30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






ROZHOVOR: K ovládání lidu patří Chléb a hry

30.1.2014

"Opravdový sport nemá s fair play nic společného. Je spojen s nenávistí, vychloubáním, závistí, nerespektováním většiny pravidel a sadistickým potěšením vyvolaným sledováním tohoto násilí. Jinými slovy je to válka bez střelby…" George Orwell, britský spisovatel

Vážený pane Frýborte, mohli bychom se dnes bavit o sportu, který doposud zůstával stranou našeho zájmu. Blíží se olympijské hry, je to tedy téma do jisté míry aktuální. Snad na začátek obecná otázka, jaký je vůbec Váš vztah ke sportu?

Sport, přesněji řečeno divácký sport, leží zcela mimo oblast mých zájmů. Nevím a nezajímá mě, který klub právě stojí v čele fotbalové ligy, nesleduji průběh proslulých cyklistických závodů, míjejí se mou pozorností mistrovství Evropy i světa, ba i samotné olympiády. Přitom jsem - vzpomínám si přesně – do věku šestatřiceti let také fandíval, palečky držel, až se stala věc, která mi veškeré fandění nadobro znechutila.

Bylo to takhle: tanky Varšavské smlovy k nám roku 1968 vjely, mnoho rámusu nadělaly, příliš toho ale nedokázaly. Obyvatelstvo zemí českých i nadále stálo věrně za svým reformním vedením – věrněji, než si vedení zasloužilo - tisk psal otevřeně protisovětsky, bratrská vojska pak seděla ve svých posádkách, živila se nahnilým zelím a sloužila za terč potměšilých vtípků. Až v březnu 1969 vypuklo hokejové mistrovství světa ve Stockholmu. Ve finále československé mužstvo podvakrát slavně nařezalo Sovětům; a já, jen co dozněl závěrečný hvizd, letěl jsem na Václavák jak vystřelený z praku oslavit tu velevýznamnou událost. I bylo jásotu, vítězného hlaholu, posměšků na adresu sovětského spojence, odbojně vlastenecké písně hřměly, kdosi vytloukl úřadovnu Aeroflotu, já sám jsem na jakési zídce stál a vítězoslavně povykoval… aby hned druhého dne bylo všechno jinak. Sovětský spojenec se zděsil kontrarevolučních rejdů, naše reformní vedení sklopilo uši, ideově rozkolísaní soudruzi byli nahrazeni ideově pevnějšími, nastalo dvacetileté období, zvané eufemicky normalizací. O týden později jsem obdržel předvolánku na estébé k výslechu, kdež mi byly předvedeny profesionálně dokonalé fotografie mé vlastní dokořán otevřené huby a nahrávky mého vlastního vítězně povykujícího hlasu; rovněž se mi donesla zvěst, nevím nakolik pravdivá, že dlažební kostky k vytlučení Aeroflotu byly navezeny den předem. Což vše jsem si zkombinoval v jedno: v čem se Brežněvovi jen napůl a směšně osvědčily tanky, toho dosáhl hokejkami; a já trouba trouboucí, všech troubů futrál, jsem ze sebe, jak se tak pěkně česky říká, nechal udělat vola. Tu se zatvrdilo srdce mé nejen proti sovětskému spojenci – proti tomu bylo dostatečně zatvrzené už předtím – nýbrž i na celý slavný, v podlém úmyslu zneužitelný sport. Sportuji sice, co moje osmdesátiletá tělesná schrána snese a občas i nesnese, plavu, na kole jezdím, sport divácký, pasivně přičumovatelský, mi však může být ukraden. Tolik považuji za potřebné předeslat, než se pustím do odpovědí na další otázky.

Za několik dní vypuknou zimní olympijské hry v Soči. Píše se rok 2014, přičemž historicky první olympijské hry se konaly v roce 776 před naším letopočtem. Ačkoliv mezi posledními antickými a prvními novodobými leží přestávka čítající patnáct století, má i tak historie olympijského zápolení téměř 2800 let. Svět za tu dobu prodělal obrovské množství změn a zvratů, i když spousta věcí se ani za tři tisíciletí nezměnila. Jak to vypadá s olympijskou tradicí a idejemi, potažmo sportem jako takovým? Jakou cestu urazil on?

S olympijskou ideou to dopadá, zdvořile řečeno, nedůstojně. Baron Coubertin si ještě mohl myslet něco o ušlechtilém amatérském zápolení, dnešní vrcholový sport se však stal záležitostí kšeftu a reklamy. Tomu netřeba se divit: vyžaduje od závodníka nasazení všech, ba více než všech sil, vzdání se volného času, soukromí, vyhlídky na povolání, což sotvakdo je ochoten dělat zadarmo. K tomu požadavky na výkon rostou, rekord stíhá rekord, mezí přirozených sil lidského těla bylo dávno dosaženo a jen vítězství platí, jaký div pak, že ve snaze dosáhnout prvních míst a s tím spojených požitků finančních i jiných tak mnohý borec sáhne po chemických povzbuzovadlech. Věru podivné konce Coubertinova, neřku-li antického ideálu.

Když se podíváme na historii olympijských her ve 20. století, působí na mě, že ze sportovního klání se mnohdy stala pouhá politická disciplína, která sloužila buď k vyřizování účtů, nebo lidově řečeno, k poměřování pindíků?

O poměřování pindíků bych pomlčel, jinak je ale jisto, že počínaje Berlínem r. 1936 se z olympiád stalo politické představení, sloužící k prezentaci diktátorským a polodiktátorským režimům. Nejpozději od pekingské olympiády se k tomu druží špektákl ve své velkoleposti až nechutný, rachejtle a ohňostroje, všeho druhu syntetické efekty; sláva, lesk a břesk… když už necháme stranou vkus, leze to do peněz a mnohé v úvahu přicházející velkoměsto se olympijské slávy raději vzdá. I nevyloučil bych nikterak, že po Pekingu a Soči se k větší slávě soudruha Kim Čong-una dočká té cti i Pjongjang.

Už řadu let mi vrtá hlavou otázka, jak je možné, že když se jedná o olympijský turnaj nebo třeba o mistrovství světa v hokeji, dokáže takovou událostí žít – s mírnou nadsázkou – celý český národ, lidé sledují výsledky, schází se na náměstích u velkoplošných přenosů, ale když se jedná o důležité věci v jiných sférách života, o osud a směřování země, jednota i zájem chybí, vypaří se pryč?

No právě. Sportovní divadlo skýtá jednodušším povahám iluzi zápasu, v němž jeden vítězí a druhý podléhá v přímé úměře k svému umu či neumu. To je prosté, snadno pochopitelné, je možno slavit vítěze a pošklebovat se těm salátům a hasičům, co se ani do brány strefit nedovedou, jedním slovem fandit. Jedná-li se ale, jak píšete, o osud a směřování země… no, ne že by nebylo i politického fandovství. Ale zklamává, a nejen výsledky. Komu se fandívalo, projevil se jako v lepším případě neschopný žabař a žvanil, v horším, ale nikterak vzácném jako podvodník, cynický kšeftař, miliardový defraudant, ještě nebylo politika v postsametových Čechách, aby odešel ze scény jinak než s ostudou, leda by včas zemřel… ve sportu se sice také kšeftuje a podvádí, ale ne tak okatě, ne s tak stoprocentní pravidelností, ne s tak přímým dopadem na fandův život. I nedivme se, že prostší povahy, odvrátivše se od scény tak kormutlivé, oddávají se iluzi.

V souvislosti s předchozí otázkou jsem si vzpomněl na heslo římských císařů: "Chléb a hry", kdy k ovládání lidu a k odvádění pozornosti sloužily velkolepě pojaté zábavy. Neplatí to dodnes?

Platí, platilo a platit bude. Rozdíl mezi hrami v cirku za císaře Nerona a děním v dnešních stadionech spočívá v tom, že neteče krev, leda že si fandové občas rozbijí hlavy pivními flaškami. Jinak je princip týž: odvedení pozornosti od strázní osobního i veřejného života, ztotožnění diváka s vítězem a z něj vyplynuvší blahý pocit vlastního úspěchu. Za starého Říma bylo odvedení pozornosti ke gladiátorskému potýkání záměrné: aby se pakáž vybláznila v cirku a nerámusila po ulicích. Jestli i dnes… nejspíš ne. Takový záměr by se při současných komunikačních možnostech a užvaněnosti politiků neutajil, i když kdoví.

Současná společnost je silně, ba možná přímo chorobně orientována na výkon a výsledky. Platí to i o sportu. Proto možná trochu provokativní otázka, ale pokud se bavíme o dopingu, není to vlastně jen nevyhnutelný důsledek toho, po čem diváci touží a co žádají, po neustálém zlepšování a posouvání hranic? Po vítězství bez ohledu na prostředky?

Ale jistěže je. Kde jsou žádány výkony nad hranicí přirozených lidských sil, tam je nutno je něčím přiživit, jak jsem ostatně už napsal výše. Na rozdíl od poněkud farizejského postoje sportovních komentátorů bych se nad tím ani moc nerozčiloval. Ctibažný sportovec si ničí zdraví dobrovolně; není slýcháno, že by takového čtyři museli držet a pátý mu cpal do úst nějaké pilulky; vážené diváctvo o těch švindlech ví, což mu ale nebrání v tom, aby i nadále slavilo své sportovní miláčky. Proč tedy zakazovat doping. Každý je spokojen, k úhoně přišla jen jakási směšná, zastaralá zásada poctivosti. Není ji dbáno ani v jiných oborech veřejného dění, proč právě v tomto.

Další otázkou je, jakou formou má být profesionální sport financován. Je například správný model, aby na chod sportovního klubu, jehož většinovým vlastníkem je soukromá osoba, přispívalo i město z veřejného rozpočtu? Neměl by se takový klub o sebe postarat sám a sehnat si sponzory mimo veřejný prostor, a pokud to nezvládne, je to jeho smůla?

Odpověděl bych diferencovaně. Jsa sám amatérský cyklista, nenamítám nic proti tomu, aby se z veřejných rozpočtů stavěly cyklistické stezky. Byl bych i pro podporu organizovaného sportu, slouží-li sportovcovu osobnímu potěšení a tělesné zdatnosti; za příklad bych namátkou uvedl volejbal, lukostřelbu, z určité části i lehkou atletiku. Nevím ale, proč bych měl ze svých daní podporovat kšeft, v němž se točí miliony, proč připlácet na prošvindlované divadlo, nemající vznešenějšího účelu než fandovský řev a prestiž samovládců. Hlasoval bych naopak všemi čtyřmi pro to, aby sportovní svazy a kluby ručily vlastním majetkem za rozvášněnými fandy napáchané škody, aby nepokládaly bezplatnou policejní a požární ochranu za samozřejmou povinnost veřejnosti.

Existuje v současném pojetí profesionálního sportu místo pro ideje, nebo je to už pouhý byznys? Věříme-li legendě, Řekové v době konání olympijských her neválčili a spory odkládali. Moderní doba naopak už třikrát odložila hry kvůli válce…

O idejích jsme si už něco pověděli, teď o tom válčení. Nevím, jak úspěšně dodržovali svou zásadu staří Řekové, ona zásada a skutek bývá věc dvojí. Náš věk zaznamenal válku mezi Hondurasem a El Salvadorem kvůli, s prominutím, pitomému fotbalu, což může vypadat jako vybočení z dobrých mravů, ale jen vypadat. Podstatou sportu je soutěživost; a soutěživost může velmi snadno a nezamýšleně přerůst v násilí. Jakž sám mohu doložit. Za svého mládí jsem šermoval, nejraději šavlí. Takové švihnutí šermířskou šavlí pěkně bolí; i ujišťovali jsme se pokaždé: "Nebudeme se ale řezat!" Jo. První bolestivá, byť nechtěná rána, mysl se zakalila vztekem, zaplála chtivostí pomsty, a už se to mydlilo, jelito nejelito. Týž princip může vést ke rvačkám na fotbale, třebaže náramnou chuť beztrestně si zařádit bych taky nepodceňoval, za souběhu nepříznivých okolností i k válce. Co s tím… asi ze sportu ne-li vyloučit, alespoň oslabit princip soutěživosti. Nehrát si na vítěze a poražené, odpustit si stupně vítězů, prapory a hymny, což mimochodem vnáší navíc do sportu prvek nacionalismu, další příčinu agresivity.

Shrneme-li vše, jaké je místo a význam sportu pro společnost 21. století?

Týž jako už vždycky: poskytnout nenáročnější části společnosti nenáročnou zábavu, náhražku za starost o věci veřejné, k pochopení obtížnější. Toho prostším duším rádi dopřejme, jen dbejme toho, aby náhražka nezískala punc vznešené ušlechtilosti, aby nebyla povýšena na první místo občanova zájmu. Jakž se mi občas zdá, čta hned na první stránce novin před všemi ostatními zprávami, kdo vyhrál nebo nevyhrál který turnaj a kdo se strefil či nestrefil do čí branky.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


M. Marek
9:34
30.1.2014

L. Krajíček 577
2:57
30.1.2014

I. Schlägel
8:10
30.1.2014

L. Krajíček 577
19:09
30.1.2014

R. Langer
7:38
31.1.2014

J. Schwarz
14:08
30.1.2014

L. Krajíček 577
15:07
30.1.2014

J. Charvát
21:18
30.1.2014

počet příspěvků: 13, poslední 31.1.2014 07:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.