávka, následovaná multikárou s odpadky a motorkou. Tak vida! I tímhle směrem se dá jet! Sami předjíždíme japonskou výpravu, ale ještě rychlejší jsou dva chlápci, kteří poloběží s velkou tenkou deskou s tapetovým vzorem, tak dva na dva metry. Scéna trochu jako ze starých grotesek, protože ten první je velký a druhý malý a deska s nimi docela smýká. Sklo to není, tipuju umělou hmotu. Chlápci mizí vlevo, tam kde Via Dolorosa kopíruje el-Wad, míříme za nimi.

Ano, tak tady vlevo je třetí zastavení, a hned za ním čtvrté zastavení. Obě jsou součástí arménského katolického kostela. Třetí zastavení, kde Ježíš padá poprvé pod tradičním křížem, snímám proti směru naší cesty, jinak to nejde: vchod do příslušné kaple vede z protisměru. Kapli beru i s protějším minaretem, a ještě nevím, že na zkoseném rohu, který také zabírám, sídlí vyhlášený Rakouský hospic se žlutým papežským praporem na žerdi nahoře na terase kavárny, odkud je prý nádherný rozhled po Starém městě. Tak příště si tuhle pamětihodnost nesmíme nechat ujít!

Čtvrté zastavení je hned vedle. Nad vstupními dveřmi se vyjímá luneta s reliéfem Ježíše pod křížem, samozřejmě , který se setkává se svou matkou. Což je tedy scénka apokryfní, nevycházející z evangelií, avšak z tradice poměrně nedávné (tři století). Zajímá mne, co je za zdí. A je tam dvorek, vpravo dvoupatrový kamenný dům, velké okno je ozdobeno hezkou keramickou želvou, asi klášter. Před námi (neo?)románský Church of St. Mary of agony; v Česku se stejně zasvěcené jmenují Kostel Panny Marie Sedmibolestné. Vlezeme do něj, ano, novorománský, čistý, bílý, pěkný, zákaz fotografování. Vydáme se takhle vlevo průchozí uličkou, a už asi nejsme v kostele, a už asi můžeme fotografovat, když je tu krámek s pravými křesťanskými proprietami z Jeruzaléma. A s pohlednicemi atd. Scházíme do něj po několika schodech a procházíme jím. No, on to je stále kostel, jak zjišťujeme za dalším rohem, kde se ocitáme před alabastrově bílou sochou Ježíše, klesajícího pod nezbytným alabastrovým křížem. Na nástěnné malbě za ním se tyčí Golgota, nad ní v kruhu se modlí zástup andělů. Tyhle scénky jsem nikdy neměl rád. Buďto mu pomozte, anebo na něj nevejrejte!

Vycházíme ven po několika schodech – a jsme na El-Wad/Via Dolorose před třetím zastavením!

Cesta za vůní 13

No dobře, stojíme uprostřed Jeruzaléma ve tři hodiny odpoledne, na návrat do hotelu je ještě brzo. Ale už jsme dost ucabrtaní. Bohužel nevím o báječné „rakouské“ (a historicky i české) kavárně nad námi, a tak se táhneme kolem pátého zastavení (už jsme tady s Janinkou asi dvakrát prošli), kde se Via Dolorosa láme doprava a odděluje se tak od el-Wad. Pokračujeme ulicí el-Wad směrem k Západní zdi, čtverce modré oblohy nad hlavou jsou stále vzácnější, už téměř vcházíme do posledního průchodu, či spíše tunelu (tam pod těmi schody, co vás vyvedou vlevo nahoru na Řetězovou ulici), když tu se nám takhle vpravo nabídne vchod do kavárny, který neodmítneme. Jsem čajový typ a kávu piju jen výjimečně. Ale zde, na tomto historickém místě, pod těmito historickými obklouky, si přece nebudu dávat čaj! Ještě ke všemu pytlík a vřelou vodu. Takže budeme mít oba kávu, ze stroje, nikoli arabskou, ale kávu. Ona to není kavárna, avšak restaurant. Restaurant Al Buraq. Jenže nabídku má pouze bufetovou. Nic to, kafe bylo dobrý, záchodky taky.

Než dopiju, studuju bedekr a mapy, abych naplánoval naši další trasu. Hele, v Židovské čtvrti jsem ještě nenavštívil náměstí Batej Machasé! Nepodařilo se mi ho při dřívějších výpravách najít. Stojí na něm Rothschildův dům s pěknými arkádami. Pan baron si ho postavil pro svou rodinu roku 1871, aby nemusel utrácet v hotelích, či spíše, aby si zajistil soukromí. Tak hurá na Rothshilda!

Dojdeme až k vchodu na náměstí před Západní zdí, projdeme bezpečnostním rámem, a jsme zase tady. Zdržíme se jen krátce, až ke Zdi už nevcházíme. Nefotím, nefotím, když je ten šabat, až když vyjdeme západním vchodem, tím u skály. Na ní se tyčí nově vystavěné kamenné domy, inu jsme v Židovské čtvrti, a tady to Arabové po roce 1948 srovnali se zemí, vlastně se skálou. Pod tím domem na nás ze skály zírá díra. Rostlá jeskyně, zase si připadám jako v Českém ráji. Na svahu pod jeskyní je patrná úžlabinka, tudy asi při deštích stéká voda. Možná že kdysi, když ty domy ještě neměly kanalizaci, tudy teklo i něco jiného... (Mimochodem, víte, že slovo „prevét“, které označuje typ středověkého záchodu pochází z latinského „locus privatus“ – soukromé místo? A od toho nelibého místa se pak odvíjí slovo „prevít“, kdežto z latiny se přímo užívá slovo „privát“? Takže část české privatizace byla vlastně „prevítizace“? No prostě – skončilo to v hajzlu.)

Cesta za vůní 15

Lezeme po schodech nahoru, lezeme po schodech, a otevírají se nám nové pohledy na Chrámovou horu, od které už jsme na jih. A tady dobře vidíme na archeologický park Ofel. Tam se musíme někdy příště určitě podívat! Odtamtud by měly vést i schody na Chrámovou horu, dnes tedy končící ve zdi. A to je to místo, které ukázali průvodci i americkému astronautu Neilu Armstrongovi, prvnímu člověku na Měsíci, když ho provázeli Jeruzalémem. Neila už štvalo, když mu pořád říkali, že to bylo tady – „nebo kousek vedle“. Byl pilot, na Měsíci měl určen bod přistání (ale stejně přistál kousek vedle...). Armstrong chtěl stanout přesně na tom místě, na kterém stanul i Ježíš. Tady, ne „kousek vedle“. A tak ho zavedli na ty schody. Jimi židé vstupovali do Šalamounova chrámu, jinudy to nešlo. Takže Ježíš – jakožto žid, dodržující náboženská pravidla – musel jít právě tudy. A když tam půjdu já, tak možná stanu ve stopách Ježíše – ale určitě ve stopách Neila Armstronga, když už to nemohu udělat na tom Měsíci...

Šplháme po schodech, nos mám zavrtaný do mapy, kolem trosek synagogy, průchody, průduchy, dlážděnou uličkou, kolem auta, zabudovaného ve vedlejší uličce (tady to nevytočí, bude muset couvat, na straně řidiče má tak půl metru), a už slyšíme dětský křik. Zahneme za roh – a jsme tady. Před Rotšildovejma pobíhá hejno nábožně oděných kluků (černé kalhoty, bílá košile, zpod které vykukují svaté třásně cicit) – a hrají si s míčem. A támhleti mají sice pušky, avšak pouze stříkací, a velice nepuškovitého vzhledu. Kousek dál tři holčičky skáčou gumu. Asi jdou ze synagogy, ale houfy dětí na tomto místě jsou tak obvyklé, že se dostaly i do bedekrů.

Batej Machasé se to náměstí jmenuje podle útulků, které tu postavili v roce 1862 němečtí a nizozemští židé pro své chudé středoevropské souvěrce. Těch bylo hodně, takže se o místa k bydlení losovalo. Výherci pak měli bydlení levné až zdarmé. Hezké je, že právě hned vedle si vybral místo k bydlení ausgerechnet Rotschild.

Parta kluků si povídá i v jihozápadním cípu náměstíčka, které je zde překrojeno nízkou zídkou. Jeden kluk sedí na kraji jiné nizoučké zídky. Jsou to zbytky apsid Nové baziliky, kterou nechal postavit císař Justinián v roce 543. Tato bazilika je zachycena na mádabské mapě, podlahové mozaice, jejíž kopie se dnes vystavuje na stěně Karda (jak jsem už byl v příslušné kapitole zmiňoval). Archeologové našli základy, podle kterých měla tato stavba přímo grandiózní rozměry, a to 100 x 50 metrů!

Náměstím se nese dětský křik a jakási výrazná, jakoby „voňavková“ vůně. Vydáváme se proti jejímu směru. Čuchám-li správně, pak se line z tunelovité chodničky o šířce jednoho statného turisty támhle ze severozápadního rohu. Vnoříme se do ní, téměř neznatelný průvan nám nese intenzivní vůni přímo do mozků. Vypadneme z tunýlku – a jsme na trojcípém rozšíření uličky Bejt El. Z kamenné dlažby tu tryská pomerančovník. Kromě žluťoučkých plodů stále ještě kvete. A ta vůně jeho květů pronikla tunýlkem (což je ulice Gilad, zřejmě) až na nedaleké náměstí. Šli jsme tudy předevčírem ke Zdi, a to mi ty květy tak krásně nevoněly. Asi jsme směřovali proti větru, či spíše proti uličkovému průvanu.

Chystám si své poznatky zapsat do zápisníčku. Sahám do zadní kapsy kalhot, zápisníček tam není. Šátrám ve všech kapsách, kapsičkách i tajných úkrytech batohu – nic. Já jsem, já jsem ten zápisníček ztratil! Zápisníček s poznámkami, podle kterých chci psát svoje další vyprávění o Izraeli! Ach jo. Už jsem v Kafarnaum ztratil nohavice. A opět našel. Už jsem v Kumránu ztratil foťák i s plnou kartou snímků. Přinesla mi ho paní pokladní. Teď jsem v Jeruzalémě dotřetice ztratil zápisníček – snad ho také naleznu. Nejdříve chci ponechat Janinku na náměstí Churva, aby se mi dobře pospíchalo, avšak nechci ztratit ještě ji, takže jdeme společně. Naposledy jsem si věci z batohu vytahoval v Al Buraq. Takže hurá tam.

Nevracíme se ve svých stopách, vynecháváme Západní zeď, míříme rovnou na Řetězovou ulici. A už jsou tu ty schody na el-Wad, a už jsme u al Buráku. Ptám se obsluhy u pultu. Ne, nic tu nenašli. Lokál je prázdný. U našeho stolku, ani pod naším stolkem taky nic. Scházím do dolního sálu, procházím záchodky, nic. Vracím se nahoru. Budeme muset jít ještě zpátky. Kolem pátého, čtvrtého, a třetího zastavení. Tady jsem neseděl, nic jsem tu ztratit nemohl. Zapisoval jsem si přece v tom vězení! Vlezu do vězení, obsluha nic nenašla, nikdo jí nic nezanechal. Slézám do nejhlubší části skalní sluje, žádný nábytek tu není, kamenné lavice jsou prázdné. No nazdar, tady jsem ještě zápisníček měl. Asi. Anebo jsem si zapisoval jen do hlavy, protože je tu takové šero? Tak dobře, zbývá poslední naděje, klášter Bičování, první zastavení. Ponechávám Janu u vězení, a běžím na začátek Via Dolorosy. Kostel je prázdný. Kde jsme to seděli? Někde tamhle vlevo vepředu. Tamhle na té lavici...

...na které leží můj ztracený zápisníček. Na který bych si nevzpomněl, leda až v hotelu, nebýt pronikavé vůně květů pomerančovníku. Další zázrak v Jeruzalémě!

Hned si do zápisníčku zapisuju nepříjemný zážitek, který mě potkal cestou sem. Vlastně o nic nešlo. Jen do mě někdo strčil loktem, když jsem běžel po el-Wad, jakoby nechtěně. Což bylo divné, protože ulice už byla téměř turistoprázdná. Rovněž místňáci již sklidili své krámy. Ohlédnu se a vidím: Obří arabský gestapák strká chtěně do osamělé turistky. Rozumějte, on nekradl, on prostě do lidí strkal. Do nevěřících. Vzpomněl jsem si na toho chlapa, co mne sledoval při strkanici ve Lví bráně a byl jsem zpětně rád, že jsem se nedostal na dosah jeho lokte. Fuj!

Ale teď mám radost, radost má i Janinka, hlavně z toho, že už jdeme domů. Tentokrát žádné zákruty, půjdeme co nejpříměji. Tedy po Via Dolorose až tam, kde přechází do el-Kšandy. Přece jenom se zastavíme ještě u osmého zastavení. Vlevo je už Křesťanská čtvrť, vpravo ještě Muslimská, ale jak jsem už psal, tady se to tak nebere. A právě tady číhá na nás krámek s ozdobnými předměty. Do drátů zde před očima zákazníků temuje starý žid s jarmulkou na hlavě krásné kameny. A má taky moc pěkné náhrdelníky, hned ten první Janu oslovil. Mívala pěkný náhrdelník ze skleněných malovaných perliček, který jsem ji před dvěma lety přivezl z parkoviště před Muchrakou. Koupil jsem ho tam za dolar od jednoho Drúza. V Praze jsem ho pak nechal předělat, aby kameny nevisely jen na vlasci, ale na drátu. Bohužel jednou, když Jana vystupovala z autobusu, tak se jí roztrhl u špatně naletovaného spojení, a všechny korálky se jí rozeběhly. Takže teď jasně potřebuje náhrdelník z Izraele. Můžu jí ho koupit, i když stojí víc než dolar. Není úplně drahý, ale přesto se pokouším smlouvat. Avšak něco se od minule změnilo. Buďto se už v Izraeli nesmlouvá – anebo jsme s sebou měli zbytečně moc peněz. Jo, to se to smlouvalo, když v peněžence nebylo mnoho, a nakonec jsme, bohužel museli s mou milou ženou Ivanou odejít. Avšak tehdy za námi pan obchodník běžel, a nakonec jsme zaplatili jen to, co jsme měli v peněžence.

Všechno, co jsme měli v peněžence.

Pan umělecký dráteník se na mne vyčítavě podívá a praví: „Máte už slevu na tom, že vám to prodám přímo já, který to vyrábím, a ne nějaký obchodník.“

Zahořekoval jsem, že letos se mi nepodařilo žádnou slevu domluvit. Ale nakonec jsem ji přecejen získal: Za dobrý převod z šekelů na dolary.

Nebylo ještě tak pozdě, pět hodin odpoledne, ale už jsme opravdu pospíchali domů do hotelu. Já šťastnej, že jsem našel ztracený zápisníček, Janinka šťastná, že získala skvělou náhradu za zničený náhrdelník, a oba dva šťastní, že Janina nemocná krvinka vydržela dnešní náročný den a nakonec i celý náš výlet po Izraeli. Ještě musíme balit. Zítra už odlétáme domů do Prahy.

Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli v sobotu 2. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 4. dubna, na Ivanin svátek. Ještě pořád mi schází. Stejně jako Janince chybí její Jarek...

*

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic

(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


M. Krátký
8:39
5.4.2017

počet příspěvků: 1, poslední 5.4.2017 08:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.